Mnichov v kontextu (sudeto) německých dějin 1

PhDr. Eva Hahnová

Mnichovské události se nezapsaly pouze do kolektivní paměti českého národa. Se zmínkami o nich se setkáváme v každém líčení moderních evropských dějin, protože se odehrály za dramatických měsíců v předvečer druhé světové války. Pojem "Mnichov" se dokonce stal oblíbenou metaforou publicistů a politiků na celém světě, sloužící zdánlivě jako zkratka k dorozumívání o současném mezinárodněpolitickém dění. Při důkladnějším pohledu na jeho užívání však zjistíme, že se takto přenášené asociace případ od případu liší, ba že dokonce ani některé základní historické informace o tehdejším dění nejsou dodnes všeobecně známé.

Z perspektivy historika je užívání odkazů na minulost v analýzách současného politického dění problematické. Proměňuje totiž zlomky historických informací v rétorické šifry, kterých může užívat a zneužívat kdokoli, kdykoli a jakkoli.1 Metaforou "Mnichov" se na příklad oháněli po desetiletí komunističtí agitátoři v Československu, odsuzujíce údajnou zbabělost buržoazních politiků. V (sudeto)německé propagandě poplatné nacionálně socialistickým tradicím zase prý "Mnichov" dokazuje, že Československo byl chybně koncipovaný, a proto od samého počátku ke svému zániku odsouzený stát, který se v roce 1938 rozpadl, protože se rozpadnout musel. Mezi těmito extrémními příklady zneužívání metafory "Mnichov" se objevují četné variace. Často bývá připomínána a odsuzována britsko-francouzská politika appeasementu či zmiňováno jméno Neville Chamberlain, jako by kolébkou mnichovských událostí bylo jeho přání vycházet vstříc Hitlerovi. Nejnovějšímu francouzskému románu o Mnichovu od Georgese-Marca Benamoua se dokonce dostává ocenění jako "zejména dnes" aktuálnímu dílu, které prý "ukazuje, kam až může vést hanebná politika ustupování agresi a porušování mezinárodního práva".2 V současných diskusích o Kosovu či Jižní Osetii užívají komentátoři metafory "Mnichov" někdy způsobem až zcela nesrozumitelným. Václav Havel např. považuje srovnání "Mnichova 1938" s Kosovem za chybné a doporučuje jiné: Kosovo je jiný případ, prohlásil Havel, to prý by se mělo srovnávat s Čečenskem, ale silnou analogii s "Mnichovem" má podle něj situace v Gruzii.3 Šifry "Mnichov" je dnes užíváno i jako prostředku ke srovnávání Saddáma Husajna či Vladimíra Putina s Hitlerem, ale objevuje se také v souvislosti s bin Ládinem a tzv. válkou proti terorismu. V českém kontextu se mluví o "Mnichovu" v souvislosti s rozjímáním o českém národním charakteru, ale ani historici jako Jan Tesař, autor knihy Mnichovský komplex - Jeho příčiny a důsledky (Praha 2000), přitom nevěnují téměř žádnou pozornost empirickému objasnění a vysvětlení toho, co se tehdy v Československu vlastně odehrálo. Obliba odkazů na "Mnichov 1938" by mohla vzbudit dojem, že jde o události dobře známé, vědecky probádané a vyjasněné, čili historicky vysvětlené. Šlo ale tehdy skutečně o menšinový konflikt, kterého zneužil diktátor sousedního státu v důsledku zbabělosti evropských státníků, jak běžné odkazy na "Mnichov" naznačují?

Popularita metafory "Mnichov" bezesporu pramení ze skutečnosti, že se jedná o dramatické události celo evropského rozsahu, v nichž sehrály důležitou roli i vlády tehdejších velmocí. Pro historika však vede tato popularita k pozoruhodnému problému: Závažnost tehdejších událostí a dodnes časté odkazy na ně mají za následek velké bohatství historické literatury, pramenných edicí, detailních studií a interpretací.4 Protože se ale jedná o dramatické události, dotýkající se nejen Československa, ale celé Evropy, jde o dodnes vysoce zpolitizované téma. Proto se setkáváme právě na tomto poli historického bádání s neobyčejnou diskrepancí mezi repetitivní interpretační šablonovitostí na jedné straně a s nepřehledným množstvím útržků detailních informací na straně druhé. Dokonce i otázka, proč se vnitropolitické dění Československa vůbec stalo předmětem jednání evropských velmocí, upadla v běžných formách vzpomínání na "Mnichov" v zapomenutí.

