Musíme se zbavit nereálných představ o naší mezinárodní roli a možnostech Západu

Publikováno 23 srpna, 2021 | Autor: vlkp

Konstatování, že  česká zahraniční politika  je jedna velká  tragedie, přehlídka vlezlého slouhovství, střídaného naopak zcela nesmyslnými záchvaty  fanfaronství, a že neumí definovat,co je národním zájmem,natož,aby snad ty národní  hájila a chránila,  je notoricky  známá věc. A skoro se  stydím to  psát, ale musím. Mám proto docela  zásadní  důvod. Shoda náhod    mne dovedla  na malý, dosud, dosud  pro mne zcela  neznámý  web VOXPOT.cz  a  tam na velmi  fundovaný a vypovídající  článek jehož autorem  Petr  Drulák. Pro ty, kterým toto  jméno nic  neříká,uvádím, že je to český politolog, v letech 2004 až 2013 ředitel Ústavu mezinárodních vztahů, v letech 2014 až 2015 první náměstek ministra zahraničních věcí ČR, v letech 2017 až 2019 velvyslanec ČR ve   Francii.

Tedy  žádný  mainstreamový  ani alternativní  nýmand, nýbrž  někdo, kdo dlouhodobě  vidí  do ledví české zahraniční  politiky a  diplomacie. A  také někdo, kdo je vrchnosti velmi nepříjemný. Proto byl odejit jak  z postu prvního náměstka ministra  v Černínu a proto nezvykle  rychle  skončila  jeho  diplomatická mise v Paříži. To byl vlastně  důvod, proč mne jeho článek oslovil. A ač je  dlouhý  i na moje poměry,je především fundovaný a  kriticky  skvělý! Už proto, že  českou zahraničněpolitickou  bezmoc  a  fušerství poukazuje  na případu dění na  Ukrajině. A  to velmi fundovaně  a plasticky.To  jsou důvody,které  rozhodly o tom, že ty nejpodstatnější  části dnes převzala Kosa. Drulákův  text je pro lidi,kteří  chtějí přemýšlet, hledat a nalézat  souvislosti. Nikoliv pro hospodské  chytrolíny,  co mají  vždycky a za všech okolností  jasno. Ale  dost řečí, slovo přebírá Petr  Drulák.

Drulák: Musíme se zbavit nereálných představ o naší mezinárodní roli a možnostech Západu

Počátkem roku 2014 zaskočily ukrajinské události Česko i další státy EU. Koncem roku 2013 málokdo předpokládal, že Rusko obsadí Krym a rozpoutá ozbrojený konflikt na východě Ukrajiny, který povede k obrovským ztrátám, k faktickému rozdělení Ukrajiny a sankcím mezi Evropou a Ruskem. Dalo se něco dělat jinak? Bylo možné se vyhnout tak neblahým koncům?

Jsou neblahé z hlediska českých i evropských zájmů. Máme zájem na co nejlepších vztazích jak s Ruskem, tak i s Ukrajinou, a rozhodně nestojíme o ozbrojený konflikt v sousedním regionu. Krize nás poškodila ekonomicky i politicky. Na druhou stranu Putinovo Rusko může současnou situaci považovat za vítězství: sice si pokazilo vztahy se Západem, ale získalo strategicky důležité území. Situace rovněž může vyhovovat USA, které získaly jednak zcela oddanou vládu v Kyjevě a jednak živý konflikt, který brání jakémukoliv sbližování mezi Ruskem a Evropou.

Česká diplomacie v roce 2014 příliš alternativ neměla a pokračovala v předchozí linii. Ta byla sice chybná, ale na její změnu bylo tváří tvář brutálnímu tahu Ruska už pozdě. Změna nebyla možná ani vzhledem k naší omezené suverenitě, k samostatné zahraniční politice nám dlouhodobě chybí zdroje i vůle. Českou diplomacii by pokus o alternativu izoloval od rozhodujících mocenských center NATO a EU, navíc by neměl podporu ani doma. Ale i omezenou suverenitu lze využívat lépe, než činíme.

