České národní listy

Na západní frontě chaos.

Recenze článku   Vlastimila  Podrackého

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc. 

Názvem svého článku autor  poutavě připomíná Remarkův  román  „Na západní frontě klid“, rozporný obraz 1. světové války. A poutavě  rozvíjí i svůj text na několika stránkách.  Jako dobrý pozorovatel líčí kupící se alarmující nedostatky a hrozivé rozpory západní civilizace. Jako přemýšlivý člověk se snaží odhalit jejich příčiny a přispět tak k jejich  řešení a nápravě. Vychází zřejmě z dobových zkušeností s minulým režimem a z publicistických pramenů, které  nemá kriticky ověřené.

Hned v 1.odstavci se autor domnívá, že  minulý režim motivoval obyvatelstvo k nadšené práci a osobnímu nasazení představou, že  budou pracovat  každý pro sebe. Ale  není tomu tak. Práce měla sloužit kolektivu. V. I. Lenin např. řekl, že „dobro je to, co prospívá revoluci“. Nadosobnímu zájmu. Nikoli jednotlivci.

V 2. odstavci chybí vysvětlení, proč se v současné společnosti stává kolektiv nedůležitým a morální pravidla zbytečnými. Připisuje se to – bez dostatečného důvodu –  „pozitivistickým a liberálním  filozofům“ (uvedeni  Popper, Meyer, Mill), ale i „neomarxistům“ ( jmenováni  Husserl, Haberbermas, Patočka), kteří se prý předháněli ve vytváření „osamoceného jednotlivce“ a prohlašovali  kolektivy za pouhé „konstrukty“. Tak tato pasáž přivádí v úžas každého, kdo má o dějinách evropského myšlení aspoň  základní informace. Uvedeným osobnostem náleží  v dějinách filozofie vesměs jiné zařazení a jiná charakteristika.

J.S. Mill (1806-1873) pozitivista, který podobně jako  A. Comte se zabýval tříděním věd a ocenil navíc  psychologii.  Byl liberálem v době, kdy se bojovalo proti absolutismu a  proti feudálním přežitkům vlády  a správy. Byl liberálem v době, kdy liberalismus člověka osvobozoval ze všech omezení, která ho zbavovala lidské důstojnosti.

Svoboda mu byla  především demokracií a antidogmatismem. Příslušník „starého, klasického“ pozitivismu  věřil  ještě v lineární pokrokový  vývoj společnosti a v univerzální celkový názor na svět. Mladý T.G. Masaryk, když se octl r.1876 na studijní cestě  v Lipsku, sešel se tu se  svou budoucí ženou Charlottou. Četli  si spolu  nejen romantické básně G.G.  Byrona, ale  i v té době   velmi  demokratický a pokrokový Millův spis, „Poddanství žen.“ 

E. Husserl (1859-1838) zakladatel fenomenologie. Jde mu o „ideální bytí“, dává do závorek objektivní realitu. Proti pozitivismu, materialismu i novokantismu vytváří koncepci „zření podstaty“. Jsme tedy v oblasti metafyziky. Žádný  společenský aktivismus.  Jeho žákem byl M. Heidegger, existencialista, činný  po 1. i  po 2. světové válce. Jen  v existencialismu bychom mohli nalézt zřídlo autorem kritizovaného pojetí osamoceného jedince, krizi liberalisticky smýšlejícího intelektuála, neschopného překonat vlastní pocity a nálady, jako je nuda, hnus, úzkost, bezmocnost, starost, absurdita, beznaděj, zoufalství. Ke krizi společnosti tu patří i krize člověka, osamocené, vykolejené, izolované já.

Do okruhu fenomenologických, nikoli existencionálních filozofů patřil i J. Patočka (1907-1977).  Srovnával např. Platonovo a Husserlovo pojetí,  jejich „zření“ idejí. Pohyboval se  tak ve světě marxismu diametrálně  vzdáleném. 

