České národní listy

Mariánská a katolíci

Bylo to někdy v červnu roku 1954, kdy jsem z pankrácké věznice, kde jsem byl ve vazbě Nejvyššího soudu, dorazil, spolu s dalšími, přes ústřední tábor  na Jáchymovsku do pracovního tábora Mariánská.

Ubytovali nás v různých barácích, které jistě již hodně pamatovaly. Byly stejně omšelé, zchátralé a zanedbané. Oproti věznici však tábor měl jednu zvlášť velkou výhodu. Nebyli jsme zavřeni na celách, či na samotce,  v níž jsem jako mnozí strávil několik měsíců, a proto jsem hned ocenil možnost volného pohybu po táboru a kontakty s dalšími stejně postiženými. Mezi sebou jsme o sobě mluvili jako o muklech. Tato běžná zkratka byla vytvořena z prvních písmen následujících slov: muž určený k likvidaci. Oficiální označení pro nás bylo potrestaní. V tu dobu jsme byli potrestáni již jen  těžkou a nebezpečnou prací v hladu, zimě, v nedostatečném oblečení a obutí a za nepředstavitelné šikany

Byli jsme určeni na práci v uranovém dole Eva. Za co nejmenších nákladů, v podmínkách někdy i ohrožujících život,  jsme měli vytěžit co nejvíce uranové rudy a smolky, které po určitých úpravách byly dopravovány do SSSR. Na splnění stanovených plánů dohlíželi nejen českoslovenští příslušníci vězeňské stráže, ale také určití vedoucí sovětští  důlní pracovníci. V tu dobu tedy již přednostně nešlo o přímou likvidaci skupin vězňů, ale o jejich maximální pracovní nasazení, a to bez ohledu na jejich momentální zdravotní stav. O schopnosti pracovat  rozhodoval bývalý gestapácký lékař, válečný zločinec. „Léčil“ tak, že práceneschopní, kromě obětí důlních úrazů, téměř žádní nebyli.

Po krátké době práce v dolech jsem odmítl pracovat na jednom díle, kde jsem měl naložit hlušinu do důlních vozíků. Byla to těžká práce. Měl jsem pocit  nebezpečí. Nad hlavou mi visel velký plochý kámen.  Obával jsem se, že může spadnout. Samovolně jsem vyfáral. Následovaly tresty. Vztyčené ruce v zařezávajících se poutech bolely stále více, zvláště když napuchly. Musel jsem se dívat do slunce. Z vrátnice mne pozorovali příslušníci. Když bylo vidět, že již nemohu, přišel jeden z nich, přikázal mi dát ruce dolů a uvolnil pouta. Den jsem skončil u jednoho táborového referenta. Na mé prohlášení, že jsem byl odsouzen k  ztrátě svobody a nikoliv k nuceným pracím a tudíž  fárat odmítám, reagoval po krátké době velmi rázně. Byl jsem potrestán temnicí a přeložením do trestního baráku.( Na pracovišti, které jsem opustil, byl později spadlým kamenem těžce zraněn jiný mukl. Při převozu do nemocnice zemřel. Byl to horník z povolání, který údajně za nějaký vtip na A. Zápotockého byl odsouzen asi na jeden rok. ) Sám tábor Mariánská byl v tehdejší době považován za trestní. V jeho oploceném prostoru se strážními věžemi byl zvlášť oplocen jeden barák, ten trestní.

Dostávali jsme méně jídla. Po pracovní době jsme neustále někde museli „brigádničit“. Do baráku na několika místech zatékalo a dokonce pršelo. V zimním ránu jsme museli odtrhávat přimrzlé boty od podlahy. V této pro mne tak těžké situaci, byl jsem odsouzen za protistátní činnost na pět let, jsem se v nedlouhé době seznámil s řadou velmi zajímavých lidí. Na trestním baráku se mnou lůžkem sousedil jeden mladý  člověk, s kterým jsem  dost často rozmlouval. Ze svých porcí jídla mi téměř pravidelně nabízel knedlík, trochu brambor, chleba. Zdráhal jsem se, ale na jeho důrazné vyzvání, abych si vzal, činil jsem tak. Hlad byl o něco málo menší. Jeho známí mu na barák občas něco podstrčili. Brzy jsem znal i je. Dozvěděl jsem se, že můj soused je jezuita a jeho kamarádi pocházeji z jižní Moravy. Byli součástí sítě, která zabezpečoval vybraným či ohroženým lidem  přechod přes hranice do Rakouska.  Byli to veselí chlapci, zpěvaví a optimističtí, zvláště Cyrílek. Neplést prosím s Cyrilem Svobodou, bývalým předsedou KDU-ČSL  a ministrem zahraničních věcí.