 Kořeny a průběh krize

Pokud mám dnes z pozice tehdejšího náměstka ministra zahraničí kriticky zhodnotit výkon české zahraniční politiky, je třeba přiblížit kontext krize. Ukrajina je potenciálně bohatá, vnitřně rozdělená a institucionálně slabá země v rukách bezskrupulózních oligarchů. Nachází se mezi střední Evropou a eurasijským Ruskem, pro něž je strategicky klíčovým územím; kvůli Krymu, kontrole nad Černým mořem a spojení se Západem. Nejenže ji považovalo za oblast svého výlučného geopolitického vlivu, ale ruskojazyčné obyvatelstvo její východní části k Rusku inklinovalo. Evropu s výjimkou Polska a Maďarska zajímala Ukrajina pouze jako možný trh a tranzitní země. Pro USA byla zajímavá svým významem pro Rusko – jako páka na Moskvu či figura v geopolitické hře.

Vztah Ruska a Západu k Ukrajině proto nebyl symetrický. Zatímco Rusku šlo o životní zájmy, Západ zde občas viděl zajímavé příležitosti, bez nichž se však dokázal docela dobře obejít. Jinými slovy, Rusko bylo připraveno jít pro Ukrajinu do války, Západ nikoliv. Jako by tuto asymetrii neviděl, když se začal s Ruskem o Ukrajinu přetahovat, což ukrajinští politici a oligarchové bezstarostně využívali k prosazování vlastních zájmů.

V roce 2014 jsme sklízeli, co bylo zaseto o šest let dříve. Nejvyšší představitelé NATO dali v roce 2008 v Bukurešti najevo, že do budoucna počítají se vstupem Ukrajiny. Byla to chyba, i když šlo o kompromis uvnitř rozděleného NATO. Bush podporovaný východní Evropou vstup hájil, Německo s Francií blokovaly potřebné kroky k dalšímu rozšiřování, zejména když Rusko dalo najevo, že je odhodláno Ukrajinu rozbít. Že tuto hrozbu myslí vážně, ukázalo Rusko o několik měsíců později při invazi do Gruzie, kterou také zmiňovalo bukurešťské prohlášení.

V témže roce 2008 také Evropská komise zahajuje jednání s Ukrajinou o rozsáhlé asociační dohodě. Postavila Kyjev před lákavou nabídku privilegovaných ekonomických vztahů, která by však znamenala konec celní unie s Ruskem. Ukrajinský ruskojazyčný prezident Janukovyč věřil, že může mít obojí. Nakonec však musel pod tlakem Moskvy od již parafované dohody odstoupit. Následovaly rozsáhlé protesty prozápadně orientovaného obyvatelstva Kyjeva a dalších velkých měst, které režim brutálně potlačoval.

Srážky mezi policejními silami a protestujícími eskalovaly v únoru 2014 s desítkami obětí na životech. Evropa se pokusila o stabilizaci, když zástupci Německa, Francie a Polska zprostředkovali dohodu režimu s opozicí. Ale když ji nacionalistická část opozice porušila, vyděšený Janukovyč uprchl a Ukrajinu převzala opozice. Rusko to označilo za fašistický puč, zahájilo dezinformační kampaň a především maskované ozbrojené intervence „dobrovolníků“ na Krymu a na východní Ukrajině, aby si pojistilo území, která považovalo za strategicky nezbytná. Od té chvíle se už toho v Praze moc dělat nedalo.

EU a USA reagovaly politickou a finanční podporou nové ukrajinské vládě, s níž EU podepsala onu asociační dohodu, a také osobními sankcemi proti občanům Ukrajiny a Ruska zapojeným buď do předchozích represí či probíhající destabilizace. Po sestřelení malajsijského dopravního letadla nad východní Ukrajinou v létě 2014 přistoupily k plošným sankcím namířeným na vybrané sektory ruské ekonomiky, na něž Rusko zareagovalo protisankcemi. V této situaci jsme dodnes.