Velké množství uveřejněných dokumentů a detailních studií totiž nezaručuje, že si historici, natož široká veřejnost, mohou udělat alespoň v míře běžné racionality adekvátní obraz historických událostí, či dokonce dospět k jejich vysvětlení. Za oslňujícím množstvím informací se často skrývají zcela prostoduché a bezobsažné interpretační fráze, či dokonce někdy až vulgárně zmanipulované lži - vzpomeňme jen na politickou instrumentalizaci historiografie v moderních diktaturách nebo dnes aktuální téma vyvracení holocaustu: i autoři, kteří nacistické vraždění židů popírají, se ohánějí zdánlivě vědecky stylizovanými argumenty... "Mnichov 1938" sice nikdo nepopírá, ale i přesto, že se vzpomínání na mnichovské události stalo předmětem velkého veřejného zájmu, a dokonce světoznámou populární metaforou, existují dodnes i v odborné literatuře faktografické mezery, a proto jsou četné otázky dodnes nevyjasněny. Příčinou tohoto neutěšeného stavu historického výzkumu je skutečnost, že v odborné literatuře bývají častěji prezentovány věty interpretativní než věty informativní.

Tento problém lze ilustrovat na následujícím příkladu. V souvislosti s "Mnichovem" bývá často řeč o hospodářské krizi a sociálních problémech v českém pohraničí. Ve výkladu Společné česko-německé komise historiků z roku 1996 je věnováno těmto problémům více prostoru než mnichovským událostem samotným: "Když však v neztenčené míře nezaměstnanost trvala a dezorientovala lidi, počalo se vzmáhat sjednocovací nacionální hnutí nazvané ,Sudetendeutsche Heimatfront' (SHF: Sudetoněmecká vlastenecká fronta) pod vedením Konrada Henleina." Ten prý "se svou stranou zpočátku usiloval o autonomistické řešení", ale "působil od roku 1937 jako Hitlerův aktivní pomocník. "5 Z tohoto textu plyne, že sudetoněmečtí přívrženci Henleina údajně kvůli hospodářské nouzi podporovali politika, jehož cíle neznali a nesdíleli a který ani sám jako by nevěděl, co chce. Otázkám, proč a jak měl Henlein opustit své "autonomistické cíle" a stát se Hitlerovým "pomocníkem"6 a jak na změnu jeho politiky reagovali jeho spolupracovníci a jeho voliči, autoři nevěnovali vůbec žádnou pozornost.

Podobně vágním způsobem bývá role Henleinovy strany v mnichovských událostech vysvětlována často. Známý sudetoněmecký historik Hans Lemberg formuluje svůj výklad následujícími slovy:

"Vznik Sudetoněmecké vlastenecké fronty v roce 1933 a fenomenální vítězství této strany v r. 1935 lze vysvětlit celým souborem příčin, především světovou hospodářskou krizí a přitažlivostí hitlerovského Německa, v neposlední řadě v otázce trhu práce, příčinou bylo však též zklamání nad údajně neplodnou oportunní politikou německých aktivistických stran. ''7

Upevněná interpretační šablona odkazů na "hospodářskou krizi" jako údajnou příčinu vývoje vedoucího k mnichovským událostem se objevuje v literatuře nejrůznější provenience a bývá pouze od autora k autorovi doplňována jakýmsi místním a dobovým koloritem. V české literatuře bývá kromě hospodářské krize a údajně náhlého nárůstu nacionalismu po Hitlerově převzetí moci v sousedním Německu s oblibou uvažováno o psychologických problémech německé společnosti v Československu. V německé literatuře se zase často píše o údajném útisku německé menšiny za první republiky a neúspěšných pokusech sudetoněmeckých politiků dosáhnout svých cílů:" U sudetských Němců narůstalo v letech 1930-1933 zklamání, což bylo podníceno katastrofálními důsledky hospodářské krize a nepatrnými úspěchy, které přinesla účast sudetoněmeckých stran ve vládě snahám prosadit národní samosprávu a právo na politické spolurozhodování."8