Muži na hranici. Příběhy z roku 1938 Oběti politické a rasové perzekuce z řad místního obyvatelstva
Muži na hranici. Příběhy z roku 1938
Oběti politické a rasové perzekuce z řad místního obyvatelstva
Po odstoupení delimitovaného území v jihomoravském pohraničí přišel čas na "zúčtování" s pomyslnými zrádci německé nacionální pospolitosti. Byli tu jednak sympatizanti politiky tzv. aktivistických stran, kteří během krizových událostí roku 1938 zachovali loajalitu ke státu , ale především němečtí sociální demokraté a komunisté.. Zlikvidování tzv. marxistické opozice bylo prvořadým úkolem nacistického represivního aparátu.. Vedoucí činitelé a funkcionáři byli okamžitě zatčeni, zatímco řadoví členové čelili vendetě místních ordnerů, bití a ponižování ze strany svých soukmenovců. Řada z nich byla veřejně ponížena např.tím, že jim byla na krk pověšena cedule s hanlivými nápisy (Deutsche schwein, Sau Böhm, Sau Jud), se kterými se pak museli procházet běsnícím davem zfanatizovaného místního obyvatelstva. Rozsah těchto represálií sice není v regionální historiografii detailně zmapován, rozhodně se však nejednalo o ojedinělé incidenty, ale o organizovaný projev násilí.
Němečtí sociální demokraté (DSAO) velmi dobře věděli, jaký osud na ně čeká po příchodu nacistů. Po anšlus Rakouska se místní stranické aparáty ujaly rakouské emigrace, která jim samozřejmě referovala o událostech ve Vídni a likvidaci politické opozice.. Také propaganda SdP je pravidelně označovala za zrádce, s nimiž nebude mít žádné slitování. Ještě na sklonku léta 1938 se němečtí antifašisté zúčastnili velké manifestace v Podmolí, tzv. Hraničářského branného svazu, kam přijelo téměř 6000 lidí z venkova a okolí města Znojma. Ačkoliv v roce 1938ve zdejším regionu nepůsobila jejich ozbrojená formace RW (Republikanische Wehr), příslušníci německé sociální demokracie zachovali během mobilizace loajalitu ke státu, zatímco většina sympatizantů nacionálních stran ihned uprchla do Rakouska. Po demobilizaci je čekal návrat do obsazeného území a internace za spolupráci s nepřítelem.
Také nenávist vůči německým komunistům na řadě míst vyvrcholila v organizované násilí, které mnohdy skončilo smrtí lynčovaných obětí. V obci Břežany (Frischau) byl jeden člověk brutálně zbit a za několik dní zemřel v brněnské nemocnici.. Velké zatýkání politické opozice probíhalo v okolí Jaroslavic (Joslowitz). Tadržené osoby byly eskortovány do cel při budově bývalé soudní věznice. Po několika dnech je pak odvezlo znojemské gestapo, ale ještě předtím byly ztýrány místními ordnery:"O 22. hod. dne 9.10.1938 přišli do vězeňské cely, kde jsem byl sám umístěn, ordneři z Jaroslavic. V celé věznici byla tma. Jen na chodbě svítilo světlo.Z příchozích se mě někdo tázal: Was ist?Po tomto oslovení se na mě všichni čtyři příchozí vrhli a bili mě obušky.. První ránu jsem dostal do obličeje, při čemž mi byly vyraženy dva zuby ze spodní čelisti.Dále jsem byl příchozími nelidským způsobem týrán, že jsem měl na levé straně hrudního koše přeraženy dvě žebra od ran obušků a po celém těle krevní podlitiny a zranění, takže každý sebemenší pohyb byl pro mě řadu dní utrpením. Z mé cely odešli do protější, kde byl vězněn městský strážník z Jaroslavic. Po chvilce jsem slyšel hluk po ranách obuškem a nářek tohoto muže, který byl týrán. Z jeho cely odešli do prvního poschodí, jak jsme slyšel po hluku kročejů na schodišti. Za malou chvilku jsem uslyšel křik a nářek. Jak jsem se později dozvěděl, byl tam ve vězeňské cele týrán nějaký občan z Dyjakovic."
V Dyjakovicíc (Gross-Tajax) chtěli ordneři bezvládné tělo zbitého muže hodit do studny. Z výpovědi jednoho z příslušníků trestného komanda ordnerů vyplývá, že se jednalo o akci související s vyřizováním osobních účtů s příslušníky politické opozice: "Na stole leželo deset až dvanáct revolverů a myslím, že to byl Labner, který mi říkal, abych si vzal revolver a šel s ním jako dozorce, aby žádný neutekl. Šlo tehdy pouze o sociální demokraty, a to, aby jim nařezal.Šel jsem tedy dolů a postavil jsem se jako dozorce, aby nikdo neutekl. Jak jsem tak stál dole, slyšel jsem, jak někdo někoho bije, slyšel jsem výkřiky bitých..."
Rovněž ve Znojmě byly v prvních dnech po obsazení města zatýkáni funkcionáři politické opozice. Z exponentů české sociální demokracie byl zatčen například redaktor Adolf Merten a správce městského sociálního ústavu František Janků. V pátracích seznamech gestapa ovšem figurovala také známá jména funkcionářů národních jednot, tělovýchovných spolků (Sokol) nebo dobrovolníků znojemské Národní gardy. Stavitel Eduard Oškera, funkcionář znojemské sokolské jednoty a zároveň majitel stavení firmy, která se podílela na výstavbě pohraničního opevnění, byl zatčen a téměř 10 týdnů internován ve Vídni. Většina politických vězňů byla propuštěna po několikatýdenní vazbě. Počátkem listopadu 1938 totiž nacisté rozpoutali ve Vídni jeden z dalších protižidovských pogromů (Krystallnacht) a zřejmě jim chyběl dostatek volných vězeňských cel. Před propuštěním ovšem museli vězni podepsat jakési prohlášení, že již nebudou veřejně vystupovat proti politice NSDAP.
Pro místní komunitu židovského obyvatelstva znamenal průběh událostí roku 1938 vlastně konec mnohaleté kontinuity židovské historie města. Majitelé větších průmyslových podniků si po anšlusu Rakouska uvědomovali hrozící nebezpečí a začali opouštět město už kolem léta 1938. Další vlna židovské emigrace pak opustila Znojmo počátkem září 1938.Ti, co zůstali, byli již záhy vystaveni rasové segregaci a omezením majetkových práv spojených s uplatňováním tzv. norimberských zákonů. Skupina asi dvaceti židovských obyvatel Znojma byla dne 14.10.1938 odvezena ordnery k nové hraniční demarkaci na křižovatce u obce Kasárna a násilím vyhnáni do vnitřního území ČSR. "... byli jsem vyvezeni na hranice a pod pohrůžkou zastřelení, když se vrátíme zpět, museli jsme překročiti hranice do Československa." Válku dokázal přežít jen malý zlomek původní komunity.
Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938, Vladimír Bružeňák, Jan Ciglbauer, Karel Koc, Ondřej Kolář, Milan Rejthar, Jiří Vaněček, Alena Zatloukalová, nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019,( str. 124-128)