Česká stopa a posvátné teze

Za Schwarzenbergovy diplomacie se Česko spolu s dalšími státy regionu účastnilo úsilí části Západu odtrhnout Ukrajinu od Ruska. Podporovalo americké plány na ukrajinské členství v NATO a byl to shodou okolností český komisař Štefan Füle, kdo v Kyjevě, Jerevanu či Kišiněvě za Evropskou komisi jednal o asociačních dohodách a tamním vysvětloval, že si musejí vybrat mezi Moskvou a Bruselem (což mi osobně potvrdil vysoký představitel arménské diplomacie). Pro Kyjev byla tato volba zničující. Zdůrazněme však, že tato chybná politika se doma těšila podpoře všech politických sil s výjimkou komunistů.

Zmíněná politika vycházela z několika mylných, leč hluboce zakořeněných představ české, a nejen české politiky. Můžeme je shrnout do následujících tezí: je naším úkolem šířit lidská práva a demokracii; angažovanost Washingtonu a Bruselu přináší do východní Evropy bezpečnost a prosperitu; země v ruském sousedství touží po Evropě, pokud je Západ podpoří, Rusku nezbude než tuto volbu respektovat.

Podobných tezí si česká politika v devadesátých letech vytvořila více. Už delší dobu sice postrádají jakoukoliv platnost a krize na Ukrajině to jen potvrdila, přesto se stále udržují a ovládají myšlení české liberální elity v politice, státním aparátu, nevládkách i médiích. Vnitřně tyto teze kotví v mýtu o sametové revoluci a návratu do Evropy, jímž si liberální elita potvrzuje svoji rádoby západní identitu, zvnějšku jsou podporovány vlivnými hráči ve Washingtonu či Bruselu, kteří jejich prostřednictvím mohou příležitostně působit na českou zahraniční politiku.

Obhájci těchto tezí v hlavních médiích i ve státním aparátu, v tomto případě na ministerstvu zahraničí a ve zpravodajských službách, se dělí na oportunisty a přesvědčené. Oportunisté vědí, že teze už neplatí, ale považují za výhodné podporovat vládnoucí ideologii, která navíc představuje pojítko se Západem. Ti přesvědčení je považují za zdroj jakýchsi „hodnot“ či „morální kompas“, kterým se řídí ve složitém světě. Ale teze nemusíte znát, ani jim věřit. Stačí, že jsou jimi filtrovány veškeré informace, které dostáváte z médií, od úředníků, ze zpravodajských služeb – co je potvrzuje, se zveličí, co je vyvrací, se umenší. To podstatně omezuje možnost politického vedení udělat si na věc nestranný názor. Pokud politické vedení přesto vybočí z prostoru stanoveného tezemi, aparát spustí poplach, že bylo opuštěno povolené území a že se zrazují spojenci (např. USA či Polsko). Nerozhoduje soulad s fakty, nýbrž zda pozice odpovídá zmíněným tezím a dalším zájmům.

Dezinformace v ukrajinské krizi

Během ukrajinské krize to konkrétně znamenalo, že Rusku bylo možné přičíst téměř cokoliv bez ohledu na fakta, ale objektivní pohled na znepokojivé ukrajinské poměry byl téměř nemožný. Mimo povolené území se konsistentně pohyboval prezident Zeman, který si podobné střety užíval, občas tam zabloudil i premiér Sobotka, jenž však o žádné zahraničněpolitické spory nestál, a zpočátku i jinak opatrný ministr Zaorálek, než se záhy ztotožnil s pozicí posvěcenou tezemi.

