Manželství nebo partnerství?, Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.
Manželství nebo partnerství?
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.
Náš současný svět zachvátila všeobecná krize. Krize ekonomická, ekologická, etická. Zachvátila všechny oblasti života a projevuje se v každé zemi poněkud jinak, bere na sebe různé podoby.
Víme, že vývoj civilizace stojí na kontinuitě dosavadních hodnot a na objevování hodnot nových. Přitom leccos, co se pokládá za pozitivní pokrok, ústí negativně v úpadek, destrukci a rozklad. Množí se případy heterogonie účelů, člověk často dosahuje opaku svých záměrů, svých přání a svého chtění. Prosazuje se význam oprávněného úsilí zaměřeného na ochranu hodnot, získaných v minulosti, ale i v přítomnosti nejvýš potřebných a žádoucích.
K současné problematice hodnot a jejich kontroverzního pojetí patří i orientace milostných vztahů. Do popředí se prosadila milostná orientace na osoby stejného pohlaví a požadování rovnoprávnosti homosexuálů s heterosexuály. Je to tématika s prastarou historií.
V Platónově nejpůvabnějším dialogu „Symposion“ (zhruba 5. stol. před n.l.) beseduje skupina vzdělaných přátel při víně – o lásce. Aristofanes vykládá zvláštní starou báji o lidské přirozenosti. Na počátku bylo prý trojí pohlaví: mužské, ženské a mužskoženské (androgynní). A byly to bytosti s dvěma obličeji a s dvěma páry rukou a nohou, bytosti mohutné a silné a zpupné. Útočily i na bohy. A tak je Zeus potrestal. Rozetnul je v půli, rozkrojil, takže každému zůstal jen jeden obličej a jeden pár rukou a nohou. Ale ti poloviční tvorové od té doby touží spojit se s odťatou částí. Chybí jim.
A tak vznikla láska – jako spojovatelka s dávnou minulostí. Všichni lidé hledají svou polovici. Muži, jako polovice pramužů, touží po celistvém mužství. Proto jsou chlapci milováni staršími milovníky, a když dospějí, sami zase milují chlapce. O sňatek s ženami a o plození dětí se nestarají, k tomu musí být přinuceni zákonem. Ženy, které jsou polovicemi původních pražen, touží zase po uceleném ženství. Nevšímají si mužů, nemají o ně zájem, stávají se milovnicemi jiných žen. Ale ti muži, kteří vznikli rozetnutím androgynů, to jsou milovníci žen, a také cizoložníci. A podobně všechny ženy, které jsou polovinami androgynů, milují muže a touží s nimi se spojit. My lidé jsme byli kdysi celí. Dnes nepřestáváme toužit po spojení jako návratu k někdejšímu celku. A ta touha a snaha po spojení se jmenuje láska. A spojením do původního celku vzniká dvojice. Tak takhle vyložil téma o lásce v Platónově „Symposiu“ jeden z účastníků, Aristofanes.
Jde zřejmě o mýtický výklad původu starořeckého životního způsobu. Dospělí muži sledovali se sympatiemi chlapce v palaistrách a v gymnasiích a při všech atletických hrách. Jinoši si byli navzájem velmi blízcí, když byli povoláni k ryze mužským 3letým vojenským cvičením. Všude se tu objevují milovníci a milovaní - mužského pohlaví. I Platón, když byl v Syrakúsách na Sicilii, zamiloval si Diona, mladého budoucího vladaře. A nikdy na něj nezapomněl, přes dálku prostoru a času. Velice se rmoutil, když se po létech dověděl, že nepřátelé připravili Diona o život.
A co tehdejší ženy?
Básnířka Sapfó (7. - 6. stol. př. n. l.), když ztratila manžela, otevřela na ostrově Lesbu dívčí vzdělávací zařízení a poeticky tu veršovala o citech okouzlení a lásky – mezi ženami. Takto zní Sapfina „Modlitba k Afrodítě“:
„Afrodíto na zdobném trůně, věčná dcero Dia předoucí lsti.
Ó prosím, nepokořuj trudy a útrapami, paní, mé srdce.
Sem přijď a jako jindy se zeptej, cože tě volám, po čem opět
vášnivým srdcem toužím, co bych ráda.“ (A Afrodíta s porozuměním odpovídá:)
„Koho má Peithó zase přivést tvému přátelství?
Kdo ti, Sapfó, působí bolest? Prchá-li ti, brzy tě stíhat bude.
Nechce-li tvých darů, však dávat bude. A když nemiluje, však rychle vzplane.
Třeba i nechtíc.“
Nechtíc. Jen podle toho přechodníku poznáme, že touha, o které mluví Sapfó, se týká ženy, nikoli muže. Že básnířka svými verši chce získat přízeň nejmenované ženské bytosti. Kdyby to byl muž, znělo by to: „Třeba i nechtě.“
Evropa časem zapomněla na řecké způsoby nazírání a prožívání. Zapomněla i na lásku osob bytostí stejného pohlaví. Po odchodu antiky byl životní způsob ovlivněn křesťanstvím, které navázalo na hebrejský „Starý zákon“. Podle knihy „Genesis“ stvořil Hospodin celý svět a nakonec i Adama a Evu. Muže a ženu. Uložil jim, aby se navzájem milovali a aby se množili. V podání biblických vypravěčů je láska zbavena kouzla tělesné smyslnosti. (To kouzlo přišlo až s „Písní Šalomounovou“. Tu však církevní asketická ortodoxie neuvěřitelně dogmaticky vydávala za teologickou alegorii, za vyjádření nábožného vztahu k církvi.)
