České národní listy

Výňatky z Husových listů vybral a průvodním slovem doprovodil ThMgr Milan Matyáš pro Český rozhlas.

Před více než půl tisíciletím psával dopisy a listy Mistr Jan Hus. Rozličným adresátům na rozmanitá místa. Obsahují obojí - radost a potěšení i smutek a hořkost. Zobrazují lidský život, který od těch dávných časů právě v těchto věcech nedoznal vlastně žádných změn. I dnešní člověk prochází rozzářenými výšinami radosti a pak zase potemnělými hlubinami smutku a zklamání.

Listy, z nichž budeme nyní číst vybrané úryvky, zachovaly nám až do našich časů především to, co bylo v Husově osobnosti trvale lidské. Jejich řádky otvírají vhled do samého nitra a na samé dno duše tohoto nejpřednějšího českého reformátora. Prozrazují nesnadnost jeho rozhodování, okamžiky jistot a bolestně vykoupených vítězství a zase úzkosti se světélky obnovovaných nadějí. A to všechno v důvěřivých modlitbách i s oporou o věrné přátele. Jsou to dopisy úpěnlivě zápasící o právo svobody svědomí člověka, stvořeného k Božímu obrazu.

Po více než pěti stech letech posílá Mistr Jan Hus svaté paměti své dopisy nám všem, kdož mají srdce otevřená. A tak se ztišme a pozorně naslouchejme!

Vstupujeme do doby v Husově životě nejdramatičtější. Píší se léta 1408 až 1415...

Krize středověké církve vzbudila ve 14. století české opravné kazatelské hnutí, založené otcem české reformace Janem Milíčem z Kroměříže. Po jeho smrti v roce 1374 Milíčovi stoupenci podnítili zbudování Betlémské kaple v Praze, která se stala střediskem těchto opravných snah. Jan Hus, který byl v roce 1402 jmenován jejím kazatelem, stanul bezděky v čele starého zápasu o svobodu hlásání Božího slova, nově inspirovaného učením Johna Wiclifa. Současně bylo z podnětu vysokého duchovenstva pražského zahájeno tvrdé pronásledování nepohodlných kazatelů. A tehdy začíná Husův dramatický zápas…

Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka nejprve opravnému kazatelskému hnutí přál. Po čase však zakolísal. Chtěl zřejmě vyhovět králi Václavu IV., kterému záleželo na urovnání vztahů s Římem. Husův list asi z června 1408 se snaží další arcibiskupovy kroky proti reformnímu hnutí zadržet.

“Přečasto si říkám, jak jste mi, Otče, přikázal, stav se arcibiskupem, abych, kdykoli bych zpozoroval nějakou vadu ve správě, ihned ji oznámil osobně nebo za Vaší nepřítomnosti písemně. Příkaz ten nutká mne nyní pověděti, jak teď krvesmilní a rozmanitě hřešící duchovní vykračují svobodně, bez trestu a bez pokárání. . ., avšak kněží pokorní, kteří vytrhávají trní hříchu, s láskou plní povinnosti Vaší správy; nenásledují lakomství, nýbrž zadarmo pro Boha konají práci a káží evangelium, teď jako kacíři jsou žalářováni a pro kázání evangelia trpí vyhnanství. Ó, jaká to zbožnost, Otče, překážeti kázání evangelia, jež Kristus učedníkům svým přikázal na prvém místě. . .. . . V duchovenstvu ustydla láska a v lidu rozmnožena jest nepravost pro nedostatek lásky v duchovenstvu, ježto ustává od zbožného kázání evangelia a od pravého následování Krista. . .

Pročež, nejdůstojnější Otče, otevřte duchovní oko: zamilujte si dobré, poznejte zlé. Nechť Vás neulichotí rozmařilci a lakomci, nýbrž ať Vás těší pokorní a milovníci chudoby. Žeňte lenochy do práce, nebraňte těm, kdož věrně pracují o žni Páně. . . Psal bych více, ale brání mi v tom povinnosti kázati evangelium. . .'

Cesty arcibiskupa Zbyňka a Mistra Jana Husa se rozešly. Po delším váhání arcibiskup vydává na podnět z Říma rozkaz k uzavření Betlémské kaple. Hus se vzepře a odvolá se do Říma. Odpovědí je klatba z 18. července 1410. Krátce před ní Hus píše list neznámému šlechtici, upozorňující, kam až dospělo znepřátelení obou stran, a to s vědomím, že v tomto zápase se betlémský kazatel ocitá vůči oficiální církevní moci ve stále zvětšujícím se osamocení.

"Spasení a milost od Pána Ježíše Krista. Urozený pane! Věrohodně jsem se dozvěděl z více stran, že mnozí nebojíce se Pána Boha, prohlašují mne před Vaší urozeností za kacíře, jakkoli se nikdo z nich neodvažuje vystoupiti sám , jako odpůrce. ... Zdaž se toho však zaleknu, abych pravdu evangelia opustil? Zajisté nikoli, protože oni sami jsou odporní evangeliu Ježíše Krista, usilujíce je spoutati, aby se nekázalo svobodně, jak přikázal nejlaskavější Pán. . . .Či jest někde v zákoně Kristově přikázáno, aby se evangelium nekázalo nikde než v chrámech farních a v klášteřích? .. .

. . . Zdaž jsem povinen uposlechnouti arcibiskupa, přikazuje-li něco, co se příčí příkazu Božímu? Odstup to ode mne! 'Více zajisté sluší poslouchati Boha než lidí' , řekli apoštolové, když jim bránili velekněží. Zda-li jsem já větší než Kristus a jeho apoštolové, abych pro evangelium netrpěl? Odstup to ode mne! . . . Pán budiž s Vámi. Amen.“

Teprve smrtí arcibiskupa Zbyňka Zajíce na podzim 1411 nastává v bouři načas uklidnění. Neohroženost v tomto nerovném zápase učinila Husa stále vlivnějším vůdcem všeho opravného hnuti v české církvi. Svědčí o tom i dvojí list zaslaný v ten čas dvěma velkým městům - Lounům a Plzni.

"Mistr Jan, nehodný sluha Boží, věrným měšťanům v Lounech, milost a pokoj Pána našeho Ježíše Krista. . . . I zapřísahám Vás; nejdražší, třeba jsem Vám tváří neznám, ale věrný v Bohu k Vaší spáse: milujte se vespoIek, stůjte v jednotě a nedejte se ničím na světě mezi sebou rozdvojiti. . .. Toho dbajíce, nejdražší, mějte na paměti, aby skrze Vás nevznikaly snad roztržky, zrady, závist, hněvy atd. Je-Ii kdo mezi Vámi nesnášenlivý a rozsívač rozbrojů, pokárejte ho bratrsky mezi sebou. Před soudem neveďte sporů, neboť oběma stranám jest to k velké škodě na duši, na těle i statcích. Raději usilujte mstíti křivdy, které se ději Bohu, nežli které se dějí Vám. V tom právě pohříchu bloudí celý svět, že lidé hledí mstíti více křivdu vlastní nežli křivdu proti Bohu. . . . Konečně milujte z celého srdce Boha a důvěřujte v něho, že Vás ozdobí pro zásluhy Ježíše Krista ve své slávě a účastnými učiní svého království. Amen."

"Páni milí a bratři v milosti Boží (v Plzni)! S velikou bolesti slyším, že jste mezi sebou roztržení a nesvorní v pravdě Boží. Že dobře počavše, zlé konáte, Boha hněváte, duši své škodíte, jiným dáváte zlý příklad a maříte svou čest. Pro malý zisk světa tohoto málo vážíte život věčný. . . . Ó, kterak jste pozapomenuli, že to byla Vaše svatá jednota v dobrém, co Vás bránilo od nepřátel a činilo bohatými a vzácnými před Bohem i před lidmi? . . . Ale doufám jeho (Boží) svaté milosti a mám naději, a proto Vám píši, že dobří setrváte a druzí se polepšíte ve všem dobrém. A tak budete synové Boží, měšťané města, v němž nebude temnosti ani zarmoucení a v němž budete viděti Boha Otce i znáti všecky věci a jeden druhého milovati plně jako sám sebe, a budete každý míti, co bude kdo chtíti. K tomu rač Vám všem v městě Plzni, nyní rozvráceném, dopomoci Otec i Syn i Duch svatý smrtí Pána Krista a s pomocí Panny Marie i všech svatých. Amen. "

Husův hlas proniká až za hranice Českého království. Když došla potěšující zpráva o podepsání míru v Toruni 1. února 1411, který ukončil boje mezi Polskem a řádem německých rytířů, Jan Hus posílá list polskému králi Vladislavu Jagelovi.

. . . "Když posel Vašeho veličenstva Oneš z Hůrky přinesl jistou novinu o vítězství a chvályhodném míru, způsobil velikou radost mému srdci, že je nedovede ani péro vypsat ani slovo vyjádřit, jak by slušelo. . . . Protož, panovníče nejjasnější, . . . zachovejte pokoru, držte se Krále pokoje Pána Ježíše Krista; poněvadž povyšuje, a směřujte k míru s nejjasnějším panovníkem králem Zikmundem. A bude-li co žádat podobně zpupně, což však, dá Bůh, neučiní, Vaše veličenstvo se přesto přidržíš mírnosti a pokory, aby nedošlo k novému proléváni krve křesťanské a duše nebyly uvedeny v nebezpečenství. Já pak, neužitečný služebník Kristův, neustanu se vším lidem vzývat milost všemohoucího Pána za takový mír, aby jej ráčil dopřát nejlaskavější Pán. . . . Všemohoucí Bůh ráčiž být s Vaším veličenstvem skrze našeho Spasitele, prostředníka mezi Bohem a lidmi, Pána Ježíše Krista. Amen.“

Přestávka. kterou způsobila v Husově zápasu smrt arcibiskupa Zbyňka Zajíce, nebyla dlouhá. Husovo neoblomné vystoupení proti okázalému kramaření s odpustky na získání prostředků k válce papeže proti dvěma dalším pohněvalo náladového krále Václava IV., jenž dosud Husa chránil. Nad Prahou je vyhlášen interdikt, zakazující konáni bohoslužeb a pohřbů a vysluhování křtů, pokud se bude Hus v Praze zdržovat. Na rozkaz králův i prosby přátel Jan Hus opustil 18. října 1412 Prahu. Těsně před tím poručil svou při spravedlivému soudu toho, jenž mu zbyl jediný - Pánu Bohu v Ježíši Kristu.

Bůh všemohoucí. . . jest zajisté první a poslední útočiště a Pán utiskovaných, jenž pravdu na věky chrání, křivdu trpícím zjednává právo a spravedlnost, blízko jest všem, kdo ho vzývají v pravdě; jenž vysvobozuje vězně, činí vůli těch, kdož se ho bojí, ostříhá všech. kdož ho milují, a v záhubu uvádí všechny nenapravitelné hříšníky. A Ježíš Kristus. . . příklad zůstavil následovníkům

svým na památku, aby při svou poroučeli všemohoucímu, vševědoucímu a vše dobré chtějícímu Pánu... Nuže, opíraje se o nejsvětější a nejpožehnanější tento příklad Spasitelův, odvolávám se od těžkého potlačení, od nespravedlivého rozsudku a nepravého vyobcování. . . k Bohu. Jemu poroučím při svou ve šlépějích Spasitele Ježíše Krista. . . Pročež prosím, aby všichni Kristovi věrní a zvláště knížata, páni, rytíři, panoši a ostatní obyvatelé našeho Českého království věděli a cítili se mnou, tak těžce postiženým nepravou klatbou. . .

Já, Jan z Husince, na slavné pražské universitě mistr filosofie a řádný bakalář svatého bohosloví I potvrzený kněz a kazatel v kapli zvané Betlém, podávám toto odvolání Ježíši Kristu, Soudci nejspravedlivějšímu, kterýž bez nedostatku zná, chrání a soudí, zjevuje a odměňuje spravedlivou při každého člověka.“

I ve svém vyhnanství na. českém venkově Hus chová v srdci něžnou vzpomínku na věrné posluchače v kapli Betlémské. Ta mu vtiskuje do ruky pero, kterým pro ně píše list.

“.. . . Skličujeť mne svědomí, že má nepřítomnost způsobí pohoršení, byť se i ovcím dostávalo nutného pokrmu slova Božího. Z druhé strany se mne však zmocňuje strach, že můj návrat způsobí znovu vyhlášení zlomyslně smyšleného interdiktu a odnětí pokrmu, totiž přijímání velebné svátosti a jiných věcí, směřujících ke spáse. Proto se pokorně modleme, aby nás všemohoucí Pán ráčil poučiti, co tedy já ubohý mám učiniti v tomto případě, abych neopustil cesty spravedlnosti. . . "

Z jara 1413 se ještě jednou pokusili přátelé u zemského sněmu o smírné ukončení Husova procesu. Proti Husovi nyní stojí i jeho bývalí druhové a spolupracovníci, především Stanislav ze Znojma a Páleč. Tito doktoři bohosloví požadují Husovo naprosté podrobení. Husa o tom informuje předseda smírčí komise universitní rektor mistr Křišťan z Prachatic. A Jan Hus mu odpovídá - a svou odpovědí strhuje za sebou poslední mosty v nezlomné naději víry, že jedině pravda Boží nade vším vítězí.