Samozřejmě každý mohl sáhnout k alternativním zdrojům, například ruským. Nicméně v roce 2014 bylo zřejmé, že probíhá informační válka a že Rusové dokážou nehorázně lhát – například o tom, že Kreml nemá nic společného se zelenými mužíky obsazujícími Krym. Spoléhat na ruské zdroje se nedalo. Navíc ve výkonné funkci nemáte čas celý den prosívat a vyhodnocovat různé informace, musíte vycházet z toho, co dostanete bez ohledu na pochybnosti, které můžete mít. Přesto považuji za své selhání, že jsem v oněch měsících rezignoval na vlastní analýzu a za vřelé podpory ministerského aparátu a hlavních médií reprodukoval to, co mi systém předložil. Mimo povolené území jsem se vydal až o několik měsíců později v česko-amerických vztazích a v nové koncepci lidských práv, ale to je jiná kapitola.

Co jsme v naší analýze pomíjeli? Omezím se na dvě podstatné skutečnosti: mocenská hra USA a extrémismus ukrajinské opozice. Americká podpora ukrajinské opozici byla větší, než Američané připouštěli. Na jedné straně odpor proti prezidentu Janukovyčovi vycházel z domácích daností a zejména z trvalého rozdělení ukrajinské společnosti. Na druhé straně se v organizaci a taktice protestů angažovala americká National Endowment for Democracy, nadace zaměřená na destabilizaci režimů, které vadí Washingtonu, a další soukromé i vládní struktury. Američané očividně využili oslabení ukrajinského režimu, aby ho pomohli svrhnout, zatímco jejich evropští spojenci neúspěšně usilovali o kompromis mezi režimem a opozicí.

Na rozdíl od tvrzení ruské propagandy smýšlela velká většina protestujících nenásilně a proevropsky. Nicméně rozhodující úlohu při násilné eskalaci hrály skupiny, které si zaslouží označení fašistické (zejména strana Svoboda a hnutí Pravý sektor). Kanadský politolog Ivan Katchanovski  /je  v  archivu Kosy -Fakta  o Ukrajině, pozn. vlk/ ve své analýze ukazuje, že dokonce organizovaly únorovou střelbu do protestujících. Tehdy byla připsána režimu a definitivně ho zdiskreditovala. Těžko si představit, že by tato operace proběhla bez vědomí USA.

Shrňme. Naše diplomacie se opírala o představu, že na Ukrajině v únoru spontánně zvítězila proevropská demokracie nad prokremelskou oligarchií. Ve skutečnosti zde Američané podpořili a, jak ukázaly odposlechy jejich přední diplomatky Victorie Nulandové, částečně i zorganizovali změnu režimu od oligarchů prioritizujících Moskvu k politickým silám zavázaným Washingtonu, které vedle demokratů zahrnovaly oligarchy i fašisty. S demokracií to moc společného nemělo, brutální reakce Ruska se dala očekávat a Evropa měla zaplatit účet.

Alternativy?

Samozřejmě, že podobná analýza přes zmíněné filtry neprosákne, a i když ji máte před očima, nevezmete ji v úvahu. Ale i kdybychom se o ni tehdy opřeli, naše zahraniční politika by se příliš nezměnila. Nejsme zemí, která by chtěla křížit americké zájmy, agresivita Kremlu nás znepokojovala, Janukovyčův režim nebyl spolehlivým partnerem, proevropská část ukrajinské společnosti si určitou podporu zasloužila a ruský zábor Krymu nešlo neodsoudit.

Nicméně leccos bychom si bývali mohli odpustit. Vůči české veřejnosti byl na místě střízlivější tón v hodnocení nové ukrajinské demokracie. Ve vztahu s Ruskem jsme omezili veškeré komunikační kanály. Místo abychom zintenzivnili diplomacii, začali jsme se navzájem častovat agresivními gesty. Tato velká chyba po letech vyústila do nepochopitelné česko-ruské eskalace kolem Vrbětic, kde opět došlo k zásadní manipulaci ze strany našich a patrně i spojeneckých služeb.

Rovněž lze pochybovat o smysluplnosti různých humanitárních a rozvojových balíčků pro Ukrajinu, které vláda na návrh ministerstva zahraničí opakovaně schvalovala. Excesem byla letecká přeprava raněných z ukrajinských demonstrací na léčbu do českých nemocnic. Jednalo se o mediálně spektakulární akce připravené aktivistickými diplomaty a organizací Člověk v tísni, přičemž mnohem účinnější byla pomoc přímo ukrajinskému zdravotnictví.

