České národní listy

My jsme německé obyvatelstvo z Československa přesídlili do Německa v souladu se závěry Postupimské konference a podmínkami SKR 4

Pro vyhnání sudetských Němců nebylo žádné morální ani politické ospravedlnění, prohlásila kancléřka Merkelová

Zprávy o situaci z října a listopadu 1943:

"Stanovisko k Němcům, kteří žijí v Československu, je u všech našich lidí zcela jednoznačné: Pryč s nimi! Zkušenost se sudetským obyvatelstvem zůstane poučením pro všechny budoucí generace a náš lid pokládá za jediné správné řešení vystěhování všech Němců z na­šeho území."**

Zpráva z dubna 1944:

"Ani jeden náš Němec tam nesmí zůstat. Ne, ani socialisté.

Nechceme, aby se opakoval Mnichov. Musíme mít jistotu, že aspoň naše děti budou mít jednou od Němců pokoj. Vy tady si neumíte před­stavit, co nám dělají, jak nás ponižují. Frank musí viset. Nevíte, jací jsou to fanatici, zvláště jejich ženy a děti. "***

Zpráva z 25. července 1944:

"Všechny složky obyvatelstva jsou plny upřímné nenávisti k na­cistům a za radikální řešení v národnostní otázce vůbec. Není divu... Češi jsou svědky prolínání německého živlu všemi obory českého ži­vota. Je přirozené, že jejich reakce je v tomto směru jednoznačná: Ani jeden Němec nesmí zůstat po válce v českých zemích. 58

Takto mluví jak zprávy jednotlivých rezistenčních skupin, tak čeští průmyslníci, zajíždějící do neutrální ciziny, tak konečně Češi v ně­mecké armádě, zajatí a pak vypovídající spojeneckým orgánům.

Ve zprávách dvou rezistenčních skupin je vyjádřeno zklamání, když prezident Beneš mluvil o možnosti pobytu loajálních německých obča­nů: Naše zkušenosti nesnesou polovičatého řešení. Je nutný transfer. Loajální Němce si lid dovede představit jako hosty, nikoli jako kom­paktní národní skupinu v zemi...

Nenávist proti Němcům je obecná, neboť není prakticky rodiny, která by nebyla postižena popravou nebo uvězněním některého z je­jích členů. Popravuje se denně..."****

Státní ústřední archiv, fond Ripka, Politické zprávy z Čech

* 1-50-41,12,5,4, ** 1-50-6,115, *** Tamtéž, 1 115, **** Tamtéž, 1 34.

Celý obsáhlý fond obsahuje od roku 1939 do roku 1945 stovky obdobných hlášení. Viz signatury 1-50, 1-61, k 183-192

Z publikace Edvard Beneš, Odsun Němců a dokumenty, vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha 2011, str. 58-59, Státní ústřední archiv, fond Ripka, Politické zprávy z Čech

Když si uvědomíme, že Němci odsoudili český národ k likvidaci a náš sídelní prostor měl být osídlen jen Němci, Čech tu neměl co dělat, jak to prohlásil R. Heydrich, tehdy zastupující říšský protektor, o čemž pojednávala celá řada dokumentů od Memoranda Hergel, kterým se zabývali již sami henleinovci, po likvidační plány sepsané K.H. Frankem, Neurathem a dalšími, pak přesídlení německého obyvatelstva z Československa, zvláště též k probíhající genocidní praxi po dobu tzv. protektorátu, bylo jen vyústěním všeho toho, co nám udělali Němci. Ještě v době  Květnového povstání českého lidu a Pražského povstání  8 tisíc našich lidí bylo Němci zabito, či zavražděno. Další tisíce bylo raněných. Svým vlastních chováním za války si samo německé obyvatelstvo, zvláště pak sudetští Němci, rozhodlo o svém dalším osudu, o přesídlení do Německa. Kdyby válku Němci vyhráli, bez slitování  by český národ zlikvidovali způsoby a postupy  již  dříve vypracovanými.

Čili můžeme říci na základě výše uvedeného, že spojenci i my sami jsme dobře věděli, proč německé obyvatelstvo jsme přesídlili do Německa.  Spojenci se  obávali, že německé menšiny by znovu mohly být zneužity k rozvrácení společností, ve kterých žily a případně i využity k dalším násilným protimírovým akcím. U nás nadto velká většina obyvatelstva odmítla žít s Němci společně v jednom státu. Chtěli do říše, tak jsme je tam poslali.