"Návrh fakulty theologické s pomocí Krista Pána nepřijmu, ani kdybych stál před ohněm pro mne připraveným. . . .A nemohu-Ii sám osvoboditi pravdu ve všem, aspoň nechci býti nepřítelem pravdy.. Ať běží svět, jak mu Bůh dovolí běžeti. Lépe jest dobře zemříti, nežli zle živu býti. Pro trest smrti nesmíme se dopustiti hříchu. Skončiti tento život v milosti, jest vyjíti ze strastí. . . Kdo pravdu mluví, hlavu si rozbíjí. Kdo se bojí smrti, pozbývá radosti života. Nade vším vítězi pravda. Vítězí, kdo padne, neboť mu žádná zlost neuškodí, neovládne-Ii ho jen žádná nepravost. . .. To jsou mé opory a pokrm, jimž zotavuji ducha, aby byl silným proti všem protivníkům pravdy. . .. Myslím, že jsem zhřešil, upustiv po vůli králově od kázáni. Nechci proto již tak hřešiti.“

V novém vyhnanství, do něhož se Hus po krátkém pobytu v Praze a okolí vrátil, nastal na sklonku roku 1414 obrat. Císař Zikmund vymohl Husovi slyšení před nejvyšším tribunálem - církevním koncilem v Kostnici. Císařský glejt má Husovi zaručit plnou bezpečnost na koncilu i svobodný návrat domů. V nedobrém tušení píše Jan Hus list přátelům na rozloučenou před odchodem na koncil počátkem října 1414.

“. . . Věrní a milí přátelé! Víte, že jsem s Vámi věrně pracoval po dlouhý čas, káže Vám slovo Boži bez kacířství a bez bludů, jakož víte, že usilováni mé bylo, jest i bude až do mé smrti o Vaše spaseni. A zamýšlel jsem kázati Vám před svým odjezdem, než bych odjel na koncil do Kostnice /než nebylo to již možno/ a zejména Vám ohlásiti křivá svědectví i svědky, kteří proti mně svědčili. . . A budou Vám oznámeni, proto, abyste, zatratí-Ii mne neb odsoudí na smrt, Vy, to vědouce, se nelekali, že bych byl odsouzen pro nějaké kacířství, jež bych držel. A také proto, abyste stáli v té pravdě bez strachu a bez viklání, kterou dal Vám poznati Pán Bůh skrze věrné kazatele i skrze mě nestatečného. . . . Ale doufám svému milostivému, moudrému a mocnému Spasiteli, že pro své zaslíbení a pro Vaši věrnou modlitbu dá mi moudrost a statečnost Ducha svatého, abych setrval a oni aby nemohli mne uchýliti na křivou stranu, i když mi dá trpěti pokušení, pohanění, vězení neb smrt. . . . Protož, milí bratří i milé sestry, modlete se snažně, ať mi ráčí dáti setrvání a aby mě ráčil ostříhati od poskvrnění. A je-Ii k jeho chvále a k našemu prospěchu má smrt, ať mi ji ráčí dáti podstoupiti bez zlého strachu. . Již mě snad v Praze před smrtí neuzříte. Pakli mě ovšem mocný Bůh ráčí Vám vrátiti, bude naše shledání .tím radostnější. A ovšem, když se shledáme spolu v radosti nebeské. Bůh milosrdný. . . rač Vás ve všem dobrém uzpůsobiti, abyste plnili jeho vůli ve svornosti bez roztržky, a majíce pokoj ve ctnostech, abyste věčného pokoje došli skrze Pána našeho Jezu Krista. . . Jemuž jest chvála a bude na věky se všemi vyvolenými, s nimiž setrvajíce v pravdě, budeme přebývati v radosti. Amen.“

Po třínedělní cestě přijel Jan Hus 3. listopadu 1414 do Kostnice. A hned nazítří v noci píše svým přátelům do Čech.

Spasení od Ježíše Krista. Přijeli jsme do Kostnice v sobotu po svátku Všech svatých beze vší nehody. . . V Kostnici bydlíme v ulici blízko obydlí papežova a přijeli jsme bez průvodního listu. A nazítří Michal Sudivý přibil na kostele klatby proti mně vydané s velikým nápisem, že to jsou nálezy proti vyobcovanému a zatvrzelému Janu Husovi, podezřelému z kacířství, a mnoho jiného. Já však s pomocí Boží toho nedbám, věda, že ho poslal proti mně Bůh, aby mi zlořečil pro mé hříchy, na zkoušku, dovedu-Ii a chci-Ii co trpěti pro Jeho jméno. . . Psáno v Kostnici. Modlete se k Bohu za setrvání v pravdě.“

Ani ne do čtyř neděl je Hus v Kostnici uvězněn do žaláře a úplně odtržen od přátel, kteří přijeli s ním. Teprve o vánocích se přátelům podařilo uplatit žalářníky, aby se mohli s Husem dorozumívat. Ten je zatím v těžkém vězení vyslýchán a navíc soužen nemocemi.

