Tím ztratil i smysl svého života a marně hledá pevnější základ své existence. Nenalézá ho ani v demokracii, jejíž teorie svobodného člověka a svrchovaného lidu má podle autorů pouze deklarativní ráz, ani v masových hnutích, která ústí vesměs do totalitních reži­mů - do fašismu a nacismu na jedné a do bolševismu na druhé straně.

V konkrétním výkladu meziválečného období autoři odmítají proměny střední a východní Evropy, k nimž došlo po válečné porážce dosavadních hegemonů v této oblasti - Německa a Rakousko-Uherska a po vítězství re­voluce v Rusku. Vznik nástupnických států považují za regres a odmítají proto i mírové smlouvy, jimiž byla tato nová situace mezinárodně-právně kodifikována do podoby tzv. versalleského systému.

Zcela mimo pozornost autorů zůstává pokus o vytvoření nové platformy mezinárodní politiky - Společnosti národů - která se snažila nahradit tra­diční autoritativní rozhodování velmocí jednáním všech členských států u zeleného stolu.

Je více než s podivem, že autoři používají k charakteristice versailleského systému terminologii německé nacionální publicistiky a označují ho za "ver­sailleský diktát" (408). Také při jeho celkovém hodnocení přejímají tato sta­noviska. Uvádějí, že nenormálnost "versailleského diktátu" byla v tom, že "Německo bylo zbaveno přirozeného postavení ve střední Evropě" (411) a neživotnost versailleského systému spatřují v tom, že "nebylo možno ig­norovat dynamický sedmdesátimilionový národ, všestranně civilizačně zdatný" (565).

Teprve vnitřní rozklad versailleského systému vytvořil podle autorů před­poklady k tomu, že Německo se mohlo stát určujícím faktorem evropské politiky. Na jejich pozitivní hodnocení nemá současně žádný vliv skuteč­nost, že se v té době jednalo již o Německo nacistické. Uvádějí: "Teprve na­cistické Německo začalo - ostatně zvolna - orientaci ostatních velmocí tr­valeji usměrňovat" (413). Protože patří k jednomu z rysů Podivenových úvah, že v řadě případů nevyslovuje své konkrétní závěry, ani na tomto mís­tě neprecizuje, jakým směrem bylo zaměřeno toto "usměrňování". Bezpro­středně následující výklad o politice sovětského Ruska je však určuje zcela jasně. Při tom ovšem si autoři zřejmě nejsou vědomi toho, že protiruské za­měření nacistické politiky v polovině 30. let bylo významným přerušením starší linie německo-ruské spolupráce. Jejím počátkem byla rapallská smlouva z roku 1922, na niž v roce 1939 navázal pakt Ribbentrop-Molotov. Při zmínce o rapallské smlouvě (420) se autoři současně omezují pouze na konstatování, že jí byly mezi Německem a sovětským Ruskem navázány politické a hospodářské styky. Zcela nepovšimnuty ponechávají vojenské části smlouvy, které umožnily vybudování a výcvik jak německé, tak sovět­ské armády.

Pod zorným úhlem svých základních premis hodnotících obecný mezivá­lečný vývoj přistupují autoři k výkladu o Československu. Odmítají, že by vytvoření samostatného státu bylo završením snah minulých generací. Popírají aktivní podíl českého a slovenského národa na vznik Československa. Považují československý stát - na rozdíl od ostatních nástupnických států ­za stát zcela nový, který "nebyl analogií někdejšího českého státu" a nemohl se proto opřít o historickou tradici. Protože prý nebyl podmíněn ani "geo­graficky, demograficky a sociálně psychologicky, postrádal logické zdů­vodnění svého vzniku". Nejenže děkoval za svou existenci pouze versailles­kému systému, ale byl sám jeho "bezprecedentnim výtvorem" (303).

Ve zrození československého státu spatřují autoři pouze "náhodu", za kte­rou považují vítězství Dohody v první světové válce. Pro český a slovenský národ byl prý tento stát pouze darem, a to darem nezaslouženým (301,303, 371,376,380,394 a j.). Byl to nezdařený pokus o český stát (359), který měl "jepičí život a jehož roky byly sečteny již v okamžiku jeho zrodu" (360). A bylo to především "vinou Čechů samotných", že tento "první a jediný no­vočeský pokus o stát ztroskotal" (305), a to "fatálním" rozkladem zevnitř v době Mnichova (358, 653). První republika se prý také "nezapsala do du­ší současníků natolik hluboko", aby stáli o její znovuobnovení (358).

Za hlavní příčinu neúspěchu tohoto "pokusu" a za konkrétní důvody krát­kého trvání republiky označují autoři špatnou československou jak zahra­niční, tak i vnitřní politiku.

  Na československou zahraniční politiku měl podle autorů "neblahý vliv výsadní monopol jediné osoby, Masarykova chráněnce Edvarda Beneše" (396). Při odmítání a kritice československé zahraniční politiky prokazují však autoři udivující neznalosti. Konkrétní výklad nahrazují spekulativními dedukcemi, na jejichž základě dospívají k mylným závěrům.