Jdi na obsah Jdi na menu
 


Moje pravda, Slobodan Miloševič XX

6. 6. 2021

Moje pravda, Slobodan Miloševič XX

(Moje pravda, integrální text  projevu před “Mezinárodním trestním ribunálem“ v Haagu ve dnech 31. srpna a 1. září 2004, vydavatelství Le Oerjus, Association Vérité et Justice, z francouzštiny přeložil Jiří Řezníček, celý dokument je na našem webu, ceskenarodnilisty.cz, který jako první v ČR přinesl jeho celý text)

Agrese Jugoslávie

      Uplynulo pět let od agrese NATO proti Jugoslávii. Není to dlouhá perioda, ale již umožňuje vyvodit spolehlivé závěry o příčinách tohoto hanebného aktu a jeho zhoubných následků pro život a zdraví populace a pro materiální, existenční a kulturní vlastnictví napadené země. Víme bezpečně a hodláme  zde prokázat pomocí platných dokumentů a věrohodných svědků, že agrese byla již dlouho plánována a připravována. Skutečné příčiny agrese byly jednoduše skrývány žvástem propagandy à propos tak zvané humanitární katastrofy zasahující albánskou populaci Kosova-Metochie. Potentáti NATO vyhlásili albánské teroristy Kosova-Metochie za  mírumilovné civilisty a následně obvinili ze zločinů proti nevinným civilistům policejní síly a armádu FSRJ, které legálně zasahovaly proti teroristům. A stačilo jim položit jednu otázku : zda to byla pravda, proč zemřelo na tisíc vojáků a policistů? Rukou pokojných neozbrojených civilistů? Čím zemřelo tolik civilistů? Rukou těchto pokojných neozbrojených civilistů?

      Nakonec sám Wesley Clark , v té době vrchní velitel NATO v Evropě, kterému jste nedovolil, abych ho zde vyslechl ani o válce, ani o jeho knize, kde uveřejnil některé informace - dementoval tato obvinění způsobem, mohu říci zcela jasným. Ve své knize vypravuje, jak NATO vyslalo vojska do Makedonie, tak zvaně „uvolnit verifikační misi“, i když každý věděl, že není ničím ohrožena a že jugoslávské úřady dozíraly na bezpečnost každého z jejích členů a že je doprovázely na hranici, když si přáli odejít. Tedy odešli tak, jak generál Naumann dokonce zde o tom svědčil v okamžiku, kdy válka a agrese proti Jugoslávii byly skutečností. Členové mise byli vyzváni, aby se stáhli, aby umožnili zahájení bombardování. Na straně 168 své knihy Clark píše: „Když jugoslávská armáda, přes všechna ohrožení bombardováním viděla vojska aliance na své hranici, reagovala konsolidací svých sil v prostoru zmíněné hranice“. V době, kdy se toto dělo, Clark zavolal generála Ojdaniče - najdete to na str. 168 knihy - a zeptal se ho: „Proč přivádíte další jednotky?“ A Ojdanič odpovídá, že je to reakce na příchod dalších vojsk NATA do Makedonie.

      Clark   na  jiném  místě píše (cituji): „Z  hlediska  Srba, posílení jeho vojsk je plně oprávněno, ale je to také velká výmluva pro upevnění svých sil proti Albáncům“. Tedy v době, kdy přímou hrozbou vyvolává upevnění našich sil, Clark překrucuje následek své akce na příčinu nové eskalace a informuje Madeleine Albright - str. 172 - o opakovaném posilování přeskupování srbských sil.  Mluví o útoku nikoliv jako o věci minulé, nebo v průběhu, ale jako o  věci očekávané, která bude následkem úderů. Jestli začneme, budou Srbové útočit? Ŕíká: Je prakticky jisto, že budou útočit.

Albrightová: „Co musíme dělat, jak můžeme zabránit jejich útokům proti civilistům?“

Clark: „Nemůžeme dělat nic. Přes naše nejlepší snahy, Srbové zaútočí proti civilistům. Bude to závod o čas mezi našimi leteckými útoky se škodami, které jim způsobíme a tím, co budou moci dělat v terénu. V krátkém čase uspějí“.

Albrightová: „Co tedy budeme dělat?“

Clark: „Musíme zvětšit naše síly, přivézt více všeho. Můžeme převýšit všechno, čím disponují, ale nebude to příjemné.“To je napsáno v jeho knize. Clark evidentně nezmiňuje UCK, jak jasně vidíme. Boj proti UCK nazývá útokem proti civilistům. Další věc se zde objevuje způsobem zcela jasným: bude vyprovokováno bombardování, záměrně a plánovaně a všechno bude rozhodnuto těžkým bombardováním Jugoslávie delší dobu. Takto tedy je to on, eminentní velitel NATO v Evropě, který dementuje základní tézi, podle které bylo bombardování pouhou replikou na perzekuci Albánců. Dokazuje to také, že Rambouillet nebyl nikdy zmařenou příležitostí, ale řízeným procesem, který vyústil v ultimatum, které umožnilo přejít z míru k válce. Dokazuje ve skutečnosti, že bombardování bez skrupulí měst, vesnic a infrastruktury, stejně jako nesmírné lidské obětí, nebyly nijakou nahodilostí, ale  uváženým nesmyslným stíhacím během. Z bezpečné vzdálenosti bylo do požáru přilito benzinu, aby zhořelo všechno, co mohlo, shořelo co nejrychleji s vědomím, že celá chyba padne na hasiče, který má současně chránit životy a zabránit loupení a zločinům uprostřed požáru.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář