České národní listy

Mitteleuropa Friedricha Neumanna jako plán německé hegemonie v Evropě v době první světové války 1

Jiří Kořalka

Političtí představitelé sjednocené Německé říše po roce 1871 se nijak netajili tím, že jim nevyhovovala představa společných zájmů celé Evropy a všech evropských národů. Slovo Evropa jsem nacházel vždy v ústech takových politiků, kteří žádali od jiných mocností něco, co se neodvažovali požadovat svým jménem, prohlásil první německý říšský kancléř kníže Otto Bismarck. Pro německé publicisty a politiky od první poloviny 19. století byla mnohem přijatelnější koncepce Střední Evropy (Mitteleuropa), v níž by se politická a kulturní převaha německého národa prosadila zřetelněji a silněji než v rámci celé Evropy.

Zrod středoevropských koncepcí

O tom, kam až Střední Evropa sahá a kde jsou její hranice, se němečtí zastánci středoevropských představ většinou nevyjadřovali. Zpravidla připomínali, že je to území, na němž se hranice států a národů na rozdíl od západní a severní Evropy neshodovaly, takže se tam (s výjimkou Německa) nemohly zdárně vyvíjet národní státy, a že se v této rozsáhlé oblasti po staletí prosazovala hospodářská a kulturní síla německého živlu. O „mocnosti středu ” (Mittelmacht) mezi Francií a Ruskem uvažoval již významný německý reformátor svobodný pán Stein (1757–1831) v prvním desetiletí 19. století. Přední německý ekonom Friedrich List (1789–1846) šířil roku 1844 vizi německy vedené Střední Evropy s oběma velkými přístavními městy Hamburkem a Terstem jako účinné protiváhy vůči „okrajovým mocnostem” Francii a Rusku. Rakouský opoziční publicista Viktor Andrian-Werburg (1813–1858) si roku 1847 představoval úzké spojení Německého spolku s Uhrami, Srbskem, Moldavskem a Valašskem jako předstupeň „Spolku evropských národů” (europäischer Völkerbund). Někteří liberální a demokratičtí poslanci německého Národního shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem v letech 1848–1849 se dali unášet představami o rozšíření německé Střední Evropy ve spojenectví s maďarskou revolucí podél Dunaje na celý Balkán až do Cařihradu. Nejednou se ve frankfurtském parlamentu hovořilo o Spojených státech středoevropských nebo dokonce o Spojených státech evropských, ve všech případech za předpokladu německé dominance. Také idea rakouského ministerského předsedy knížete Felixe Schwarzenberga (1800–1852) a ministra obchodu Karla Ludwiga Brucka (1798–1860) z roku 1849 o sedmdesátimilionové říši uprostřed Evropy se střediskem ve Vídni byla provázena přesvědčením o vyzařování této mohutné síly na evropský západ i východ, sever i jih, směřující k budoucímu sjednocení Evropy.

Prusko-rakouské soupeření o vedoucí úlohu v Německém spolku, které vyvrcholilo vítězstvím Pruska ve válce roku 1866, odsunulo úvahy o Střední Evropě poněkud do pozadí. Spíše se političtí publicisté přeli o to, který z obou soupeřů má silnější slovanské základy a je tudíž méně německý. Středoevropský charakter se hlavně v německé veřejnosti od počátku připisoval politickému a vojenskému spojenectví Německé říše a Rakousko-Uherska z roku 1879. Při přesvědčování váhajícího německého císaře Viléma I., aby souhlasil se zaměřením připravované spojenecké smlouvy proti Rusku, připomínal Bismarck společné dějiny, německé kmenové příslušenství a společný jazyk, což mělo v německé veřejnosti posílit popularitu spojenectví s habsburskou monarchií. Většina říšskoněmeckých deníků vítala spojenectví s habsburskou monarchií jako překonání rozkolu z roku 1866, často se psalo o navázání na Německý spolek z roku 1815, ovšem s tím rozdílem, že rozhodující vliv ve vzájemné spolupráci získal napříště Berlín. Uzavření spojenecké smlouvy se však vůbec netýkalo hospodářských a obchodních vztahů, v nichž nadále panovalo značné napětí, a také v zahraniční politice Německa odmítal Bismarck opustit tradiční metody složitých diplomatických her s větším počtem partnerů, zejména s Ruskem. Bismarckův nástupce, od března 1890 do října 1894 německý říšský kancléř hrabě Leo Caprivi (1831–1899), vystupoval jako odpůrce složité tajné diplomacie svého předchůdce a dával přednost zahraniční politice, která by odrážela společné zájmy pevných spojenců a opírala by se o podporu veřejného mínění. Caprivi neobnovil zajišťovací smlouvu s Ruskem z roku 1887 a zaměřil se na upevňování politických a hospodářských styků Německa s habsburskou monarchií a s Itálií v rámci Trojspolku. V této souvislosti se v německých novinách a časopisech po roce 1890 často psalo o vytváření velkého hospodářského prostoru, který by pod německým vedením zahrnoval co největší část Evropy a mohl by úspěšně konkurovat Britské říši, Spojeným státům americkým a evroasijskému Rusku. Tato představa byla už na přelomu 19. a 20. století většinou spojována s pojmem Mitteleuropa jako nutným předstupněm k ovládnutí celého evropského kontinentu.

