Zcela mimo pozornost autorů zůstává hlavní rovina československé za­hraniční politiky - její působení ve Společnosti národů -, kde usilovala o zmírňování napětí, o řešení sporů mezi státy arbitrážním jednáním či o pro­sazení účinných sankcí proti agresorovi, jak tomu bylo např. v roce 1935 při projednávání vpádu fašistické Itálie do Habeše. Pro Benešovo úsilí o prosa­zení zásad kolektivní bezpečnosti mají pouze pohrdavé konstatování, že "o to nikdo vážně nestál" (412).

Základním omylem československé zahraniční politiky bylo podle autorů její setrvávání ve spojeneckém svazku s Francií. Tím, že si nasadila "brýle francouzského mámení" (395), nebyla prý schopna přemýšlet o "jiných al­ternativách" (396). Na prvním místě mezi těmito alternativami byl příklon Československa k Německu a k Rakousku (413). Československá zahra­niční politika však - podle autorů - nepochopila tuto nutnost, bez níž ne­mohlo dojít k "integrací střední Evropy v ústrojný celek" daný její geopoli­tickou podstatou (424) . To ovšem by bylo vyžadovalo od československé zahraniční politiky "rozchod s duchem Versailles" a revizi "české státní ide­ologie" (413).

Rady autorů, že Československo se mělo s Německem "zkusmo a po­zvolna" sbližovat (413) působí ovšem ve světle konkrétní československé politiky groteskně. Autoři zřejmě nemají žádné znalosti o československo-německých jednáních zahájených bezprostředně po podpisu versailleské smlouvy, jež v roce 1920 vyústila do podpisu vzájemné smlouvy. Byla to prv­ní mezinárodní smlouva, kterou Německo po válce uzavřelo, a Českoslo­vensko mu v ní vyšlo maximálně vstříc v konkrétních, především majetko­právních otázkách. Tato smlouva se také stala základem úzkých a pozitiv­ních československo-německých mezistátních vztahů ve dvacátých letech.

Zcela zkreslená je československá zahraniční politika k dohodě čtyř vel­mocí - Anglie, Francie, Německa a Itálie - v Locarnu roku 1925. Konstato­vání že Edvard Beneš nevěnoval tomuto mezinárodně-politickému mezníku evropských dějin "dostatečnou pozornost" (412) a že Locarno "bylo v Čes­koslovensku vlastně přehlédnuto" (413), je mylné. Autoři zřejmě nic nevědí o tom, že právě v důsledku Locarna uzavřelo Československo arbitrážní do­hodu s Německem, smlouvu o spolupráci s Polskem a spojeneckou smlou­vu s Francií. Nezdržovali se ani pozornějším přečtením Benešova projevu, hodnotícího nové trendy evropské politiky. Místo toho tvrdí, že měl okamži­tě odstoupit a že mělo dojít k revizi československé "zahraniční politiky a k její reorientaci" (413). Směr této "reoríentace" nechávají nevyřčený. Z kontextu je však zřejmé, že míní jednoznačnou orientaci na Německo.

Je více než s podivem, že vývoj československo-německých vztahů ve tři­cátých letech je zcela opominut. Čtenář se nic nedozví o tom, že již několik málo dní po nástupu k moci Hitler v jednáních s československým vyslan­cem v Berlíně prudce zaútočil na Československo a žádal změnu jeho poli­tiky. Ani zmínku nenajdeme o zatýkání, věznění a fyzickém ztýrání několika set československých občanů v Německu již v prvním půl roce po příchodu nacistů k moci, proti kterému Československo protestovalo řadou diploma­tických nót. Ani slovem nejsou dotčeny pokusy nacistického Německa při­mět Československo k přetrhání svazků se Společnosti národů a připoutat je k sobě dvoustranným paktem.

V práci není ani zmínka o iniciativní československé zahraniční politice, která již od roku 1932 systematicky varovala mezinárodní veřejnost před nacistickým nebezpečím. Místo toho autoři opatrně, nicméně s porozumě­ním, hodnotí polskou politiku maršála Pilsudského, který byl podle nich "jedním z prvních, kdo si plně uvědomil nacistické nebezpečí" - a proto již v lednu 1934 podepsal polsko-německý dvoustranný pakt (600).

Neméně zkreslená je i československá politika vůči Rusku. Není pravda, že političtí představitelé Československa - T. G. Masaryk a E. Beneš - "ne­rozpoznali sovětské nebezpečí" (419). Autoři zřejmě nevědí nic např. o da­lekosáhlém diplomatickém úsilí Masaryka a Beneše v roce 1921 a 1922, kterým se snažili zabránit tomu, aby evropské státy uznaly sovětskou vládu de jure a poskytly jí mezinárodní politickou podporu i hospodářskou po­moc. Bylo to v době, kdy v důsledku hladové katastrofy i vnitropolitických mocenských sporů byl sovětský režim před zhroucením. Československá iniciativa však vyzněla naprázdno. Místo toho došlo v Rapallu k navázání hospodářských, politických a vojenských styků Německa s Ruskem. Větši­na západních států pak uznala sovětskou vládu de jure. Tím vším došlo k všestrannému posílení sovětského režimu, což se již koncem roku 1922 projevilo vznikem centralizované velmoci - Svazu sovětských socialistic­kých republik. Není pravda, že Rapallo vyvolalo v Československu "obavy a znepokojení ne tak z pronikání Ruska do Evropy, jako z posílení Němec­ka" (420), jak se domnívají autoři. Obavy Československa vzbuzovala pře­devším ta skutečnost, že rapallskou smlouvou byla zahájena dalekosáhlá spolupráce právě těch dvou velmocí, které před válkou střední a východní Evropu ovládaly a které nyní začaly v úzké vzájemné kooperaci budovat, vy­zbrojovat a cvičit své armády.