Následně jsem byl seznámen i s dalšími lidmi. Jeden z nich, opět jezuita, dříve učil na arcibiskupském gymnáziu v Praze, další byl katolický farář (pravděpodobně děkan) snad odněkud z Chebska a několik dalších aktivních katolíků. Všichni drželi pohromadě. Do této skupinky jsem začas byl neformálně přijat. Při rozhovorech jsem se hodně poučil, dozvěděl. Začali mi půjčovat i různé knihy, především s náboženskou tématikou. Po přečtení jedné jsem dostal další. Někdy jsem i nepřečtenou knihu musel vrátit. Kolegové se dozvěděli, že bude prohlídka, filcunk. Knihy putovaly včas do úkrytů. A když pominulo nebezpečí, opět začaly kolovat.

V šachtě, do které jsem se musel vrátit, jsem dělal  občas s nějakým civilem. Jednou mi jeden z nich nabídl jídlo. Vzal jsem si ho s vřelým poděkováním. Ne jednou jsem tak dostával chleba s máslem a salámem. Ano, nebyla to náhoda, jak jsem tušil. Ten horník udržoval kontakty s katolickou skupinou na táboře. Byl zřejmě i jedním ze zdrojů, které nás zásobovali knihami. Jednou v neděli ráno jsem byl vyzván, abych si přišel k určenému baráku zazpívat. To jsem „bydlel“ již na normálním baráku. Vracení se a opouštění „tresňáku“ bylo však pro mne jako střídáni noci a dne. Moravští kluci měli kytary a brzy začali hrát a zpívat. Později jsem se dozvěděl, že v jedné místnosti tohoto baráku sloužil náš známý farář  mši.  My jsme tak dělali venkovní zvukovou clonu. Místnost byla zabezpečena i z chodby.

Profesor z arcibiskupského gymnázia se mnou často rozmlouval. Po delších diskuzí mi řekl, že bych jednou mohl být dobrým právníkem. Všichni jsme tehdy věřili, že tak či onak brzy půjdeme domů. Komunistický režim jsme chápali jako dočasný, který buď pod tlakem Západu padne, nebo alespoň bude muset dát politickým vězňům postupně svobodu. Katolíci věřili v obnovu církve, o čemž jsem nepochyboval ani já, a nadto jsem věřil, byl jsem dokonce pevně přesvědčen, že dostuduji.

Za čas jsem si mohl udělat obrázek o důležitých vnitřních i mimotáborových kontaktech mých nových přátel. Co jsme byli na staré Mariánské, všechno se jim bez velkých potíží dařilo. Táborový bezpečnostní referent o nich neměl ani tuchu, přestože pomáhali nejrůznějším lidem pro ně nejnutnějším způsobem. Dovedli doručovat dopisy rodině i od rodiny, samozřejmě i ústní vzkazy. Dokázali malomyslné podpořit, hroutící se postavit na vlastní nohy. Byli tam, kde bylo zapotřebí. Proto jeden z nich býval často i na trestním baráku, aby byl blízko těm, kteří zpravidla potřebovali největší pomoc. Nemocným muklům občas dokázali sehnat i lepší místa, lepší stravenky, dávali jim i táborové poukázky, aby si mohli přilepšit  nákupem v táborové kantýně.

