Procesu urychleného národního vyzrávání však část slovenského politického spektra stále důrazněji usilovala o výraznější zviditelnění slovenského národa jako samostatného subjektu. Politickou základnou tohoto procesu se stala Hlinkova slovenská ludová strana, která tento proces zformulovala do politického požadavku autonomie Slovenska. Prvním impulsem k programovému vyhlášení tohoto požadavku byl Tukův návrh autonomie Slovenska z roku 1922. V této souvislosti však autoři zcela opomíjejí mezinárodně-politické souvislosti Tukova návrhu, to znamená především skutečnost, že byl inspirován politikou horthyovského Maďarska, usilujícího o znovuzískání Slovenska. O tom, že Tuka byl prokazatelně placeným agentem maďarské vlády se čtenář v práci příliš nedozví. Soudní proces, kterým byl za tuto činnost odsouzen, je hodnocen více než podivným tvrzením, že zřejmě z české strany - "v osobě Tukově byl odstřelen slovenský autonomismus" (446). Tato zřejmá tolerance autorů k Tukovi je ovšem pochopitelná v rámci jejich koncepce o pozitivních slovensko-maďarských vztazích, které v jejich pojetí Tuka reprezentoval.

Druhým problémem československé vnitřní politiky, kterým se autoři obsáhle zabývají, je výklad česko-německých vztahů. Mimo okruh pozornosti autorů zůstává úsilí, které československá vláda od prvních dnů samostatného státu vynakládala k získání německých politiků ke spolupráci. Autoři na jednom místě dokonce popírají i existenci česko-německých jednání koncem října a počátkem listopadu 1918 (282, na str. 529 však přece jen uvádějí, že byla). Bez objasnění německé politiky, která se až do podpisu mírových smluv orientovala - spolu s Rakouskem a Německem - na koncepci vytvoření velkého Německa, obviňují československou vládu z neochoty k jednání a dokonce z "vydírání" (503).

Malou pozornost věnují autoři pozitivním česko-německým vztahům, které byly charakteristické pro dvacátá léta. Není jim zřejmě nic známo o jednání českých a německých demokratických stran - sociálně demokratických, agrárních a křesťanských - která se z Masarykovy iniciativy uskutečnila jíž v červenci a v září roku 1920 a která se stala základem rozsáhlé a všestranné česko-německé spolupráce. Politickým vyjádřením této spolupráce byla účast německých demokratických stran v československé vládě, která byla zahájena v roce 1926 a trvala až do roku 1938. Neznalost problematiky je nahrazena doporučováním autorů, co měla "česká politická reprezentace" dělat a jak měla postupovat (592).

Ani nacionálnímu proudu v německé politice nevěnují autoři náležitou pozornost. Spokojují se pouze s jeho všeobecnou charakteristikou, která však zkresluje jeho politický profil a zcela opomíjí jeho mezinárodní vazby. Autorům není zřejmě nic bližšího známo o německém nacistickém hnutí v republice, které bylo od poloviny 20. let vedoucí složkou tohoto nacionálního proudu. Německá nacistická strana byla - spolu s obdobnou německou stranou v Rakousku a v Polsku - významnou součástí Hítlerova nacistického hnutí v Německu. Spolu s ním také zahájila počátkem 30. let přípravy k nacistickému převratu. Představitel nacistické strany v Československu - Rudolf Jung – jednal o přípravách tohoto nacistického puče a o všestranné koordinaci nacistické politiky s Hitlerem již v roce 1931 a 1932. Toto bezprostřední nebezpečí nacistického puče vedlo československou vládu v roce 1933 k zákazu německé nacionálně-socialistické strany v Československu. Nic z toho se však čtenář v Podivenově knize nedozví.

Nemenší neznalost prokazují autoři i při výkladu o Henleinově hnutí, které vzniklo v okamžiku zákazu nacistické strany v říjnu roku 1933. Není pravda, že spolek Kameradschaftsbund, z něhož Henlein vyšel, byl nějaký více méně nepolitický "vlastenecký spolek sudetoněmecké inteligence" (609). Byl to naopak vysoce politický, tajný spolek, vycházející z filozofického díla rakouského sociologa Othmara Spanna. Byl budován na základě totalitního vůdcovského systému a byl zaměřen k destrukci demokratického režimu. Mezinárodně měl spojení na Rakousko a na fašistickou Itálii. Není pravda, že Henleinova Sudetendeutsche Heimatfront směřovala pouze k jakémusi nepolitickému sdružování sudetských Němců s cílem prosazovat "jejich národní požadavky" (609). Není pravda, že Henlein akceptoval československý stát a jeho parlamentní systém, jak prohlašoval na prvním sjezdu své strany v České Lípě v říjnu 1934 (609). Pokud autoři přijímají tato vlastní prohlášení Henleinova hnutí za základ svého hodnocení tohoto hnutí, je to zcela v rozporu s historickou skutečností. Henleinovo hnutí - před volbami roku 1935 přezvané na Sudetendeutsche Partei - vzniklo na základě Henleinovy dohody s nacisty, kteří do něho převedli své členstvo a tím vytvořili masovou základnu tohoto hnutí, která měla plnou politickou i finanční podporu Berlína. Henlein a jeho spolupracovníci ze spolku Kameradschaftsbund, kteří nebyli dosud politicky činní, převzali vedení v nové organizaci a tím umožnili další existenci německého nacistického hnutí v Československu. To nebyla "hra" jak autoři tvrdí (609), ale cesta pro zachování nacistické páté kolony v republice. Byla to transformace smrtelně ohrožující Československo. Konstatování autorů, že prý se "lze přít pouze o tom zda a nakolik o tom Henlein věděl od samého počátku" a že prý "zprvu příliš zasvěcen nebyl" (609,610), je zcela falešné. Henlein sám jednání s nacisty vedl a rozhodl se převzít vedení nové organizace i přes varování svých spolupracovníků, které také postupně hodil přes palubu. Není také pravda, že prý až "asi od roku 1937 už byl vědomě politikem dvou tváří" (610). Už v průběhu roku 1936 získal plnou politickou podporu vedoucích říšsko-německých nacistických kruhů. Byl hostem německé vlády na olympijských hrách v Berlíně a při té příležitosti byl přijat i k oficiální audienci Hitlerem (nikoli tedy v roce 1933, jak autoři mylně uvádějí). V říjnu 1937 Henleinova strana již organizovala v pohraničí svůj první pokus o nacistický puč a Henlein se v této souvislosti obrátil na Hitlera osobním dopisem, žádajícím obsazení Čech a Moravy německým vojskem. O tom všem však autorský kolektiv Podiven mlčí.

U autorů, prokazujících elementární neznalost období, o němž pojednávají, nelze současně očekávat objektivní historický postup ani v řešení řady dalších problémů. V podstatě nic z dějin předmnichovské republiky není ušetřeno jejich kritického - a odmítavého odsudku. Nejen zahraniční a vnitřní politika, ale í kultura a ekonomická politika Československa je autory jednoznačně odmítnuta.

Meziválečnou kulturu označují za stav "ideové beztíže", autoritativně mluví o rozkladu "českého duchovního života", k němuž dospěla česká kultura v důsledku "ztráty jednotící živé víry" (475). Bez jakýchkoli dokladů vyslovují jednoznačné odsudky hospodářského vývoje Československa. Mluví o "Rašínově neblahém vlivu" (457), o "přízemní úvěrové politice" (462), o "nezájmu o modernizaci a racionalizaci průmyslu" (463), o "problematické stabilizaci" (465) a dokonce o "parazitujícím finančním kapitálu" (464).