 F. Meyer (1909-1972) působil v USA. Společenský aktivista, byl zpočátku okouzlen komunistickým světovým a životním názorem. Pak však  přešel k protistraně a usiloval o syntézu liberalismu a tradicionalismu. Syntézu označil jako fuzionismus. Tvoří  základ  amerického konzervatismu. Sám  je autorem spisu „Konzervativní krédo“. Po smrti  byl oceněn prezidentem Reaganem zato, že „vyvázl ze spárů komunistického boha“ a stal se patronem dalšího vývoje, podobně jako třeba  F.A. Hayek (1899-1992).  Ten žádal pro tržní hospodářství neomezenou svobodu,  spravedlnost pokládal za iluzi, která pobláznila socialisty. Jakékoli omezování ekonomického podnikání vede  podle něj do otroctví. 

R. Popper (1902 -1994) se  sám označil jako kritický racionalista. Viděl svět  ve více formách, jako svět  kosmologický, jako  svět živý a neživý a  jako svět pravých entit, svět idejí. Tedy opět  zájem metafyzický. Ve veřejném světě  sledoval vývoj společnosti  buď směrem  k lidskosti, svobodě a rovnosti nebo k totalitě.  To první byla  společnost demokratická, otevřená, jak říkal.  A  za nejotevřenější pokládal  v době mezi  dvěma  válkami  naši - Československou republiku.

Jediný z myslitelů, které autor uvádí jako neomarxisty, mezi ně  svým způsobem  patří. Je to  J. Habermas (1929).  Příslušník Frankfurtské školy a autor teorie politiky a práva demokratického státu. Tedy ani jemu není společnost „konstruktem“, jak soudí autor článku,  ale nejvýš důležitou realitou pro činorodý život člověka a pro uplatnění jeho potřeb a zájmů. Jako neomarxista přirozeně vychází z marxismu. Snaží se  marxistická východiska  spojit s pragmatismem a s freudismem. Rozhodně se „nepředhání“ ve vytváření „osamoceného jednotlivce“,  naopak studuje různé druhy komunikace, důležité pro formování společnosti.

V dalším textu  hovoří autor  o pravici a levici bez  žádoucího historického objasnění. Chybí zmínka o Velké francouzské revoluci  r.1789, kdy  ono pravolevé rozlišení vzniklo,  o kolísání sil vlivem napoleonských válek a vlivem Vídeňského kongresu r. 1814.  Chybí zmínka o dění  před r.1848 a   o situaci, kdy se objevuje „Komunistický manifest“ z dílny  K.Marxe a B.Engelse.  Ten měl  podpořit  rozmach levicového dělnického hnutí v průmyslových zemích. Tento stručný výklad by byl na místě. Bez něj působí celý odstavec nejasně, neurčitě, málo srozumitelně.

Další odstavec působí přímo nevěrohodně. Jádrem západní levice od poloviny 19. stol.  byl, jak učí dějiny,  marxismus. A je velmi nemístné redukovat  marxismus  na vidinu mezilidské  rovnosti, jak činí autor.  Marxismus navázal na tehdejší  filozofii (např. na encyklopedisty, na G.W. Hegela), na  politickou ekonomii (např. na  A. Smithe, D. Ricarda) a na utopický socialismus ( představitelé  Saint Simon, Fourier, Owen).  Cílem  marxismu bylo  svržení dosavadního společenského řádu, zespolečenštění výrobních prostředků a  nastolení socialismu jako  beztřídní společnosti. Velký historický pokus o socialismus, ke kterému došlo r.1917 Velkou říjnovou revolucí a existencí SSSR, trval zhruba 70 let. S jeho odkazem se dosud  pracně vyrovnáváme. Autor soudí, že marxistická  levice jeho pádem  vystřízlivěla, v zájmu blahobytu  přijala  tržní hospodářství a boháče a vyžívá se v požadování neekonomické  rovnosti, prý jako náhrady za socialismus. A tak se ve veřejném prostoru  žádá bezbřehá rovnost ras a pohlaví, sexuálních orientací, kultur, náboženství a všeho, na co si kdo vzpomene. „Neomarxisti“ jsou tím podle autora posedlí a vyvolávají „chaos“ v myšlení lidí i ve fungování společnosti.