Katolíci se nevěnovali jenom politickým vězňům, jichž tehdy byla na táboře většina, ale také tzv. vlčákům, mladým lidem potrestaným za kriminální delikty. Dobré slovo a kousek chleba znamenal pro  značnou část těchto lidí hodně. Zdaleka ne všichni byli v pracovních úderkách  se zvláštními stravenkami a volnějším režimem na táboře. Úderníci měli dost jídla, zbytky svých porcí vyhazovali. Hodně se zásobovali  nákupy v kantýně. U odpadních nádob někdy postával spoluvězeň Schwarzenberg Adolf. Vybíral odhozené knedlíky, sušil je a pak jedl. Starý pán, jak jsme Schwarzenbegovi říkali, již nebyl při síle. Proto když jsme museli udělat řetěz pro nakládání rudy na auta, jsme jej vynechávali. Věděli jsme, že by tempu stejně nestačil, už nemohl.. Později jsem se dozvěděl, že Karel Schwarzenberg a on byli příbuzní. Mohu-li přes desetiletí srovnávat starého pána a Kódlem, pak bez velkého přemyšlení řeknu, že jej  převyšoval ne o jednu, ale o několik hlav najednou. Starý pán byl skromným člověkem, který uměl i srdečně poděkovat za jakoukoliv pomoc, jíž jsme mu se samozřejmostí poskytovali. Když jsme se někdy v druhé polovině 50. let náhodně potkali v blízkosti Florence, byli jsme překvapeni. Vzdálili jsme se jen několik kroků od sebe, já jsem se ohlédl a viděl jsem, jak něco říká své přítelkyni, a míří již ke mně. Totéž jsem udělal i já. Pár minut jsme hovořili. Bylo to srdečné setkání. Nebyli jsme však sami. Přesto si na radost starého pána vzpomínám. I na několik jeho hezkých slov. Jak už to tak bývá, slíbili jsme si, že se sejdeme. Ale k tomu již nedošlo.

Skupina katolíků na táboře Mariánská, a to na staré i nové, byla tvořena hluboce věřícími lidmi, kteří v těžkých podmínkách dokázali i hnedle nemožné. Svou víru žili skutky. Pomáhali jiným, aniž by měli záruku, že o jejich jednání se nedozví někdo z táborové bezpečnosti. Riziko bylo o to větší, že i mezi politickými vězni byli donašeči, bonzáci. Byli to lidé přemožení svým osudem. Nešťastní, ale i neštěstí dále plodící. Zvláště katoličtí kněží byli ohroženi. Jakmile by se jejich činnost odhalila, byla velká pravděpodobnost, že by se dostali nejen do korekce, příp. bunkru, ale i do tábora smrtících mlýnů (rozemílaly rudu a všude ve vzduch bylo proto hojně radioaktivního prachu), kde bylo hodně farářů a jiných církevních hodnostářů. Již tehdy jsem si těchto katolíků velmi vážil.( Bratři z protestantských církví takovéto organizované akce neuskutečňovali.) Dodnes můj respekt k ním trvá. Jeden z nich, u něhož jsem byl se svým známým moravským jezuitou  v roce 1968 na návštěvě v arcibiskupském paláci, pokřtil později jako farář u sv. Matěje mou vnučku a jednoho syna. Tento syn u něj několik let ministroval. Ač jsem k nim měl hodně blízko, rodinná tradice rozhodla. Mám své místo v sedmé lavici v chrámu CČH v Dejvicích, kde sedával již můj děda, babička, teta, strýc i maminka, kam chodil i můj otec, když studoval v pražském semináři,  a kde se s maminkou seznámili. 

V osmdesátých a devadesátých letech jsem se seznámil s řadou katolických farářů, vysokoškolských pedagogů a praktikujících katolíků. Někteří byli vystaveni pronásledování ze strany tehdejší církevní vrchnosti pro svoje dřívější členství v organizaci katolického duchovenstva „Pacem in terris“. Mohu říci, že jsem si jich vážil. Prosil jsem  Boha, aby jim dal sílu postavit se zjevně na stranu dnešních chudých, trpících, pronásledovaných, aby jednali v souladu s církevní sociální doktrínou a patřili k těm, kteří  usilují o spravedlnost  a mír pro všechny lidi na celém světě. V současnosti však velká většina z nich již není na tomto světě.  Katolická církev se měnila. Chrámy se začaly vyprazdňovat. Duka ani zdaleka není  Tomáškem, který po restituci několika desítek církevních objektů prohlásil, že další restituce církev nebude požadovat. A co činí restituční Duka? Všichni víme!

V posledních letech se však situace v církvích značně změnila, i v té katolické. Ti kněží, včetně kardinála D. Duky, P. Piťhy, kteří zastávají stanoviska konzervativně národní, jsou napadáni liberálně orientovanými preláty. Zvlášť přičinlivý je v tomto směru prof. Tomáš Halík. Liberální vlivy zasahují se stále větší intenzitou snad všechny církve. Theologové jsou v konfrontaci. Kostely se vyprazdňují. Počty věřících klesají. Otevřenou otázkou však zůstává, kam až vliv církevních „liberálů“ dosáhne a jak dlouho bude trvat? Budou mít církve, některé tak viditelně vnitřně rozhárané, potřebný vliv na život současné společnosti?

Dr. O. Tuleškov