V lednu 1415 je Hus převezen do jiného žaláře. K dosavadním nemocem se přidávají soustavné a pronikavé bolesti zubů. Současně je opět přerván styk s přáteli. Obnovuje se až v březnu 1415. Tehdy Jan Hus píše z vězení svým přátelům i tato slova:

“Milosrdný Bůh zachovejž a posilujž Vás v milosti své a dejž Vám spolu se mnou vytrvalost v Kostnici /constanciam in Constancia/, poněvadž, budeme-Ii vytrvalí, spatříme nad sebou pomoc Páně. . . Teprve nyní se učím rozumět žalmům, opravdově se modlit a chápati pohoršení Kristovo i utrpení mučedníků. . . Jsem rád, že bydlíte pohromadě a že se dobře vede všem . . . Mně je taktéž zcela dobře, jak doufám v Ježíši Kristu, a ještě lépe bude mi po smrti, zachovám-li přikázání Boží až do konce. . .“

Kratičké spojení s přáteli je náhle ukončeno 24. března 1415, kdy je Hus převezen na vzdálený zámek Gottlieben. Se svými přáteli se shledá až 5. června na veřejném slyšení, kdy dochází k prvnímu střetu s koncilem. V hluku a křiku se Husovi nečekaně dostalo zastání od věrného žáka Mistra Jana Kardinála a od polského doktora Pavla Vlodkoviče. Tu náhle zapomíná na všechno dosavadní trápení v obnovené důvěře, že se mu podař! své postoje, opřené o zvěst Písma svatého a nejvyšší autoritu živého Krista, před koncilem obhájit. Tehdy se ihned obrací ke svým přátelům dalším listem.

“Všemohoucí Bůh dal mi dnes srdce neohrožené a statečné. Dva články (žaloby) jsou již vyvráceny. Již doufám v milost Boží, že jich vyvrátím více. Téměř všichni proti mně křičeli, jako Židé proti Ježíšovi. . . Předsedové koncilu prohlásili, že budu míti nové veřejné slyšení . . . Ó, kéž by mi dáno bylo slyšení, abych mohl odpověděti na jejich důvody, jimiž by chtěli vyvraceti věty, obsažené v mých spisech. Myslím, že by mnozí, kteří křičí, umlkli. Staň se, jak bude vůle na nebi. Amen.“

Další dvojí slyšení před koncilem - 7. a 8. června 1415 - vyvedlo Mistra Jana Husa z nedávných nadějí. Na konci procesu mu má být předloženo k podpisu písemné odvolání všeho, co učil a psal. Ve zlém tušení, že jde vstříc brzké smrti, loučí se 10. června s drahými v daleké vlastí. Tento list, jeden z nejkrásnějších i nejznámějších, se stal proslulým odkazem Mistra Jana Husa českému národu.

“Mistr Jan Hus, jak doufám, služebník Boží, vzkazuje svou prosbu všem věrným Čechům, kteří milují a budou milovati Pána Boha, aby jim dal Pán Bůh ve své milosti přebývati i skonati a přebývati na věky v radosti nebeské. Amen.

Věrní a v Bohu milí páni, paní, bohatí i chudí! Prosím vás a napomínám, abyste Pána Boha poslouchali, jeho slovo velebili a rádi slyšeli a plnili.

Prosím vás, abyste se drželi té pravdy Boží, kterouž jsem vám kázal a psal z Božího zákona a ze spisů svatých. Prosím také, kdyby snad kdo ode mne na kázáni neb soukromě slyšel co proti pravdě Boží, nebo že bych tak kde psal - čehož, doufám Bohu, není - aby toho nedržel. Prosím také, viděl-li kdo mé lehké obyčeje v řeči neb v skutcích, aby se jich nedržel, ale aby prosil za mě Boha, aby mi ráčil odpustiti. . .

Prosím pánů, aby byli milostiví k svým chudým a spravedlivě s nimi nakládali. Prosím měšťanů, aby vedli své obchody poctivě. Prosím řemeslníků, aby věrně konali své dílo a z něho žili. Prosím služebníků, aby věrně sloužili svým pánům a paním. Prosím mistrů, aby, jsouce dobře živi, věrně své žáky učili, nejprve, aby milovali Boha, učili se pro jeho chválu a pro prospěch obce a své spasení, nikoli však pro zisk ani pro světské zvelebení. Prosím studentů i jiných žáků, aby svých mistrů poslouchali i následovali v dobrém a aby se pilně učili pro Boži chválu a pro spaseni své i jiných lidí.

Tento list psal jsem vám v žaláři v okovech, čekaje nazítří odsouzení na smrt, maje však plnou naději v Bohu, abych neopustil pravdy Boží a neodpřísahal se bludů, které na mě svědčili křiví svědkové. . .