Takže tvrzení paní kancléřsky, že pro vyhnání sudetských Němců nebylo žádné morální ani politické ospravedlnění, je zcela chybné, nepravdivé. Důvody, které jsme uvedli my, jsou jen zlomkem celé jejich další, téměř nekonečně řady.  Paní kancléřka Merkelová je  zřejmě nezná. Nemůžeme přece předpokládat, že plánovanou  genocidu českého národa, jejíž přípravy na nejvyšší úrovni se zúčastnil např. i  K. H. Frank, čelný představitel henleinsmu, a první kroky k ní činěné v době tzv. protektorátu za aktivní účasti tzv. sudetských Němců, majících na rukou krev  desítek tisíc  českých vlastenců, by paní kancléřka nepovažovala za jeden z pádných důvodů pro přesídlení německého obyvatelstva.

Když však chce paní kancléřka nějaká dějinná fakta souhrnně hodnotit, neměla by trpět neznalostí ani výběrovou slepostí. Svým hodnocením poškodila tak nejen sama sebe, ale i úřad, který ještě zastává, především však česko-německé vztahy.

V této souvislosti za zmínku stojí, že paní kancléřka dovede podporovat německé nebo zdánlivě německé zájmy i jinde. Určité interesy německé menšiny v Polsku zastávala  i proti polské vádě samé. Dovedla se dokonce postavit, v době, kdy se jednalo o zvolení Donalda Tuska předsedou  Evropské rady v druhé části jeho funkčního období, přímo proti jednoznačným a opakovaným přáním polské vlády i její předsedkyně. Kancléřka Merkelová za D. Tuskem, považovaným v Polsku za německy orientovaného politika, pevně stála. Tusk byl zvolen. Poláci otevřeně prohlásili, že Tusk nebyl a není polským kandidátem na uvedenou funkci, ale německým, který své funkce využívá i proti Polsku. To však nic na věci pro paní Merkelovou neměnilo. Tusk byl jejím kandidátem a zvítězil. Nebylo to však jen momentální vítězství, které zakládalo na prohry budoucnosti?  Zajímavé by jistě též bylo zkoumat vztah paní kancléřky k tzv. Svazu vyhnanců (BdV), jehož jednou ze složek je i „Sudetoněmecký landsmanšaft“. Toto možné zaměření se však již  zcela vymyká jak našemu tématu, tak i našim celkovým možnostem.

IV. Závěrem

Každý slušný člověk se může splést, může být nesprávně informován. To se v životě stává mnohým. Slušný člověk, pokud udělá chybu, považuje za svou povinnost se omluvit. Takovéto jednání je normou v dobré společnosti. Ta horší se vyznačuje tím,  že chyby se kupí, jedna za druhou,  aniž by tento proces byl zastaven. Kam až může vést, jsme si jistě všichni vědomi. Proto považujeme za svou povinnost  upozornit na závažnost vzniklé situace a zamyslet se na ní, aby mohla být napravena.

Paní kancléřka, jak jsme přesvědčeni, měla ve svých úvahách vycházet z mezinárodního práva, z dohod uzavřených představiteli vítězných spojeneckých států, zejména z Postupimské dohody, Pařížské reparační smlouvy a z principů mezinárodního práva. Kdyby tak činila, tak by mohla zjistit, že spojenci, a státy, které se k těmto smlouvám připojily, s   přesídlením německého obyvatelstva souhlasily a v souladu s nimi jednaly, mezi nimi bylo i Československo, sledovali několik důvodů. Mezi kterými nebyly mezi posledními obavy z dalšího možného zneužití německých menšin k destabilizaci států, v nichž žily, k destabilizaci míru.

Místo toho se paní kancléřka dívala na zájmové skutečnosti více či méně očima sudetských Němců. Proto se za ně svým předmětným výrokem postavila. Z nás pak udělala zločince, kteří bez právních i dalších důvodů, morálních a politických, vyhnali německé obyvatelstvo. Toto paní kancléřka mohla tvrdit proto, že hodnocení dějin první poloviny 20. století v postatě převzala nejen od „sudetských“ Němců, ale i od dalších tzv. vyhnanců z vlasti. Na druhé straně je pravdou, že paní kancléřka často ani neopomíjí  uvádět fakta o úloze nacistického Německa v období před druhou světovou válkou a v jejím průběhu. V tomto případě její vidění však bylo pouze jednostranné a tudíž zásadně chybné a toho litujeme.