Spojení muže a ženy slouží ve „Starém zákoně“ jen k budoucímu příchodu dítěte. Je psáno v knize Mojžíšově: „Muž vešel k ní a ona počala a porodila syna.“ Cokoli se tomu příčilo, bylo nemilosrdně potrestáno. „Onan, syn Judův, kdykoli vcházel k ženě, vypouštěl símě na zem. Hospodinu se to nelíbilo, a tak Onana zabil.“ Hřích a těžký hřích bylo protivit se početí, plození a rození.
Takovým těžkým hříchem se přirozeně stala i homosexualita, popření zájmu o potomstvo. Tvrdě a nevybíravě odmítavý postoj k ní přetrval až do nové doby. Orientace na vztah k stejnému pohlaví byla absolutně nepřijatelná a nežádoucí. Chápala se jako tělesná vada nebo jako duševní úchylka anebo jako těžký morální přečin. Postižení jedinci svou zavrženou orientaci proto v mučivých obavách tajili a skrývali. Občas předstírali, třeba i nápadně - heterosexualitu. Nejedno manželství, uzavřené k tajení a předstírání, tragicky ztroskotalo. Nejeden individuální život končil zoufalstvím tváří v tvář prozrazení a odsouzení. Je známo dost takových příběhů z literatury, je dost podobných příběhů i v autobiografiích literátů a jiných umělců.
Posílení liberalismu v minulém století však homosexualitu ze seznamu nežádoucích a pronásledovaných projevů člověka vyřadilo. I gayové a lesbičky jsou od těch dob chápáni jako zdraví, normální a rovnocenní členové společnosti.
V 60. letech minulého století byla v Československé republice zrušena trestnost homosexuálního konsenzuálního styku. Postoj k LGBT (lesbičkám, gayům, bisexuálům a transvestitům) se dále osvobodil. Od r. 1997 platí zákaz diskriminace uvedených menšinových skupin (gendrů) v pracovně právních otázkách. V r. 2006 byl přijat zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví. Pokrokové proklamace o rovnosti pohlaví, rodů či „gendrů“ přijímá u nás veřejnost se souhlasem a bez námitek. Jistý podiv však budí festival „Prague Pride“, zvláště pak nápadně křiklavý průvod, vyzývavé oděvy a chování účastníků, karnevalová výstroj a výzbroj, provokativní nápisy transparentů, neurvalé výkřiky a volání. Plno rámusu, hluku a křiku. Účinek? Propagovaná důstojnost, vážnost a rovnocennost s heterosexuály je vlastně zpochybněna. Atmosféra připomíná spíše erotické „night cluby“ a jiná místa sexuálního „polosvěta“. Zdá se, že je to zbytečná nápodoba prvního podobného průvodu, který se konal r.1970 v New Yorku. I bez průvodu vyzývavě předváděné „hrdosti a pýchy“ se u nás respektuje kterákoli sexuální orintace jako projev svobodné volby, individuálního zájmu a individuální životní potřeby.
Rovnost je jednou z určujících zásad, platných v životě současné demokratické společnosti. Požadavek rovnosti se opírá o podstatné a obecné znaky lidí. Tyto znaky jsou podmínkou a podkladem toho, že všem se měří stejně. Lidský rod má dva mody, mužský a ženský. Muži a ženy jako lidé jsou si rovni, ale jejich mody mají svá specifika. Platí tu nejen všem stejně, ale také – každému to jeho. Respekt k zvláštnostem mužskosti i ženskosti. Pak existují ještě méně početné dílčí skupiny se svými vlastními specifiky a dále ještě individuální zvláštnosti. Obecně lidsky platí zásada rovnosti „všem stejně“. Uplatníme-li zřetel na specifika skupinová i individuální zvláštnosti, platí zásada přiměřené rovnocennosti, „každému to jeho.“
Co říci hlasům, které přišly s návrhem nahradit registrované partnerství homosexuálů manželstvím? Ocitáme se s nimi ve sféře antropologicko-biologických a společensko-historických zřetelů.
Heterosexuální manželství má nejen funkci soukromou jako potvrzení a vyvrcholení lásky dvojice, ale má i funkci veřejnou. Takový svazek muže a ženy neplní jen citové potřeby a přání dvojice, ale plní i základní, nezrušitelnou a nenahraditelnou funkci nadosobní. Manželé nežijí ve svazku jen pro sebe, ale i pro zachování, udržení a pokračování společnosti. Jako zakladatelé rodiny jsou původci a dárci dětí, nového pokolení, nové generace. Je to podmínka existence i budoucnosti společnosti. Tuto funkci nelze přehlížet, zaslouží si nejvyšší míru uznání a respektu.
Homosexuální partnerství nemá funkci veřejnou. Poskytuje specificky orientované lidské dvojici kýžené útočiště, blízkost, vzájemnost, důvěru a podporu, vnitřní obohacení a růst. Jsou to hodnoty, které si zaslouží vážnosti, s hodnotami manželskými však je není možno ztotožňovat. Manželské hodnoty představují rovněž potřeby a přání vnitřního světa jedinců, podobně jako partnerství, ale navíc jsou podmínkou bytí rodiny, státu, společnosti. Všelidského bytí.
Partnerská dvojice není manželstvím, nepřivádí děti na svět a neodpovídá nijak za budoucnost blízkého i vzdálenějšího světa. Návrhům proměnit registrované partnerství v manželství chybí dostatečný důvod a respekt k podstatným a obecným podmínkám lidského života.
