České národní listy

Měsíce jsme bydleli mezi balíky a bednami. Nevybalovali jsme…

Milovali jsme Znojmo. Podyjí (nebyla ještě znojemská přehrada), nedělní výlety do Konic, Mločího údolí, na kopečky se záplavou konikleců, lilií, kosatců. I ti fousatí němečtí sedláci, kteří v neděli vyhlíželi přede vraty v Sedlešovicích a přátelsky mávali, nám byli milí. Díky cholerickému křiku jejich vůdce se začalo vše měnit. Vztahy mezi Němci a Čechy se začaly přiostřovat. Nevraživost budí zase jenom nevraživost. My Češi jsme cítili velkou křivdu, ale i bezmoc. A tak my děti jsme alespoň  dutými prstýnky s balónky tuše, stříkaly na nenáviděné bílé podkolenky, které nosila hitlerjugend.

Město se začalo vylidňovat. Z rádia ale zněl hlas dr. E. Beneše: „Zůstaňte na svých místech.“ Naši výzvu respektovali, ale i tak balili. Nakonec nás už neměl kdo odstěhovat. Češi nebyli a Němci nechtěli. Až v Třebíči maminka sehnala dva nákladní vozy. Vše se nemohlo vejít, a tak se nechalo tam. Přece se za měsíc vrátíme, těšili jsme se.

V Třebíči se zakotvilo na náměstí. Kam jít? Vše bylo přeplněné. Vojsko a úředníci měli přednost v ubytování. Kde budeme spát? Ukázali nám kavárnu U Motlů. Byla plná uprchlíků. Spalo se na lavicích v boxech.  Venku nám zůstaly dva náklaďáky s celým naším majetkem, otevřené, v rychlosti naložené, snadno přístupné. Trvalo celých pět dnů, než jsme si našli jakés takés útočiště. A nic se neztratilo! (Tak si říkám, jak by to asi dopadlo dnes?)

Marné bylo naše pátrání, kam byly odsunuty školy, kam jsem měla nastoupit. Měsíce jsme bydleli mezi balíky a bednami. Nevybalovali jsme. Byli jsme přesvědčeni, že se vrátíme do našeho Znojníčka, jak jsme ho doma nazývali. Marně. Nakonec se vše vybalilo, nábytek z velkého bytu se uskladnil do jedenapůlpokojového, táta měl ateliér v koupelně a začal nový život. Plný nejistoty, zpočátku i existenčních starostí, zkoušek, překvapení,.hledání správných postojů, prověrek charakterů, neustálých změn, křivd beznaděje i bojů o život, někdy, žel, prohraných.

A tak ten s rodiči očekávaný měsíc k návratu do Znojma, se prodloužil na ono – nikdy.

Naďa Budíková – Vlčková, tehdy Znojmo