Kdekdo z německých i českých politiků mluví o tom, že česko-německé vztahy jsou tak dobré, jako nikdy dosud nebyly. Ale to je podle našeho názoru přespříliš růžové vidění reality, které má od pravdy daleko. Na jeden takový případ jsme výše uvedeným upozornili. Je paní kancléřka schopná na uvedená fakta reagovat a vyvodit z nich důsledky, změnit své tvrzení? Uvidíme časem.

Za posledních několik let někteří němečtí ústavní činitelé a politici, včetně těch tzv. sudetoněmeckých, nás opakovaně obviňují z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a dokonce i z genocidy. Na sjezdech „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ se tak dokonce děje v přítomnosti našich diplomatů. Kde je nějaká odezva našich ústavních činitelů, zejména Ministerstva zahraničních věcí ČR, vlády ČR? Nevíme o žádné takové a podobné naší reakci. Takovéto jednání považujeme za hrubě chybné a měli bychom jej změnit. Jakmile se ozve z Německé strany nějaká nepravda, lež, měli bychom na ni reagovat diplomatickou cestou. Vždy uvádět pravdivé argumenty a trvat na změně a omluvě těch, kteří z nás soustavně dělají zločince. To mají být tak mimořádně dobré česko-německé vztahy, v nichž platíme za zločince a landsmani za neviňátka? Takto se má přepisovat historie? Pokud tomu tak skutečně má být, tak jasně říkáme, že se s tímto stavem nikdy nesmíříme a budeme mu odporovat.

Tady má paní kancléřka velkou řadu možností dokázat, že jí jde o historickou pravdu, napravit tvrzení, která jsou s ní v rozporu a vést i ostatní německé ústavní činitele a politiky, zvláště pak vedení a funkcionáře landsmanašaftu, k témuž postupu. Následně se budou česko-německé vztahy měnit k lepšímu. Nastoupíme-li však odlišnou cestu, budeme-li se s Němci dále poklepávat po rameni a říkat si, jak jsme dobří, můžeme dojít až k dílčím nebo i celkově konfliktním vzájemným vztahů. Verbálně si takovýto stav z nás nikdo nepřeje, fakticky však k němu míříme.

Ale jsou zde i zásadní dokumenty, které by potřebovaly, pokud chceme česko-německé vztahy vidět očima reality, nikoliv tedy v nich ukotvovat mocenské zájmy Německa, upřednostňovat je před vyrovnanosti a rovnoprávnosti vztahů, zásadní přepracování. Máme na mysli zejména „Smlouvu mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci“ z r.1992 a „Česko-německou deklaraci“ z r. 1997.

Nejde však jenom o rovné postavení smluvních strana, vyrovnanost smluvních závazků, tedy o souladnost s mezinárodním právem, ale také i o ekonomické vztahy, které nás svou současnou „kvalitou“ dostávají, jak tvrdí řada našich i cizích ekonomů, na úroveň jakési německé kolonie, která je Německem vysávaná.

Naše státy sousedí. Máme proto zvláštní zájem, aby naše vzájemné vztahy byly korektní a pokud možná i přátelské. Je však v nich i řada problémů, které nás vybízí k řešení. Jedním z nich jsou i válečné reparace, které nám Německo dosud nezaplatilo, ač řada příslušných německých ústavních činitelů, zejména kancléř W. Brandt a později i H.-D. Genscher, ministr zahraničních věcí SRN, slíbila, že po sjednocení Německa nám reparace zaplatí. Šlo o závazné sliby a ty se mají i v mezinárodní politice plnit. Mezinárodní právo výslovně stanovuje, že agresor je povinen své oběti zaplatit škody, které jí agresí vznikly. Německo bylo agresorem a my jeho obětí. Nadto existuje Pařížská reparační dohoda, z které vyplývá pro Německo povinnost zaplatit nám reparace. Zaplacením reparací bude učiněno zadost mezinárodním smlouvám, mezinárodnímu právu. Nedojde snad ke konci světa, jak někteří hrozí. Naopak, současný bezprávní stav v tomto směru bude zhojen.

Dr. O. Tuleškov