 Německý císař Vilém II. se v různých rozhovorech pokoušel získat pro myšlenku středoevropské hospodářské spolupráce také Francouze, jimž roku 1901 líčil výhody společné celní linie proti Severní Americe: Poté se bude muset Anglie konečně rozhodnout, chce-li jít společně se Střední Evropou proti USA nebo společně s USA proti Střední Evropě. Pojem Střední Evropy nebyl cizí ani ideologům extrémního německého nacionalismu. Objevil se například v názvu jedné z nejrozšířenějších všeněmeckých publikací z roku 1895, nazvané Grossdeutschland und Mitteleuropa um das Jahr 1950 (Velkoněmecko a Střední Evropa kolem roku 1950). Její autor, profesor zeměpisu na univerzitě v Lipsku, tehdejší předseda a hlavní ideolog Všeněmeckého svazu (Alldeutscher Verband) Ernst Hasse, nebyl na titulní straně brožury uveden, ale jeho autorství bylo brzy všeobecně známo. Základem německého panství nad široce chápanou Střední Evropou měla být přeměna Německa, habsburské monarchie, Nizozemí, Belgie, Lucemburska a německé části Švýcarska v jednotný německý stát, zbavený nejen národnostních menšin, nýbrž i celých neněmeckých národů. Velká území od Pobaltí až po Černé moře by byla k Velkoněmecku připojena celní unií a společným panovníkem v Polsku, na Ukrajině, v Rumunsku a v jihoslovanském království. Velký přirozený přírůstek německého národa se měl využít k vnitřní kolonizaci východu a jihovýchodu, podle příkladu osídlování západních území USA. Pokud někteří extrémní všeněmci obviňovali tuto brožuru z umírněnosti, protože nepočítala s germanizací francouzského Burgundska a dánského Jutska, odpověděl profesor Hasse, že „ve Střední Evropě” (výslovně!) pokládal za oprávněnou – vedle Němců – národní existenci Francouzů, Italů, Skandinávců, Rusů, Poláků, Rusínů, Rumunů a Jihoslovanů, vzhledem k jejich počtu, jejich dějinám a vzhledem k území, které obývají, kdežto ze stejných důvodů upíral právo existovat Čechům, Maďarům, Slovákům a Slovincům. Při zdůvodnění této představy použil profesor Hasse v politické publicistice zřejmě poprvé později oblíbený výraz Vertreibung pro vyhnání větší části neněmeckého obyvatelstva z území, které nárokoval pro německý národ (Alldeutsche Blätter, 13. 1. 1895). Podobné názory, vycházející z tehdy módního sociálního darwinismu a z uplatňování „práva silnějšího”, ovlivňovaly na konci 19. století zřejmě jen část veřejnosti v Německu, které prožívalo v té době mohutný hospodářský a kulturní vzestup. Ukazovalo se, že v Berlíně, Hamburku, Brémách, Kolíně nad Rýnem nebo Frankfurtu nad Mohanem mohli příslušníci jiných národů nacházet mnohem větší pochopení pro svůj svébytný rozvoj než v prostředí vyhrocených národnostních konfliktů. Jinonárodní studenti a zahraniční řemeslníci i dělníci, mezi nimi také mnozí Češi, se většinou dobře uplatnili na říšskoněmeckých univerzitách, v ekonomice velkých měst nebo v dolech porúrské uhelné pánve. Rozmach moderního velkoprůmyslu a přesnost železniční dopravy, německá průbojnost a efektivita, veřejné stavby a čistota německých měst přispívaly k dobrému jménu Německa ve veřejnosti řady evropských zemí, bez ohledu na časté znepokojení v důsledku politických aktivit německých vlád a extrémně nacionalistických organizací.

Debaty v předvečer a na počátku první světové války

Na počátku 20. století se v německé veřejnosti velice rozšířila nespokojenost s tím, že mezi světovými velmocemi měla Německá říše jen druhořadé postavení, způsobené velkým opožděním německých koloniálních výbojů. Tuto náladu vydatně živil nejen německý císař Vilém II. svými výbušnými projevy a poznámkami v různých částech světa, ale také německý říšský kancléř hrabě (od roku 1905 kníže) Bernhard Bülow (1849–1929), který požadoval pro Německo „větší místo na Slunci”. Národohospodářští odborníci se pokoušeli kompenzovat mocensko-politickou slabinu Německa, které se v mezinárodních vztazích často dostávalo do izolace, cílevědomou obchodní a kapitálovou expanzí na evropském kontinentě. Idea Střední Evropy pod německým vedením nabývala v této souvislosti znovu na síle. Velkou aktivitu rozvíjel Středoevropský hospodářský spolek (Mitteleuropäischer Wirtschaftsverein), který byl založen roku 1904, vybudoval své pobočky v několika městech Rakousko-Uherska a Belgie a snažil se získat vlivné politiky a podnikatele pro myšlenku středo-evropské celní unie. Oficiální německá zahraniční politika se však zaměřovala spíše na prosazení Německé říše jako světové a koloniální mocnosti, přičemž idea Střední Evropy měla pro většinu německých politiků instrumentální ráz, daný snahou omezit vliv Ruska a jeho slovanských spojenců na Balkáně a zajistit nástupiště pro německou expanzi jihovýchodním směrem do Osmanské říše.