Také prosím vás, zvláště Pražané, abyste byli laskavi na Betlém, aby v něm kázali slovo Boži, pokud Pán Bůh popřeje. Pro to místo se ďábel rozhněval a popudil proti němu faráře i kanovníky, spatřiv, že se jeho království v tom místě rušilo. Doufámť Pánu Bohu, že zachová to místo do své vůle a učiní v něm skrze jiné ještě větší prospěch, než učinil skrze mě nestatečného.

Také prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdu každému přáli . . . "

Ve vypjatém očekávání smrti Hus dostává 12. června zprávu, že české panstvo znovu u koncilu zasáhlo přímluvným listem, který koncilním otcům přečetl písař Petr Mladoňovic. Tentýž den Hus Mladoňovicovi odpovídá s prosbou, aby se přátelé znovu pokusili vymoci mu další veřejné slyšení. Věrný Moravan Mladoňovic zakrátko Husovi sděluje výsledek tohoto zakročení: nové slyšení bylo koncilem přislíbeno. V očekávání opětného předvolání před koncil Mistr z Husince ihned píše 16. června milovanému žáku Mladoňovicovi s neskrývaným dojetím.

“Nemám odvahu říci směle jako svatý Petr; že se nikdy nepohorším nad Kristem, byť by se všichni pohoršili, neboť mám nesrovnatelně menší horlivost i statečnost než Petr. Mne zajisté Kristus nikdy dosud nenazval výslovně blahoslaveným, jako Petra, ani mi nepřislíbil tak veliké dary. A doléhají na mne útoky tužší, zarputilejší i od většího počtu nepřátel. Proto pravím, že maje naději v Kristu Ježíši, jsem odhodlán, až uslyším návrh odvolání, setrvat při pravdě až do smrti s pomocí svatých a Vaší. . . největší starost mám nyní o naše bratry, kteří, myslím, budou míti soužení, nepomůže-Ii Bůh. A bojím se, že se mnozí pohorší. Vždy ještě prosím, pozdravuj co nejsrdečněji všecky české a polské pány a poděkuj jim. . .

Prosím, aby byli při slyšení. Buď zdráv v Kristu Ježíši!“

Když se přislíbené nové veřejné slyšení před koncilem stále oddalovalo, píše Jan Hus 16. června ještě dopis svému zástupci na kazatelně kaple Betlémské Mistru Martinovi z Volyně. Před odchodem do Kostnice mu svěřil závěť s příkazem, aby ji otevřel až po jeho smrti. Husův list prozrazuje pisatelovu starost, aby se současný betlémský kazatel ve všem podřizoval svrchované autoritě Božího slova a jeho pravdy.

“Mistře Martine, předrahý žáku a bratře v Kristu! Buď živ podle zákona Kristova a hleď, abys kázal slovo Boží. Prosím Tě pro Boha, nelibuj si v nádherném rouchu, jako jsem si liboval žel já, nepodávaje lidu, jemuž jsem kázal, žádného příkladu pokory. Rád čítej bibli a zejména Nový zákon, a kde něčemu neporozumíš, utíkej se hned k vykladačům, pokud je můžeš mít. . . .

Neboj se pro Krista zemřít, chceš-li s Kristem žit. . . .

Čemukoli ses u mne naučil dobrému, to drž. Cokoli jsi shledaI na mně nesprávného, to zavrhni a pros za mne Boha, aby mi ráčil odpustiti. Vždy uvažuj, co jsi, cos byl a co budeš. Oplakávej minulé, hleď napraviti přítomné a střez se budoucího, totiž hříchů! . . .

Bud zdráv stále v Kristu Ježíši, bratře předrahý, se všemi, kdož milují jméno našeho Ježíše Krista.“

Text odvolání svého učení byl Husovi koncilem doručen 18. června 1415. Ač byl značně zmírněn, Hus jej nemohl než odmítnout. Tu koncil vysílal k němu do žaláře nové a další své členy, aby jej přemluvili k přijeti navrhovaného odvolání. Jak se to dělo a jaké naděje tyto snahy v Mistru Janovi vzbuzovaly, vypisuje ihned svým přátelům.

“. . . Jeden doktor mi řekl, že vše je pro mne dobré a dovoleno, cokoliv učiním, podrobím-Ii se jen koncilu, a doložil: ´Kdyby koncil prohlásil, že máš toliko jedno oko, třeba máš dvě, bylo by tvou povinností vyznati s koncilem, že tomu tak jest ' . Odpověděl jsem mu: 'i kdyby mi to tvrdit celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustiti bez odporu svědomí '. Po delší rozmluvě ustoupil od tohoto výroku a řekl: 'Pravda, nebyl to příliš vhodný příklad. . . . ' Hospodin jest se mnou jakožto rek udatný. Hospodin světlo mé a spasení mé, koho se budu báti? Hospodin síla života mého, koho se budu strašiti? ' K němu v těchto chvílích často se modlím: 'Pane, násilí trpím, odpověz za mne, nevím, co říci mám nepřátelům svým.' Pán s Vámi!“

Mistr Jan Hus se už příliš neobíral nadějemi, že v jeho při před koncilem zvítězí pravda. Spíše se připravoval na trpký konec. Styk s přáteli mu byl opět ztěžován, takže v každém listě se s nimi již loučí. Tak také v listě panu Janovi z Chlumu z 23. června 1415.

