České národní listy

Mgr. Daniel Herman na 23. setkání obyvatelů Šumavy v Pasově

"Vyhnání sudetských Němců po druhé světové válce z jejich staré vlasti bylo hluboce nemorálním činem. Princip kolektivní viny musí být zcela jasně a otevřeně odsouzen. "

Prager Volkszeitung, č. 35-36, 1.září 2005, výňatek z článku, překlad a redakce: dr. J. Čermák,CSc. 

Poznámka ČNL: Vyhnání Němců nebylo vyhnáním, ale přesídlením. I my odsuzujeme princip kolektivní viny. Pokud by byl uplatněn při přesídlení německého obyvatelstva  z Československa, pak by v ČSR nesmělo zůstat přibližně  250 tisíc Němců, čili zhruba 10% z Němců, kteří v ČSR žili.

Při posledních obecních volbách v květnu 1938, henleinovci získali zhruba 90% německého obyvatelstva, tedy 10% Němců Henleina nevolilo. Toto číslo odpovídá i počtu Němců, kteří v republice po roce 1946 v České republice zůstali, a to ještě téměř 90 tisíc německých antifašistů opustilo ČSR dobrovolně. Část z nich odešla do sovětské okupační zóny po výzvě, aby přišli a pomohli budovat nové německé instituce, úřady.

Důkazy následují:

Kolektivní vina a kolektivní trest?

Odsun Němců nebyl kolektivním trestem, netýkal se všech Němců, je to prokazatelná pravda, i když to štváči proti míru a kolaboranti popírají

 Ke komplexnímu pohledu na popisovanou problematiku je vhodné upozornit ještě na jednu skutečnost. Pravicové odbojové organizace, řízené z Londýna, protestovaly u Beneše, když naznačil, že není Němec jako Němec. Neměly pochopení pro vyjmutí antifašistů z odsunu. Dokonce mezi řádky protestních depeší je naznačováno: pokud chce někdo chránit Němce, ať se raději do vlasti nevrací. Dnešní pravicoví pisálkové by měli této otázce věnovat pozornost, je doložitelná z archivních pramenů.

 Sudetoněmečtí štváči a čeští novokolaboranti pravicové orientace až do omrzení neustále vykřikují o křivdě, která se stala příhraničním Němcům, že je potkal kolektivní trest za kolektivní vinu. Dokonce to byl, podle nich, největší zločin 20. století. Ne tedy druhá světová válka. Němci podle nich směli vraždit po celé Evropě, jen jim se nesmělo něco stát. Absurdnost falešné obhajoby nejlépe poznáme, když si přeříkáme následující větu: Němci v českých zemích vždy podporovali emancipační akce českého národa, prosazovali jeho právo na svébytný vývoj, na sebeurčení národa, nepodporovali národnostní útisk Čechů, odmítali nacismus a válku a k Čechům se chovali v duchu demokracie a humanity, byli dobrými sousedy. Novohenleinovští agitátoři tedy vůbec nevědí, co je kolektivní trest.

 Kolektivním trestem pro Čechy byla vynucená účast v první světové válce, kdy umírali za cizí imperialistické cíle Německa a Rakousko-Uherska. Kolektivním trestem bylo zrušení Badeniho jazykových reforem, kolektivním trestem pro český národ bylo žití v podmínkách nacistické okupace, kdy jsme na sebe museli nechat padat smrtonosné náklady z letadel našich spojenců. Němci žádají právo na vlast, proč ho tedy upírali Čechům, proč Židům vzali nejen vlast, ale i životy?

 Němci nikdy v dějinách nevytvořili ve střední Evropě lepší politické, jazykové a kulturní podmínky než Češi, ovšem v rámci reálné možnosti. Právo na vlast přiznávali Němci jen sobě.

 Odsun Němců nebyl kolektivním trestem, netýkal se všech Němců, je to prokazatelná pravda, i když to štváči proti míru a kolaboranti popírají. Stačí následující důkaz:

Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vypracovalo a poslanecké sněmovně 15.10.2001 poslalo návrh na odškodnění příslušníků německé menšiny.K petici připojili komentář historické povahy opírající se o sudetoněmecké archivní prameny, jak tvrdí. Je dobře si zapamatovat zde uváděná čísla (str. 7 a 8 uvedené petice). Z odsunu bylo vyčleněno (vyjmuto) 32.537 odborníků s 53.103 rodinnými příslušníky, 12.985 osob s prozatímním osvědčením o čs. státním občanstvím, 33.057 Němců ze smíšených manželství, 1.876 německých Židů, 4.351 Němců vyjmutých z odsunu cestou milosti, 18.000 antifašistů a 6.500 s odloženým odsunem. Nebudu nyní uvádět, že české úřady vykazují větší počet antifašistů a osob s přiznaným čs. občanstvím (140.000), zásadní je skutečnost, že transferu nepodléhalo všechno německé obyvatelstvo, tedy to nebyl kolektivní trest. Ještě připomenu, že ve 247 obcích a městech se na rozpoznání nacistů a antifašistů podíleli němečtí antinacisté, kteří se vrátili z koncentračních táborů. Český národ nemůže být viněn z toho, že německých odpůrců Hitlera, Henleina a Franka byl tak malý počet. A opět případná otázka, byl podobný počet Čechů či Židů vyjmut z koncentračních táborů a transportů smrti? Nikdy nebyl.

Aniž bych byl zastáncem zásady o kolektivní vině, přece jen musím respektovat fakta. Německý historik Detlef Brandes ve své práci uvádí, že do Sudetoněmecké strany vstoupilo do června 1938 celkem 1.349.180 příhraničních Němců a sám dodává, že vzhledem k celkovému počtu obyvatel byla Sudetská župa v procentuálním poměru k obyvatelstvu na prvním místě v říši (viz str. 420). K tomu ještě stačí dodat, že pasivní členství se netrpělo, kde jsou tedy Němci, kteří nic nevěděli a nic nedemokratického nedělali, když ve všech organizacích vládl vůdcovský princip? K dispozici jsou ještě další závažná čísla. Za aktivní podíl na rozbití Československa, za boj proti demokracii, nařídil Adolf Hitler udělit příhraničním Němcům 1.162.617 vyznamenání, většinou za tzv. "osvobození Sudet". Za pomoc při likvidaci okleštěného Česko-Slovenska bylo ještě, většinou s označením Pražský hrad, uděleno dalších 154.563 vyznamenání. Aktivity proti ČSR a proti Čechům musel každému vyznamenanému potvrdit stranický orgán Sudetoněmecké strany, později organizace nacistické strany. Žadatelů bylo tolik, že se vyznamenávací akce protáhla až do 31.12.1940. Pro připojení k nacistickému Německu a pro přijetí německého občanství hlasovalo 2.467.936 Němců s volebním právem. Našim kolaborujícím publicistům pravicového a nevlasteneckého zaměření doporučuji, aby si jednou dali práci a z propagandistických pramenů nacistické strany si sečetli počet všech Němců, kteří se hlásili do Sudetoněmecké strany, do nacistické strany, do řad Hitlerovské mládeže, do Svazu německých dívek a do Svazu německých žen, do Německé pracovní fronty, do organizace Silou k radosti, do SA, SS, kam byl vstup dobrovolný a do dalších profesních organizací nacistické strany. Zjistí, že nacistická prosáklost byla v českomoravském zněmčelém pohraničí větší než v jiných regionech Německa. Počet členů nacistického zaměření přesahuje o 87.000 počet obyvatel pohraničí. To znamená, že převážná část nacistickým morem zachvácených osob neváhala a organizovala se v několika nacistických organizacích. Nepočítám pohraniční Němce v německé armádě, tam museli nastoupit, ale ptám se, proč útvary složené ze sudetoněmeckých vojáků dostávaly nejvíce vyznamenání a bylo tu zaznamenáno nejmenší množství zběhů? Největší počet dezertérů byl z Alsaska a z průmyslových okresů v Porýní.

 Není přece problém v porozumění s německými antifašisty a demokraty, s nimiž se smiřovat nemusíme, stáli jsme v boji na jedné straně zápasu. Smiřovat se s nacisty, novohenleinovci, s kolaboranty, teroristy a válečnými zločinci ovšem nechceme. Ostatně tento úkol na sebe vzali již nadšeně naši novokolaboranti.

 Postupim a odsun Němců, prof. Jiří Frajdl, CSc.

Termín „kolektivní vina“, určený k použití na německý lid vytvořil lord Robert Vansittart

Termín "kolektivní vina", určený k použití na německý lid, vytvořil lord Robert Vansittart, tajemník premiérů Stanleyho Baldwina a Ramsaye McDonalda, poté sloužil jako stálý podtajemník ministerstva zahraničí až do roku 1937, kdy byl kvůli své otevřené gnmanofobii a nepřátelským postojům vůči stoupencům appeasementu

Odstaven na vedlejší kolej zdánlivým povýšením na „poradce ministerstva zahraničí“. (Objevují se náznaky, že už tehdy, nebo během války se podílel na činnosti výzvědných služeb; kanadský tisk o něm v roce 1945 psal jako o "mluvčím britské tajné služby".)

Pohledy na Hitlera a Německo byly v Británii poloviny třicátých let velmi rozporné a spory mezi těmito opačnými postoj i bývaly často velice ostré. Vlajkovou lodí proněmeckého tábora se stal deník Times, na jeho stránkách se objevovaly přímo prohitlerovské názory, zatímco Churchill, Vansittart a další prosazovali pevně protiněmeckou orientaci, varovali před nebezpečími, která představuje Hitler a vyhlídka na probouzející se vojenský avanturismus Německa. Vývoj událostí jim dal za pravdu, ale Vansittartovy argumenty šly mnohem dál, za nezbytnost porážky nacistického Německa. Žádal opatření, která rozhodně a natrvalo zabrání Německu znovu se vzepnout jako vojenská hrozba.

V roce 1940 byl Vansittart povýšen do šlechtického stavu a Horní sněmovnu používal jako pódium k navrhování krutých opatření proti Německu, jakmile válka skončí. Jeho názory byly tak nesmiřitelné, že extrémním verzím germanofóbie se začalo říkat "vansittartismus". Ve své knize Bones of Contention (Jablka sváru - vyšla těsně před koncem války, v březnu 1945) napsal: "Germáni jsou tak barbarští, že pro každého, kdo s nimi nemá osobní zkušenost, je to téměř nepochopitelné, a jsou to rození zákeřníci." To však nebyla jeho vlastní slova, citoval římského historika z prvního století Patercula. Uvedl také podobné výroky dalších antických historiků, filozofů a spisovatelů - Tacita, Seneky, Klaudiána, Nazaria, Ammiana, Marcellina, Ennodia, Quintiliana a Flavia Josefa.

10. března 1943, v Dolní sněmovně, při debatě o otázkách poválečného Německa, řekl: Nepřeji si Německo zničit. Toužím pouze... zničit Německo zcela a navždy jako vojenskou mocnost. A dále toužím... navždy ukončit veškeré domnělé nároky Němců, jejich intriky a snahu získat ekonomickou hegemonii v Evropě... Podvoluji se těmto nicotným výhradám a přivítám přežití Německa, avšak pouze pod jednou podmínkou, a to tou, že to bude zcela jiné Německo.

 Z článku „K některým představám o Německu po druhé světové válce“