Alternativu vůči požadované územní expanzi Německa nastínil v roce 1913 Walther Rathenau (1867–1922), vlivný zástupce elektrotechnického průmyslu, liberální politik a pozdější německý ministr zahraničí zavražděný v roce 1922 extrémními nacionalisty. Podle jeho názoru mělo Německo vzít na vědomí, že se opozdilo při rozdělování velkých koloniálních území a že případná snaha o násilnou změnu této situace neměla naději na úspěch. Místo uplatňování vysokých ochranných cel v zájmu zemědělství se Německo a ostatní evropské státy měly zaměřit na podporu exportního průmyslu a na usnadnění vývozu, aby mohly konkurovat hospodářství Spojených států amerických. Jediné řešení spatřoval Rathenau ve vytvoření středoevropského celního spolku, k němuž by se v delší perspektivě musely více či méně dobrovolně připojit také státy západní Evropy. V takto propojeném evropském celku se sjednoceným obchodním zákonodárstvím se měl prosadit volný pohyb zboží i lidí. Měl by se zavést také jednotný daňový a celní systém, který by umožňoval odškodnit ekonomicky postižené oblasti a výrobní odvětví. Rathenau předpokládal, že rychlý vzestup evropského hospodářství, který by byl méně závislý na zámořském obchodu, by mohl příznivě ovlivnit také politickou sféru a otupit vzájemnou nenávist evropských národů. Díky vysoké úrovni německého hospodářství by podobný nevojenský expanzionismus byl pro Německo mnohem výhodnější než případná válečná dobrodružství. Walther Rathenau a podobně smýšlející Němci se však neprosadili. Všechny středoevropské úvahy a plány získaly v Německu novou konkrétní podobu po vypuknutí první světové války v srpnu 1914. Zčásti byly podmíněny důsledky hospodářské a obchodní blokády země, především však obrážely touhu po zásadní změně údajně nerovnoprávného postavení Německé říše mezi světovými velmocemi. Expanzivní cíle Německa se ve válečných podmínkách soustředily nejdříve na hospodářské a politické podřízení vlastních spojenců a na ovládnutí vojensky obsazených území. Do berlínského říšského kancléřství a na zahraniční úřad přišlo hned v prvních týdnech války několik pamětních spisů, které podstatně ovlivnily první konkrétní program německých válečných cílů. Vyhlásil jej německý říšský kancléř Theobald Bethmann –Hollweg (1856–1921) již 9. září 1914 v době rychlého postupu německých vojsk do vnitrozemí Francie jako předběžnou směrnici pro brzy očekávané jednání o mírových podmínkách. Klíčová věta tohoto programu obsahovala vládní představu o Střední Evropě ovládané Německem: Je třeba dosáhnout založení Středoevropského hospodářského svazu prostřednictvím společných celních ujednání zahrnujících Francii, Belgii, Holandsko, Dánsko, Rakousko-Uhersko, Polsko a případně také Itálii, Švédsko a Norsko. Tento svaz, snad bez společného konstitučního vrcholu a při zachování vnější rovnoprávnosti svých členů, musí stabilizovat hospodářskou nadvládu Německa nad Střední Evropou. V rozhovorech s nejbližšími spolupracovníky Bethmann-Hollweg připouštěl, že německou hospodářskou a politickou hegemonii nad velkou částí evropského kontinentu nebude možné prosadit dohodou s příslušnými vládami, nýbrž jen při uzavření námi diktovaného míru pod tlakem politické přesily. Vlivným skupinám německých průmyslníků, spojeným hlavně s odvětvími těžkého průmyslu, se kancléřovy návrhy zdály být příliš umírněné. Všechny nesocialistické politické strany v německém říšském sněmu se v prosinci 1914 shodly na prohlášení, že chtějí pokračovat ve válce, dokud nebude vybojován mír odpovídající nesmírným obětem, které německý národ přinesl a které nám zabezpečí trvalou ochranu proti všem nepřátelům. Válečný výbor německého průmyslu podmínil svůj souhlas s vytvořením Středoevropského hospodářského svazu požadavkem značného územního rozšíření Německa na západě i na východě. Kancléř Bethmann-Hollweg a jeho přátelé mezi obchodními, bankovními a průmyslovými podnikateli z exportních odvětví proti tomu namítali, že hospodářské, politické a vojenské podrobení Rakousko-Uherska a sousedních států musí probíhat jen pozvolna, pod tlakem válečné nutnosti, aby se neodradily jinak s Německem spřízněné vlivné kruhy ve spojeneckých a neutrálních zemích. Požadavky teritoriální expanze Německa po vítězné válce, o jejímž výsledku ještě v roce 1915 málokdo z Němců pochyboval, však neustávaly.