“. . . Velice mne utěšuje ono slovo našeho Spasitele: ' Blahoslaveni budete, když vás budou lidé nenáviděti a když vás vyobcují a haněti budou a vyvrhnou jméno vaše jako zlé, pro Syna člověka; radujte se a veselte se, nebo aj, odplata vaše mnohá je v nebesích'. Dobrá, ano nejlepší útěcha, avšak těžká; ne snad k pochopení, nýbrž k plnému uskutečnění, abychom se totiž v oněch souženích radovali. . . . Zajisté těžko jest radovati se nezkaleně a s opravdovou radostí podstupovati rozličná pokušení. Snadno se to řekne a vykládá, avšak těžko naplní. . . On sám - Kristus - musei trpěti, jak sám praví, a my musíme trpěti, aby s hlavou spolu trpěly údy, jakož dí: 'Chceš-Ii kdo za mnou přijíti, zapři sám sebe a vezmi kříž svůj a následuj mne' . Ó, nejmilostivější Kriste, táhniž nás slabé za sebou, neboť nemůžeme tě následovati, nepotáhneš-Ii nás ty. Dej mysl statečnou, aby byla hotova, a bude-Ii tělo slabé, svou milostí předcházej, provázej i následuj, ježto bez tebe ničeho nedokážeme a zvláště ne jíti kvůli Tobě na ukrutnou smrt. Dej ducha hotového, srdce neohrožené, víru pravou, naději pevnou a lásku dokonalou, abychom pro Tebe život svůj nasadili v plné trpělivosti a s radostí. Amen. . .“

Proces kostnického koncilu s Janem Husem se i nadále prodlužoval. Proto se Jan z Husince mohl ještě 27. června 1415 rozloučit s celou akademickou obcí University Karlovy proslulým písemným projevem.

“Vážení a v Jezu Kristu milovaní mistři, bakaláři a studenti pražské university! Napomínám Vás při samém nejdobrotivějším Ježíši, abyste se vespolek milovali, vymyťovali roztržky a dbali především cti Boží, vzpomínajíce na mne, kterak jsem vždy usiloval o zdar university ke cti Boží, kterak jsem se rmoutil nad Vašimi sváry a výstřelky a kterak jsem chtěl přeslavný náš národ shromážditi v jedno. . . .

Jinak, milovaní v Ježíši Kristu, stůjte v poznané pravdě, která nad vším vítězí a mocna jest až na věky. Vězte také, že jsem žádné věty neodvolal , ani neodpřísáhl. Koncil chtěl, abych prohlásil o věcech a o kterékoliv větě, vybrané z mých knih, že je křivá. Odmítl jsem, leč by křivost dokázali Písmem. Kterákoli věta by měla smysl křivý, té se ovšem zříkám a poroučím ji nápravě Pána Ježíše Krista, jenž zná upřímný můj úmysl a nevykládá ho ve smysl křivý, jehož nemám. I Vás napomínám v Pánu, abyste zavrhli křivý smysl, jakýkoli byste mohli postihnouti v některé z oněch vět, vždy však bez ublížení pravdě; kterou jsem zamýšlel. Modlete se za mne k Bohu a pozdravte se vespolek v svatém pokoji.

Mistr Jan Hus v okovech a žaláři, stoje již na konci tohoto života, očekávaje nazítří hroznou smrt, kteráž, doufám, očistí mé hříchy, a neshledávaje na sobě z milosti Boží žádného kacířství, ježto celým srdcem vyznávám kteroukoliv pravdu, které třeba a možno věřiti…

Prosím, milujte Betlém. . . .“

V nejposlednější chvíli se pokusil Jana Husa ještě zachránit jeho věrný žák Mistr Jan zvaný Kardinál. Muž diplomatických zkušeností, již starší, rozvážný a širokého rozhledu. Byl veden jedinou touhou: zachránit Husovi život za každou cenu. Svým vlivem dosáhl toho, že odvolací znění pro Husa bylo koncilem ještě zmírněno. Avšak Jan Hus ani nyní nemohl než odmítnout. A právě k tomu píše Mistru Janu Kardinálovi.

