České národní listy

Mitteleuropa Friedricha Neumanna jako plán německé hegemonie v Evropě za první světové války III

Kniha Friedricha Neumanna z roku 1915

A tak se v druhém válečném roce ozval v dlouholetých německých úvahách o Střední Evropě silný hlas, pocházející ze stejného politického a myšlenkového prostředí jako návrhy Walthera Rathenaua z roku 1913. Liberální politik, vlivný publicista a poslanec říšského sněmu Friedrich Naumann (1860–1919) byl výborným řečníkem a stylistou, který vždy v počátečních větách svého projevu nebo tištěné práce dokázal upoutat pozornost posluchačů a čtenářů. Zatímco píšu tyto řádky, probíhají boje na východě i na západě. Záměrně píšu uprostřed války, protože jen za války jsou lidé připraveni k přijetí nových převratných myšlenek. Po válce se ze svého úkrytu brzy opět vynoří každodenní duše, ale s duší každodennosti nelze Střední Evropu vytvořit, začal Naumann psát v květnu 1915 v úvodu své nové knihy Mitteleuropa. Pro srovnání připomněl Naumann vznik Německé říše, kterou prosadil Bismarck rovněž za války s Francií roku 1870/71, kdežto později by to zřejmě bylo obtížnější. Když se Naumannova Mitteleuropa v říjnu 1915 objevila na knižním trhu, stala se v pravém slova smyslu bestsellerem. Během necelého půl roku přesáhl náklad sto tisíc výtisků. Autorovou vidinou bylo srůstání států a zemí, které nepatřily ani k britsko-francouzské alianci na západě, ani ke sféře vlivu Ruské říše na východě. Podstatou jeho návrhu bylo co nejužší spojení Německé říše s dualistickou rakousko-uherskou monarchií, protože všechny další plány na širší sdružení středoevropských států a národů byly podle jeho názoru závislé na tom, podaří-li se Německu úspěšně a bez větších komplikací pohltit mnohonárodní habsburskou monarchii. Takto otevřeně to Naumann neformuloval, psal pouze o pevnějším spojení a srůstání obou válečných spojenců, ale vzhledem k jednoznačné vojenské a hospodářské převaze Německa nepřicházelo v úvahu nic jiného než pohlcení slabšího silnějším. Velkou pozornost věnoval Naumann překážkám, které by dosažení uvedeného cíle ztěžovaly. V cestě stála především minulost. Vždyť v 18. a 19. století se v prusko-rakouských vztazích vyskytovaly spory a konflikty mnohem častěji než vzájemná spolupráce, k té prý docházelo nanejvýš při dělení Polska nebo v závěrečné fázi vítězství nad napoleonskou Francií. Naumann nechtěl přehlížet ani četné rozpory uvnitř Německé říše po roce 1871 nebo uvnitř rakousko-uherské monarchie před rokem 1914. Byl však přesvědčen o tom, že společné válečné úsilí vytvořilo společnou středoevropskou duši. Vůbec je pozoruhodné, jak často a v jakých překvapivých souvislostech pracoval Naumann s pojmem duše (Seele). Uvědomoval si, že Rakousko-Uhersko bylo starým státním útvarem se sklony k rozdrobení celku, kdežto sjednocené Německo bylo dítětem 19. století s narůstající centralizací, že národní myšlenka sehrála sjednocující úlohu v Německu a rozkladnou funkci v habsburské monarchii, že v Německu převládal ve společnosti optimismus a v mnohonárodním soustátí pesimismus. Vůči středoevropskému sjednocení předpokládal Naumann velké námitky Staroprusů, Starorakušanů, Čechů, Poláků, Jihoslovanů, Rumunů, zčásti i Maďarů, ale všechny překážky chtěl překonat dlouhodobou, vstřícnou a citlivou politikou. K vytvoření funkční Střední Evropy nemohlo stačit jedno usnesení nebo uzavření jedné smlouvy. Byl to podle Naumanna obtížný úkol pro celou generaci. Jeho představa jednotné střední Evropy se neomezovala na obecné zásady, ale snažila se přiblížit řadu konkrétních návrhů pro středoevropské a později snad i evropské sjednocení. S ohledem na probíhající válku uvedl na prvním místě shodné vojenské zákony a vzájemné propojení vojenských velení a inspekcí. Předpokládal vytvoření společného výboru pro zahraniční politiku a společné rady pro železnice, pro výrobu a rozvod elektřiny. Měla se prosadit společná měna, shodné bankovní a obchodní právo, jednotné míry a váhy, shodné celní tarify a společné vybírání cel. Centrálně řízená pomoc hospodářsky zaostávajícím oblastem měla zamezit nežádoucímu hromadnému stěhování za lepšími výdělky.Při vytváření sjednocené Střední Evropy nechtěl Neumann rušit existující státní a správní uspořádání, ale perspektivně mu přikládal stále menší význam ve srovnání s odbornými orgány a komisemi v hospodářské a vojenské oblasti. Vedle dosavadních vlád a státních úřadů, které by postupně odkládal na vedlejší kolej, chtěl na odborné úrovni vytvářet jednotný „hospodářský stát” a jednotný „vojenský stát”. Na jednom z příkladů, co by se mělo stát za deset nebo více let, navštívil Naumann ve své představě pěkné novostavby společných středoevropských institucí a dodal k tomu závažnou myšlenku: Dokud nejsou společné kanceláře, je Střední Evropa pouhou ideou, ale úřadovny jsou první buňkou nového mozku, prvním strojem nové továrny. Nejdříve zastupoval každý člen společných výborů a úřadů region a město, odkud pocházel, ale postupně se v soustavné drobné práci sjednocovali a nakonec se naučili prosazovat společné zájmy. Naumannovým cílem byl středoevropský „organizační stát” a středoevropský „hospodářský národ” (výslovně mitteleuropäisches Wirtschaftsvolk). Parlamentní zastoupení Naumann neodmítal, ale nepřikládal mu velký význam. I když to přímo nenapsal, vyplývá z jeho úvah přesvědčení, že si poslanci v zastupitelských sborech mohou mluvit, co chtějí, ale rozhodovat by měly středoevropské odborné výbory a instituce. Střední Evropa měla být podle Naumannových představ v jádře německá. Samozřejmě by se ještě více rozšířila němčina jako světový a zprostředkovací jazyk; v tomto směru se Naumann výslovně odvolával na brněnský národnostní program rakouské sociální demokracie z roku 1899. V brněnském programu se mu také líbil návrh na vytvoření samosprávních národnostních celků místo dosavadních historických zemí, k čemuž mělo ovšem dojít zřejmě až ve vzdálenější budoucnosti. Očekávaná „velká harmonie” a nadnárodní středoevropské vědomí mohly podle Naumanna vzniknout pouze tehdy, pokud by Němci projevili dostatečnou ústupnost a vstřícnost vůči zúčastněným sousedním jazykům. Naumann připomněl obyvatelům Německé říše, že před válkou měli malé pochopení a malé znalosti o Němcích v rakouských zemích nebo v Uhrách, ale ještě mnohem méně věděli o dějinách a současných problémech Maďarů, Čechů, Poláků, Jihoslovanů a ostatních národností ve střední Evropě. Bylo vážnou chybou, že východní kultury považovali Němci za něco bezvýznamného a že podceňovali slovanské národy. To by si Naumann přál po sjednocení střední Evropy změnit, takže němečtí turisté by po vítězné válce měli mnohem více objevovat pamětihodnosti Prahy a Krakova, jezdit k Balatonu a do Budapešti, do Tater a sedmihradských Karpat. Mezi neněmeckými národnostmi Rakousko-Uherska zaujímali Češi v Naumannových představách druhé místo hned za Maďary. Naumann respektoval starodávnou královskou tradici Čech, ale na rozdíl od Polska a Uher nebyl ochoten uznat české státoprávní požadavky, především s ohledem na silnou pozici Němců v českých zemích a na nesnáze, které by česká autonomie přinesla pro křehké habsburské soustátí. Připomněl, že Češi patřili v roce 1848 mezi největší zastánce moderního parlamentního systému, ale v dalších desetiletích jako průkopníci metod abstinence, obstrukce a pouličních demonstrací přispěli k oslabení rakouského parlamentarismu. Nelíbily se mu také předválečné sympatie Čechů k Francii a Rusku, přestože se v prvním roce války zastával českých vojáků rakousko-uherské armády jako „druhů ve zbrani”. Ve svých úvahách doporučoval vycházet českým emocím vstříc, především zlepšením formy vzájemných kontaktů, když už na rozdíl od Lužických Srbů nebylo možné počítat s úplným poněmčením Čechů. Naumann si dokázal představit, že deset nebo i více let po sjednocení střední Evropy přijede do Prahy, která se mezitím stala sídlem Středoevropského výboru pro hospodářství, a v rozhovoru s předsedou nebo místopředsedou výboru zjistí, že si čeští zemědělci a obchodníci, zvyklí na soustavnou drobnou práci, uvědomují výhodnost nového uspořádání. Při jednáních sice budou muset mluvit německy, ale ocení, když odpovědní středoevropští představitelé prohodí několik českých slov. Jen okrajově se Naumann v knize Mitteleuropa zabýval vztahem jádra střední Evropy k ostatním státům a národům evropského kontinentu. Bez ohledu na probíhající válku se smířlivě vyjádřil na adresu Francie s nadějí na budoucí vzájemné porozumění, protože na německé ani rakouské straně neviděl důvody k nepřátelství vůči francouzskému národu. Varoval jen Francouze před závislostí na Britské říši, která by mohla vést k tomu, že se Francie stane větším a lepším Portugalskem. Také vůči italskému národu připomněl Naumann dlouholetý spojenecký svazek a silné ekonomicko-politické zájmy připoutávající Itálii ke středoevropským mocnostem. Mnohem závažnější podle Naumanna byly společné zájmy Střední Evropy se skandinávskými státy, se Švýcarskem a Nizozemím (příznačně se nezmínil o Belgii), dále s Rumuny, Srby, Bulhary a Řeky. Pro jejich vztah ke Střední Evropě pod německým vedením předpokládal historickou čekací dobu, než se středoevropské jádro konsoliduje. Už v roce 1915 se však Naumannovi jako ideální řešení jevilo něco jako „planetární systém”, v němž by byly kolem centrálního jádra soustředěny „souputnické státy” (doslova Trabantenstaaten), rozšiřující vliv Střední Evropy na velkou část evropského kontinentu.