Za strategickou chybu s dlouhodobými důsledky považuji vládní angažmá u zrodu nadačního fondu Prague Civil Society Center (Centrum občanské společnosti v Praze), jehož založení se tehdy finalizovalo. Tento projekt Člověka v tísni s účastí západních partnerů podporuje a školí protivládní aktivisty v postsovětském prostoru. Několik dní po nástupu Sobotkovy vlády přijela do Prahy zmíněná Victorie Nulandová, aby nové politické vedení přesvědčila o jeho významu. Ačkoliv naše výchozí pozice byla skeptická, nikdo nechtěl zklamat Washington. V tehdejších diskusích nad plánem centra sloužila Ukrajina jako příklad zdůvodňující jeho smysluplnost. Byla však spíše příkladem opačným, vnější podpora pokusů o změny režimu v postsovětském prostoru těžko povede k něčemu dobrému. Z tohoto hlediska představuje pro českou diplomacii dlouhodobou výzvu rozsáhlý demokratizační program Člověka v tísni, který v úzké spolupráci s National Endowment for Democracy sleduje cíle, jež mohou být v rozporu s českými zájmy.

Ukrajinská krize ukázala hranice naší suverenity. Některé vyplývají z našich geopolitických omezení: nemůžeme dělat zahraniční politiku nezávisle na USA a EU. Jiné nás však zbytečně svazují či vedou škodlivými cestami, má proto smysl je posouvat. Především se musíme zbavit nereálných představ z devadesátých let o naší mezinárodní roli a možnostech Západu. Rovněž je potřeba posílit analytickou kapacitu státních institucí, která musí sloužit výlučně českému zájmu, a nikoliv zájmům našich spojenců; často nebudou protikladné, ale vždy je musíme umět rozlišovat. A konečně je třeba omezit vliv nevládek v české zahraniční politice. Lze je využívat jako servisní organizace pro jasně definované úkoly, nicméně bez demokratické legitimity a se zahraničními sponzory a ochránci nemohou ovlivňovat směřování české zahraniční politiky.

Bingo!!!! O  Ukrajině toho Kosa publikovala  opravu hodně. asi vůbec   nejvíc  v celém česko- slovenském informačním prostoru. A  také  všechno, co je uvedeno v  textu Petra  Druláka.  Nicméně když  čtete něco takového a  autorem je tehdejší  přímý účastník dění a  to v pozici náměstka  ministra  zahraničí, který  všechny  ty  Schwarzenbergy, Pánky, Nulandové,Koláře  a podobné zažil v  akci, jde o zcela jinou kvalitu. Tohle prostě  nešlo na  Kosu nepřevzít!

Za  sebe  říkám, že  s politickými funkcionáři jako je Petr  Drulák, bych při výkonu jejich funkce neměl sebemenší problém. Takovouhle  prozápadní  orientaci respektuji. Jenže  jak konstatováno v  úvodu – Petr  Drulák je pro české politikáře  příliš kách. Třeba  pro Babiše, který prosadil jeho odvolání a  nechal jej nahradit Michelem Fleischmannem. Prý s úkolem hlavně zajišťovat větší spolupráci premiéra Babiše s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem……

Dovolím si citovat  dobové zdroje:

Premiér Babiš byl podle jednoho z diplomatických zdrojů nespokojen s dosavadním výkonem velvyslance Petra Druláka, kterého do Paříže poslal předchozí sociálnědemokratický ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, jemuž Drulák předtím dělal náměstka. Babiš Drulákovi vyčítal, že se nedokáže dostat dostatečně blízko k prezidentu Emmanuelu Macronovi a jeho bezprostřednímu okolí.

https://vlkovobloguje.wordpress.com/2021/08/23/973903/#more-973903