Ale jsou to skutečně neomarxisti? Ústřední heslo marxismu je „Proletáři všech zemí spojte se!“  Shromážděte  se. Ne jedinci, ale kolektivy mohou měnit svět. Jen spojenými silami lze dosáhnout žádoucích změn. A ti tzv. „neomarxisti“ spolu s všelijakými neziskovými organizacemi jen společnost štěpí a rozkládají.  Pro všelijaké dílčí diference a odlišnosti mezi lidmi  brání vidět skutečnost celistvou, uchopitelnou a změnitelnou. Marxismus  ovšem nehlásal ideál absolutní rovnosti a autor mu proto mylně klade za vinu  myšlenkový „chaos“ dneška, vyvolaný nepřestajnými excesy genderismu, multikulturalismu a ekoterorismu, excesy  všech možných skupin a menšin.  Ale v textu najdeme i výrok, svědčící o jiném názoru. Autor praví: „Dá se předpokládat, že tento chaos nastal tzv. globalizací, oslabením státních útvarů a ztrátou pravomocí zvolené reprezentace a přenesením moci na globální velkokapitál neznámými vlastníky. Podle chování této globální aristokracie se dá předpokládat velký vliv muslimů, židů a transnacionálních aktérů, kteří chtějí samozřejmě západní civilizaci jako otevřenou a beznárodní a mají hrůzu z národních států. Otevřený svět slouží především jim.“

Tady se autor přiblížil k odhalení skutečných příčin současného neuspokojivého stavu západní civilizace. Ten kritizovaný „chaos“ nezpůsobila „levice“ po pádu Sovětského svazu,  která podle autora vyhlásila jako svůj program místo socialismu „rovnost“ všech možných skupin a menšin, všech možných odlišností a zvláštností. Dala tak vzniknout i  různým  formám tak zvaného  „neomarxismu“, směrům, které  ovšem s marxismem nemají nic společného. Kritizovaný „chaos“ vznikl o 20 let dříve a nikoli  jen iniciativou  nějakých agitátorů a propagátorů. Má vážné společensko-ekonomické příčiny.  

 V poslední třetině 20. století došlo k povážlivému  civilizačnímu zlomu. Orientace na společnost, na nadosobní systém je vystřídána orientací jedince  jen na sebe sama. Chování sociocentrické je vystřídáno chováním egocentrickým. Šíří se ideje, které protiřečí dosavadním etickým tradicím a normám, předávaným od antiky přes křesťanství k sekulárnímu humanismu. Kulturní dědictví je zpochybňováno, učitelé a rodiče znejisťováni znevažováním práva vést mládež k rozlišování dobra a zla. Odklon od sociocentrismu a normocentrismu k egocentrismu má na svědomí vlna neoliberalismu, která se šíří od 70. let minulého století. Absolutizovaná svoboda bez odpovědnosti směřuje k dezintegraci, k rozpadu společnosti na mocenské politické klany, jejichž zájmům je vydána na pospas. Ukazuje se, že nejen despotická moc diktatury a nekontrolované státní moci  ohrožuje demokracii a humanitu. 

Neoliberální program vznikl  z  finančně stimulačních ekonomických doktrín za vlády prezidenta R. Reagana. Mimo jiné, po staletí  právně a morálně odsuzovaná lichva byla rehabilitována, schválena a  kladně  oceněna. 

Přes všechny sebechvály neoliberalismu množí se v globalizovaném světě krizové jevy, vyvolané problémy ekologickými, ekonomickými a etickými. Hrozivě roste nesouměřitelná nerovnováha mezi lidmi. Rovněž hrozivě roste nerovnováha mezi přírodou a civilizací.

Vystupují-li v této situaci  údajní představitelé levice se svými rovnostářskými programy, je to jen pokrytecké zastírání a odvádění pozornosti od skutečných  příčin „chaosu“ západní civilizace. Je to jen štěpení společnosti a napomáhání k jejímu rozkladu a rozpadu. To není zájem levice, to je zájem „velkokapitálu neznámých vlastníků“.