České národní listy

V souvislosti s hodnocením Mnichova připojují autoři jakýsi psychoanalytický rozbor Benešovy osobnosti. Dospívají k závěru, že jednou z nejpodstatnějších součástí jeho osobnosti byl prý "strach" (647-9). Tento pseudovědecký rozbor pak vrcholí ve zcela falešné interpretaci Benešovy reakce na anglo-francouzský souhlas s československou mobilizací. Scénu zachytil se všemi dramatickými nuancemi ve svých pamětech Prokop Drtina.

Bylo to 23. září 1938 odpoledne, kdy Drtina předal prezidentu Benešovi depeši se zprávou, že Chamberlainovo jednání s Hitlerem v Godesbergu ztroskotalo, a proto že anglická vláda "nemůže již radit vládě československé, aby nečinila opatření, která považuje v zájmu bezpečnosti státu za nutná". Prokop Drtina uvádí:

"Když si pan prezident zprávu přečetl, stál chvíli bez hnutí a díval se upřeně do ní. Bylo patrno, že těch několik řádek, které byly napsány na lístku, čte znovu a že zpráva obsahuje něco mimořádně důležitého. Pak položil lístek na stůl řekl: Ano - a začal přecházet po pokoji..., opět se díval na lístek, znovu řekl několikrát ano, ano a zas přecházel. Pozoroval jsem na něm vzrušení, jakého jsem u něho ještě nepoznal... Podával mně lístek a řekl:...To je válka!"*

Pro Edvarda Beneše to byla osvobozující chvíle, okamžik velkého zadostiučinění. Ztroskotání godesberských jednání vytvořilo totiž předpoklady ke vzniku široké protihitlerovské fronty. A právě realizace této fronty byla cílem Benešovy politiky. Na ní založil obranu Československa a celý jeho postup směřoval k tomu, aby takovou frontu vyvolal v život. Páteří této fronty se měl stát československý spojenecký systém, jehož hlavním opěrným bodem ve střední Evropě bylo Československo. V týdnu od 23. do 28. září 1938 stála také tato protihitlerovská fronta v pohotovosti. Mnichovskou dohodou se však rozpadla. V určité nové podobě se ovšem realizovala o tři léta později vytvořením Atlantické charty spojující USA, Anglii a Rusko. V té době však již nacistické Německo zalilo Evropu potoky krve, Československo neexistovalo a Francie byla na hlavu poražena. Edvard Beneš se však v emigraci opět aktivně podílel na konstituování této fronty.

Jak je zřejmé z Drtinova popisu i z jeho komentářů, byla scéna z 23. září 1938 jedním z klíčových okamžiků československé obrany. Realita války proti hitlerovskému Německu byla velkým zadostiučiněním pro Edvarda Beneše. V naprostém rozporu se skutečností však tuto scénu interpretuje Podiven. Benešovu reakci na depeši vrcholící v konstatování "To je válka" komentuje: "to byl strach z odpovědnosti, strach z nepředvídatelného" a s despektem dodává: "Beneš však nikdy nebyl politikem tvořivě iniciativním" (649).

V tomto naprosto falešném výkladu se v plné šíři obráží všechna ona katastrofální neznalost konkrétní historické reality, která je charakteristická pro celé Podivenovo dílo.

ZÁVĚR

S odstupem více než půl století je zřejmé, že od okamžiku zániku první republiky byl její obraz interpretován v přímé závislosti na několikrát se měnící mocensko-politické situaci Československa. Její živý odkaz byl uchováván v exilu a v zemi se obnovoval vždy s náznaky nové svobody. Negativně byla první republika hodnocena těmi, kteří odmítali systém parlamentní demokracie a identifikovali se se systémy totalitními - s nacismem a komunismem - a s politikou velmocí, které Československo po Mnichovu ovládly - s Německem a Ruskem. Stejně jako se hrálo o osud této země, hrálo se i o její historii.

Je proto více než zarážející, že negativní - a falešný - obraz první republiky byl oživen v nové svobodě po sametové revoluci. V reprezentativním Podivenově díle se opakuje řada kritických argumentů a názorů z minulosti a Podiven odmítá nejen politiku první republiky, ale zpochybňuje i samu existenci Československa. Jeho názory pronikají prostřednictvím publicistiky do veřejného mínění a nově osvobozený český národ je opět zbavován povědomí o své nejcennější demokratické tradici.

Tato tradice zůstala však živá přes všechna protivenství minulých desetiletí. Zůstala živá v rodinách legionářů, kteří za první světové války bojovali o samostatný československý stát. Zůstala živá mezi těmi, kteří v jejím jméně bojovali a umírali v protinacistickém odboji za druhé světové války. Zůstala živá i ve třetím, protikomunistickém odboji. Tyto více či méně generační vazby však přirozeným rytmem života slábnou.

Po více než deseti letech nové svobody je však stále zřejmější, že přebohatý materiál, který po sobě zanechala první republika v oblasti politiky, kultury, ekonomie i vědy, začíná vydávat své svědectví. Dokumentární soubory materiálů i vědecké studie vznikající na historických pracovištích Akademie věd, univerzit a dalších organizací, vytvářejí základ k objektivnímu zhodnocení moderních československých dějin.

*Prokop DRTINA, Československo můj osud. 1, 1, Praha 1991, s. 146. K hodnocení této scény se Drtina několikrát vrací, víz s. 147-9 a 201.

(Věra Olivová, Manipulace s dějinami první republiky, Společnost Edvarda Beneše, Praha 2001)