České národní listy

„Vyhnání sudetských Němců bylo kapitulací  před historickým problémem. V normálním životě odpovídá vraždě souseda kvůli dlouholetému sporu místo toho, aby se s ním za jistě nesnadných jednáních vyrovnal civilizovaným způsobem.  Zcela právem je vyhnání označeno za vraždu národa.“

(Z článku „Nesnadné ospravedlnění jednoho vyhnání“, WitikoBrief, č. 3/2019, srpen, str. 12, F.V.)

Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc, jeden z našich největších znalců mezinárodního práva, k termínu vyhnání říká: „Ať se nám to líbí nebo nelíbí, je v této části nezbytné vypořádat se s „vyhnáním" tzv. sudetských Němců. Ukáže-li se, že jde o termín nesprávný, nepřesný, zavádějící a trpící dalšími neduhy logiky a historické pravdy, pak se hroutí umělá sudetská stavba o „určitých právech", jejich porušení a požadovaném odčinění způsobené újmy.

Základem pro pochopení toho, co se stalo v r. 1945 a 1946 v Československu s německým obyvatelstvem, je XlII. část Postupimské dohody. V ní vítězné velmoci, jednající i jménem poraženého, bezpodmínečně kapitulujícího Německa, jež předalo všechny státní pravomoci na vítězné Spojené národy (zastupované Sovětským svazem, Spojenými státy a Velkou Británií), ujednaly spořádané a co možná humánní přesídlení (transfer) německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.

K němu došlo především z bezpečnostních důvodů jak vnitřních, tak zejména vnějších. Velmoci, po konzultaci s ostatními členy Spojených národů, zejména Československem a Polskem, po prozkoumání této otázky po všech stránkách, tj. bezpečnostní, politické i národnostní, dospěly ke společnému závěru, že přesídlení musí být provedeno (will have to be undertaken) a že Němci z těchto států budou vyhoštěni.

Československo v souladu se svými válečnými cíli přijalo tuto část Postupimské dohody dopisem ministra zahraničí americkému, britskému a sovětskému velvyslanci v Praze 16. srpna 1945, jakož i francouzskému chargé d'affaires. Dalo v nich zásadní souhlas k odsunu (removal) německého obyvatelstva z Československa.

Československo dále prohlásilo, že tímto rozhodnutím učinily spojenecké velmoci důležitý krok k zajištění míru ve střední Evropě. Vyslovilo přesvědčení, že mír v Evropě by nemohl být považován za zajištěný a trvalý, kdyby menšiny, které měly takový podíl na rozpoutání poslední války, měly být ponechány v rámci státu, o jehož zkázu usilovaly.

Vítězné mocnosti dohodly i formy spolupráce mezi Polskem, Československem a Maďarskem na jedné straně a Spojeneckou kontrolní radou v Německu při přesídlování Němců z těchto států do okupovaného Německa.

Československo řádně a plně uskutečnilo přesídlení Němců do tehdejšího amerického a sovětského okupačního pásma. Američtí a sovětští vedoucí v obou zónách v září 1946 konstatovali, že práce československých úřadů při provádění organizovaného transferu byla vzorná a že způsob, jakým tyto orgány postupovaly při řešení tohoto obrovského úkolu, zasluhuje největší uznání.

Československo takto řádně splnilo své mezinárodní závazky plynoucí z XIII. části Postupimské dohody. Nedopustilo se přitom žádného protiprávního jednánÍ. Proto též nenese žádnou mezinárodně právní odpovědnost vůči Německu nebo jeho občanům. Německo ani přesídlené osoby nemohou tudíž vůči Československu uplatňovat žádné nároky související s přesídlením. Ať již jde o navrácení do původního stavu, tedy o návrat přesídlených osob, vrácení jejich dřívějšího majetku nebo kompenzace za něj, a o omluvu za postup vůči nim (satisfakci).

Od tohoto mezínarodněprávního institutu přesídlení (transfer) je třeba zásadně odlišovat okrajové jevy k nimž došlo na konci druhé světové války a v prvních měsících  mj. i v osvobozeném Československu. Jednak před postupujícími sovětskými jednotkami  prchali z Československa na Západ, zejména do budoucího amerického okupačního pásma, němečtí vojáci, nacističtí funkcionáři, pracovníci gestapa a německé správy, jakož i někteří řadoví němečtí občané z tzv. sudetského území a ostatního československého území z obavy před spravedlivým stíháním a potrestáním za trestné činy, jichž se nacistický režim nebo i oni sami v průběhu války proti českým občanům dopustili. Tento divoký útěk nelze pochopitelně nijak ztotožňovat s přesídlením. Prchajícím osobám šlo o to, aby se vyhnuly odpovědnosti za spáchané válečné zločiny proti základním lidským právům a svobodám,  jež byly povinny dodržovat podle Ženevských úmluv i vůči veškerému civilnímu obyvatelstvu.

Dále docházelo spontánně při postupujícím osvobozování Československa a v prvních  dnech a týdnech nikoli zcela organizovanému a nejednou excesy provázenému přesídlení (tzv. divoký odsun) části německého obyvatelstva z Československa do amerického a sovětského okupačního pásma. Útěk Němců z Československa i tzv. divoký odsun nelze směšovat, zaměňovat či dokonce ztotožňovat s mezinárodněprávně regulovaným transferem německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.“

(Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc., „Sudetoněmecký program tzv. 20 bodů z hlediska mezinárodního práva, II.část“)

O termínu vyhnání ve zkratce mluví  i prof. M. Potočný, DrSc.,: "Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že "vyhnání" nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozi mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je-Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy."

(Sborník: Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.:Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str. 18)

Zjednodušeně řečeno: Němci si postupem doby vytvořili termín vyhnání, který používali a stále používají místo spojenci stanovených a užívaných termínů transfer, přesídlení, odsun. Časem se tzv. sudetští Němci dostali až k termínu vražda národu, kterýžto pojem  je opět dílem jejich samovolně tvořivosti. Proto je třeba v této souvislosti zdůraznit, že i některé další termíny si sami landsmani vytvořili a sami si dokonce i nadělovali práva, která z hlediska mezinárodního práva nemají žádné opodstatnění, prostě neexistují. Přesto někteří „čeští“ sudetomilové z části jejich terminologii přejímají, stejně tak i tzv. práva „sudetoněmecké národnostní skupiny“.

Připravil JUDr. O. Tuleškov