České národní listy

Muži na hranici. Příběhy z roku 1938 II

Chomutov- Alena Zatloukalová

V městě stále častěji označovaném německým názvem Komotau se od poloviny třicátých let  minulého století nežilo dobře, alespoň ne české menšině. Ta město nazývala sál Chomutov, tak jak tomu bylo už od poloviny 13. století, kdy se zastavovali kupci, aby si odpočinuli v místních hostincích před cestou do Lipska. Nyní, jako ve většině pohraničních měst se smíšeným obyvatelstvem, i tady docházelo k neustálým nepokojům. Vyvolávala je štvavá propaganda ze sousedního Německa, které se netajilo nenávistí k Čechům a touze vlastnit území tzv. Sudet.

"Je nás osmdesát procent, město patří nám. Co rady ještě děláte?", ozývaly se 20. května 1938 večer nenávistné výkřiky a henleinovci v krátkých kožených kalhotkách a bílých podkolenkách se hrnuli na náměstí.  Češi se jim raději klidili z cesty, rychle zavírali krámky, stahovali rolety a doufali, že i tentokrát se srocení, v němž měli hlavní slovo ordneři, obejde bez větších následků. Jenomže Němcům se nechtělo odejít, byli stále drzejší, dokonce se v jejich rukou objevili pistole. Velitel místní policie praporčík Jan Hylský vydal rozkaz, aby se občané rozešli, ale dosáhl ještě větší agresivity.  Němci věděli, že československá policie nesmí použít střelné zbraně, a obušku se nezalekli. Teprve, když se na náměstí objevilo auto přivolaných vojáků, kteří vzpouru potlačili, ulice se vylidnily.

K takovým zásahům docházelo stále častěji, začátkem září došlo k podobnému puči v obci Jirkov nedaleko Chomutova, kde se nacházela četnická stanice a policejní expozitura. Státní policejní úřad v Chomutově byl telefonicky upozorněn, že na město táhne tlupa asi 200 ordnerů. Pod vedením policejního velitele poručíka Bulana proti nim vyjelo patnáct policistů opět vyzbrojených pouze obušky. Jak směšná zbraň proti puškám, které si mladí Němci spolu s granáty v noci tajně přinášeli z Říše. Ordnři se na štěstí spokojili se slovními urážkami, a když se dostatečně vykřičeli, obrátili se k ústupu. Kam a nač spěchat, jejich den přece přijde a bude to už brzo.

Členů pořádkových služeb bylo žalostně málo, ale přesto museli vykonávat dál pořádkovou službu v jimi střežených oblastech. Roty mají přesně rozdělený program. Jedna četa je nasazena do akce, druhá má volno a třetí je v pohotovosti. Pokud chce někdo z mužstva navštívit rodinu nebo si něco opatřit ve městě, nedoporučuje se, aby se vydal z chráněného objektu sám. Stráž v bráně kontroluje nabitou zbraň, i když v Chomutově situace není tak zlá jako jinde v okolí.

Dvě družstva nasedají 15. září v noci do obrněných aut a spěchají osvobodit celnici v Reizenheimu, která žádá o pomoc, protože ji oblehla tlupa ordnerů a odmítá odejít. Třetí mužstvo odjíždí do Hory svatého Šebestiána, aby tam potlačilo demonstraci. Když se četníci dostaví do městečka, nedokážou pochopit, co se stalo. Po demonstrantech jako by se slehla zem, procházejí vylidněnými tichými ulicemi. Okenice a dveře domů jsou zamčené.  Členové družstva tuší, že je ze skrytu pozorují nenávistné pohledy. Je jim jasné, že jen co odjedou, útoky na českou menšinu se budou opakovat. A tak v zápětí obyvatelé této pohraniční obce dostávají příkaz odevzdat všechny střelné zbraně, které doma mají. Starci nechápavě vrtí hlavou, mladí muži zde nejsou, někam odešli, nikdo neví, kam a kdy se vrátí. A zbraň také nikdo nevlastní. Neskrývají roky nashromážděnou nenávist, když před české četníky bušící jim na dveře kladou staré bajonety, zrezivělé nože a staré šavle.

Pouze jakýsi Schaarschmied, věkem poznamenaný muž, s úšklebkem přináší křesadlovou pušku, která určitě pamatovala napoleonské války. Otáčí se s ní, aby ji předal četníkům stojícím na chodníku. Nikdo jiný zde není, ostatní členové mužstva perlustrují další Němce.

Později nebyl nikdo schopen popsat, jak k tomu hroznému činu došlo, ale najednou třeskly dvě rány. Na zemi leží mrtvý četnický strážmistr Jan Heřmánek a jedno z aut odváží do chomutovské nemocnice těžce raněného vojína Antonína Laburdu. Po starém Němci, pravděpodobně henleinovci, jak by se země slehla. Nejspíš se schoval v domě, nebo utekl zahradami do polí a odtud za hranice. Jeho čin nebyl nikdy potrestán. Štábní strážmistr Jan Heřmánek je pohřben v rodných Uněticích. A v Hoře svatého Šebestiána se našla jedna puška, která spíše měla patřit do muzea. Ty ostatní, které si zdejší muži přinášeli tajně v noci ze sousedního Německa. zůstaly dobře schované, stejně jako zdejší mladí muži. Čekají na svou příležitost!

Začátkem října se henleinovské provokace mění v oslavy.  Na mnoha místech visí ze střech vlajky s hákovým křížem, okna jsou zdobená girlandami a obrazy vůdce. Němci se už příslušníků SOS nebojí. Co by jim mohli udělat, stejně už brzy odejdou, protože tak to bylo určeno 29. září na konferenci v Mnichově.

Příslušníci všech československých ozbrojených jednotek dostávají jasný rozkaz - stáhnout se z pohraničí, které už teď patří k Říši. I členové chomutovského družstva se v časných ranních hodinách shromáždili na dvoře kasáren a nastoupili do připravených aut, které se vydají ztichlými ulicemi na výpadovou silnici do Čech.

Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938, Vladimír Bružeňák, Jan Ciglbauer, Karel Koc, Ondřej Kolář, Milan Rejthar, Jiří Vaněček, Alena Zatloukalová, nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, str. 76-81