Ministr pro kulturní dědictví Židů chce Gazu zničit atomovou bombou a rukojmí klidně obětovat
Ministr pro kulturní dědictví Židů chce Gazu zničit atomovou bombou a rukojmí klidně obětovat
Martin Kunštek
Amichai Eliyahu (na obrázku), který zastává funkci ministra pro židovské dědictví, na tiskové konferenci prohlásil, že na pásmo Gazy by měla být svržena atomová bomba. Ke svému prohlášení také dodal, že v pásmu Gazy nejsou žádní nevinní lidé, a že všichni tam musí být zabiti. Smrt židovských a zahraničních zajatců je podle něj nutnou cenou.
Ministr je původní profesí ultraortodoxní rabín. Do izraelského parlamentu Knessetu byl poprvé zvolen v roce 2020 za stranu Ocma Jehudit (Židovská síla), která ve svém programu prosazuje úplné vyhnání Palestinů z Gazy i západního břehu Jordánu.
Premiér Benjamin Netanjahu jej za toto skandální tiskové prohlášení z vlády neodvolal, ale pouze mu zakázal docházet na jednání válečného kabinetu, což je kolektivní orgán, který řídí zemi během války. Kromě členů vlády v něm zasedá náčelník generálního štábu izraelské armády (IDF), generál velící pozemním silám a šéfové police a tajný služeb.
Kvůli zveřejnění tajných informací, které izraelská vojenská rozvědka získala s nasazením životů svých agentů, si její šéf Aharon Haliva už začátkem války v Gaze vynutil, že z jednání válčeného kabinetu, během nichž se probírají zprávy tajných služeb, je vyloučen ministr financí Becal’el Smotrič ze strany Tkuma, která zastupuje obyvatele židovských osad ze Západního břehu Jordánu.
Premiér a šéf pravicové strany Likud Benjnamin Netanjahu po letošních volbách sestavil vládu právě se stranami zastupujícím nelegální židovské osady na západním břehu Jordánu a ultraortodoxními náboženskými stranami. Nikdo jiný s ním do vlády po sérii skandálů s rozkrádačkami a úplatkářstvím už jít nechtěl. Výsledky voleb ale vyšly tak, že Netanjahu, který už při svém prvním nástupu do funkce premiéra v roce 1996 fakticky ukončil mírový proces s Palestinci odmítnutím plnění dohod z Osla, má právě s těmito stranami těsnou většinu v Knesetu.
Do válečného kabinetu chtěl přibrat celou opozici, jak je v Izraeli tradicí, ale své zástupce vyslala pouze opoziční Strana národní jednoty. Zapojit se však odmítla největší opoziční strana Ješ atid (Budoucnost existuje) vedená expremiérem Jairem Lapidem. Její předák během rozpravy o důvěře vládě národní jednoty řekl, že „premiér Netanjahu a ministr pro vnitřní bezpečnost Ben Gvir nejsou lidé, kteří obnoví narušenou důvěru izraelského lidu v jejich vládu.“.
Do současné krize Blízký východ přivedla právě dlouhodobá politika pravicové strany Likud, která odmítá mírové dohody s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP), jež za Izrael podepsal premiér Jicchak Rabin a ministr zahraničí Šimon Peres ze Strany práce. Podle dohody z Osla mělo dojít ke zřízení nezávislého Palestinského státu v hranicích z roku 1967, jak to požaduje právně závazná rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Dohodu za OOP podepsal šéf největší palestinské strany Fatah Jásir Arafat. Palestinci se v ní zavázali ukončit ozbrojený odboj proti Izraeli a právně uznat jeho existenci. OOP, která v té době sdružovala všechny palestinské politické organizace po podpisu mírových dohod změnila svůj zakládací statut a vyškrtla z něj cíl činnosti úplné zničení Izraele.
Po vraždě Jicchaka Rabina na velkém promírovém shromáždění, jehož se premiér účastnil, a při němž jej po veřejném vystoupení a zpěvu písně „Mír nyní“ zastřelil ultraortodoxní osadník Jigal Amir, vládu krátký čas řídil Šimon Peres. Po volbách v roce 1996 byl nahrazen současným premiérem Netanjahuem, který odmítl plnit izraelské závazky z mírových dohod z Osla a prostřednictvím tajné služby Mossad finančně i informačně podpořil rozvoj do té doby převážně charitativního hnutí Hamás, které se přeměnilo v politickou a polovojenskou organizaci odmítající mírového dohody podepsané Arafatem a OOP.
Netanjahu se už v roce 1996 dostal do vlády s podporou ultarortodoxních náboženských organizací a osadnických uskupení, které odmítaly mírové dohody a chtěly pokračovat v nekonečné okupaci palestinských území. K vzestupu do té doby politicky marginálních organizací v Izraeli došlo po velkém přílivu Židů ze zemí bývalého SSSR po jeho rozpadu v roce 1991. V době konce první studené války měla většina Izraelců nekonečných válek dost a dávala přednost mírovému urovnání s Araby a Drúzy, což vyústilo právě v podpis mírových dohod z Osla a Camp Davidu v USA.
Směr nastolený Netanjahuem v roce 1996 Izrael dovedl až k současné krizi, aniž by s přitom bezpečí izraelských občanů jakkoli zvýšilo. A nelze to čekat ani nyní po vraždách tisíců civilistů plošným izraelským bombardováním a ostřelováním v Gaze.
