Mitteleuropa Friedricha Neumanna jako plán německé hegemonie v Evropě za první světové války, Jiří Kořalka
Mitteleuropa Friedricha Neumanna jako plán německé hegemonie v Evropě za první světové války
Jiří Kořalka
Političtí představitelé sjednocené Německé říše po roce 1871 se nijak netajili tím, že jim nevyhovovala představa společných zájmů celé Evropy a všech evropských národů. Slovo Evropa jsem nacházel vždy v ústech takových politiků, kteří žádali od jiných mocností něco, co se neodvažovali požadovat svým jménem, prohlásil první německý říšský kancléř kníže Otto Bismarck. Pro německé publicisty a politiky od první poloviny 19. století byla mnohem přijatelnější koncepce Střední Evropy (Mitteleuropa), v níž by se politická a kulturní převaha německého národa prosadila zřetelněji a silněji než v rámci celé Evropy.
Zrod středoevropských koncepcí
O tom, kam až Střední Evropa sahá a kde jsou její hranice, se němečtí zastánci středoevropských představ většinou nevyjadřovali. Zpravidla připomínali, že je to území, na němž se hranice států a národů na rozdíl od západní a severní Evropy neshodovaly, takže se tam (s výjimkou Německa) nemohly zdárně vyvíjet národní státy, a že se v této rozsáhlé oblasti po staletí prosazovala hospodářská a kulturní síla německého živlu. O „mocnosti středu ” (Mittelmacht) mezi Francií a Ruskem uvažoval již významný německý reformátor svobodný pán Stein (1757–1831) v prvním desetiletí 19. století. Přední německý ekonom Friedrich List (1789–1846) šířil roku 1844 vizi německy vedené Střední Evropy s oběma velkými přístavními městy Hamburkem a Terstem jako účinné protiváhy vůči „okrajovým mocnostem” Francii a Rusku. Rakouský opoziční publicista Viktor Andrian-Werburg (1813–1858) si roku 1847 představoval úzké spojení Německého spolku s Uhrami, Srbskem, Moldavskem a Valašskem jako předstupeň „Spolku evropských národů” (europäischer Völkerbund). Někteří liberální a demokratičtí poslanci německého Národního shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem v letech 1848–1849 se dali unášet představami o rozšíření německé Střední Evropy ve spojenectví s maďarskou revolucí podél Dunaje na celý Balkán až do Cařihradu. Nejednou se ve frankfurtském parlamentu hovořilo o Spojených státech středoevropských nebo dokonce o Spojených státech evropských, ve všech případech za předpokladu německé dominance. Také idea rakouského ministerského předsedy knížete Felixe Schwarzenberga (1800–1852) a ministra obchodu Karla Ludwiga Brucka (1798–1860) z roku 1849 o sedmdesátimilionové říši uprostřed Evropy se střediskem ve Vídni byla provázena přesvědčením o vyzařování této mohutné síly na evropský západ i východ, sever i jih, směřující k budoucímu sjednocení Evropy.
Prusko-rakouské soupeření o vedoucí úlohu v Německém spolku, které vyvrcholilo vítězstvím Pruska ve válce roku 1866, odsunulo úvahy o Střední Evropě poněkud do pozadí. Spíše se političtí publicisté přeli o to, který z obou soupeřů má silnější slovanské základy a je tudíž méně německý. Středoevropský charakter se hlavně v německé veřejnosti od počátku připisoval politickému a vojenskému spojenectví Německé říše a Rakousko-Uherska z roku 1879. Při přesvědčování váhajícího německého císaře Viléma I., aby souhlasil se zaměřením připravované spojenecké smlouvy proti Rusku, připomínal Bismarck společné dějiny, německé kmenové příslušenství a společný jazyk, což mělo v německé veřejnosti posílit popularitu spojenectví s habsburskou monarchií. Většina říšskoněmeckých deníků vítala spojenectví s habsburskou monarchií jako překonání rozkolu z roku 1866, často se psalo o navázání na Německý spolek z roku 1815, ovšem s tím rozdílem, že rozhodující vliv ve vzájemné spolupráci získal napříště Berlín. Uzavření spojenecké smlouvy se však vůbec netýkalo hospodářských a obchodních vztahů, v nichž nadále panovalo značné napětí, a také v zahraniční politice Německa odmítal Bismarck opustit tradiční metody složitých diplomatických her s větším počtem partnerů, zejména s Ruskem. Bismarckův nástupce, od března 1890 do října 1894 německý říšský kancléř hrabě Leo Caprivi (1831–1899), vystupoval jako odpůrce složité tajné diplomacie svého předchůdce a dával přednost zahraniční politice, která by odrážela společné zájmy pevných spojenců a opírala by se o podporu veřejného mínění. Caprivi neobnovil zajišťovací smlouvu s Ruskem z roku 1887 a zaměřil se na upevňování politických a hospodářských styků Německa s habsburskou monarchií a s Itálií v rámci Trojspolku. V této souvislosti se v německých novinách a časopisech po roce 1890 často psalo o vytváření velkého hospodářského prostoru, který by pod německým vedením zahrnoval co největší část Evropy a mohl by úspěšně konkurovat Britské říši, Spojeným státům americkým a evroasijskému Rusku. Tato představa byla už na přelomu 19. a 20. století většinou spojována s pojmem Mitteleuropa jako nutným předstupněm k ovládnutí celého evropského kontinentu.