“ . . Ctihodný Otče! Jsem velice vděčen za Vaši dobrotivou a otcovskou laskavost. Nemám však odvahy podrobiti se sněmu podle znění, které mi bylo dodáno. Jednak proto, že bych musel zatratiti mnohé pravdy, které, jak jsem slyšel od nich samých, nazývají pohoršlivými. Jednak, že bych odpřísáhnutím musel upadnouti v křivopřísežnictví, přiznávaje, že jsem hlásal bludy; tím bych dal převeliké pohoršení lidu Božímu, jenž ode mne na kázání slýchal opak. . . Věru je mi lépe zemříti, než abych, prchaje před okamžitým trestem, upadl v ruce Páně a potom snad v oheň a hanbu věčnou. A poněvadž jsem se odvolal ke Kristu Ježíši, Soudci nejmocnějšímu a nejspravedlivějšímu, jemu poroučeje při svou, protož stojím k jeho rozhodnutí a nálezu nejsvětějšímu, věda, že bude souditi každého člověka nikoli podle křivých svědectví, ani podle chybných rad, nýbrž podle pravdy a zásluh.“

Kardinál se pokusil ještě jednou Husa oblomit a přimět k souhlasu s umírněnějším odvoláním před koncilem. Avšak živý Kristus, Pán nad Písmem svatým i nad církví, hovořil k Husovu svědomí tak, že Jan Hus musel odpovědět takto:

“Toto všechno žádal ode mne koncil častěji. Avšak to zahrnuje v sobě, abych odvolal, odpřísáhl a podrobil se pokání, pří čemž bych musel odstoupit od mnohých pravd, které koncil prohlašuje za pohoršlivé. Dále bych musel odpřísáhnouti a býti tak křivopřísežníkem, přiznávaje se k bludům, které mi byly připsány falešně. Za třetí dal bych tím pohoršení mnohému lidu Božímu, jemuž jsem kázal, takže by bylo lépe, aby mi byl vložen na krk žernov osličí a abych byl ponořen do hlubokosti mořské. A za čtvrté, kdybych to učinil, chtěje ujíti krátké hanbě a trestu, upadl bych, ač-Ii bych se před smrtí přetěžce nekál, v hanbu a trest nejvyšší. . . Jakž bych tedy já, maje před očima potomky a mnohé svaté i světice Nového zákona, kteří a které se vydali v muka, nechtíce svoliti k hříchu, já, jenž jsem také kázal tolik let o trpělivosti a stálosti, měl upadnouti v mnohé lži a křivou přísahu a dáti pohoršení mnohým synům Božím? Odstup, odstup to ode mne, protože Kristus Pán odmění mne přehojně, přispěje nyní k mé stálosti a v budoucnu dopřeje mi slávy.“

Mistr Jan Hus odolal i největšímu pokušení - přemlouvání vlastního žáka a vytrval až do konce. Ten nastal 6. července 1415 v plamenech hranice na březích Bodamského jezera. Nejstarší Husův životopis od kněze Jiřího Heremity jej popisuje takto:

“Potom pak z-něho sukni jeho černou svlékli a v košili jej k jakémus tlustému prknu rukama nazad dobře na šesti místech řetězy přivázali, vbivše v zemi to prkno. A když ho tváří k východu slunce obrátili, někteří z okolostojících řekli: 'Obraťte ho tváří na západ slunce, nebo jest kacíř´. A tak učinili. A obkladše jej otýpkami, slamou proměšujíce, až do hrdla, i zapálili. A mistr Jan modle se i za nepřátele hlasem velikým, zazpíval ono obecné: 'Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou '. A třetí když zpíval: 'Jenž. jsi se narodil z Marie Panny', oheň se mu v tvář vrazil. A on umlk, sám se v sobě modlil, drahnou chvíli ústy hýbaje a tak modle se, duši svou vypustil. A oni jako synové smrtí ostatek těla jeho dopalovali. Hlavu nalezše, kyjem ji rozvrátili a srdce jeho na žerď vztyčili, a šaty jeho spolu spálili. A potom ten všecken prach se zemí vykopavše, do řeky Rýnu vsypali . . .

A tak jest dokonal život svůj ten věrný muž a slavný kazatel Mistr Jan Hus, Čech z Čechův pošlý a pravý úd z pokolení Juda, to jest vyznávajícího víru Pána Ježíše Krista. I vyznal jest a napřed, že zákon Boží věrný jest a pravda jeho zůstává na věky a že všeliká svatost a moc, která nad to pozdvihne, antykristství jest. A na tom svůj život dokonal a má korunu slávy věčné. A my z takového krajana Pánu Bohu poděkujíce, stůjme zmužile u víře Kristově, abychom ji skutkem dokazujíce, k odplatě života věčného a k tovaryšství svatých jeho mohli šťastně dojíti a s nimi abychom v Pánu vždycky se radovali až na věky věkův. Amen.“