Máme-li duši… , Marek Řezanka
Máme-li duši…
Marek Řezanka
Z Mnichova vanul ve třicátém osmém
vichr, jenž statné lípy vyvrací.
Najednou mnozí ptali se jen: Kdo jsme?
Odpovědí byl povel s vibrací.
Odpovědí byl stisk, jenž nepovolí,
sedraná kůže a smrt nadějí.
Kopali do nás jako do mrtvoly,
s tím, že i tu prý mají raději.
„Heim ins Reich“ bylo jako tetování,
které vám denně v uších vypálí.
„Heim ins Riech“ znělo všem, kteří se brání,
jak hudba Pekla v špici fiály.
Dostali slovo ti, kdo tuze lační
po krvi, aniž hlad svůj ukojí.
Kemp střídal brzy tábor koncentrační,
kde na plyn člověk čeká u kójí.
Rozbitá na prach republika sténá,
mnoho vší ještě krev jí vysává.
Dřív hrdá země byla porobená
a v jejím srdci – rána hnisavá.
Amplion denně hlásil popravené,
lidé se třásli, kdy kdo zabuší
na jejich dveře a kdy s jejich jménem
strohý hlas praští rovnou za uši.
Vyhnaní z bytů, doma všude bití,
otroci, které jednou zahubí:
Tak naši předci lnuli k tenké niti,
když měli život celý naruby.
Průmysl v prachu, všechno rozdupané,
útisk a k němu tuna příkoří
vyvolá vlnu, jež se mořem stane.
Bumerang vlastně přes noc vytvoří.
Dnes šeřík zvadl, zmizel statný pomník,
nacismus žehlí v školních osnovách.
Prý byl ten teror vlastně autonomní:
Pozor, ať vše zas nejde od znova.
V troskách byl stát a osud mnoha lidí,
chceme to opět v nové revizi?
Zanikne ten, kdo svoji paměť šidí:
Máme-li duši, paměť nezmizí…
Pokud bych měl subjektivně jmenovat mezníky, které pokládám pro náš stát (ať už České země, Československo či Českou republiku) za nejtragičtější, vcelku bez velkého dumání bych napsal tyto:
1) 8. 11. 1620 (Bitva na Bílé hoře)
2) 21. 6. 1621 (Poprava českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze)
3) 29.-30. 9. 1938 (Podpis Mnichovské dohody)
4) 14.-16. 3. 1939 (Zánik Československa a ustanovení tvrdě neautonomního protektorátu Böhmen und Mähren)
5) 10. 6. 1942 (Vyhlazení Lidic)
Zmínil jsem ta data, která pokládám pro náš stát a náš národ za likvidační. Po bitvě na Bílé hoře jsme kromě samostatnosti a svobodného vyznání a myšlení v podstatě ztratili mateřský jazyk a společné dějiny.
V letech 1938 a 1939 došlo k postupné demontáži našeho složitě vybudovaného státu – a byly zde plány na naši totální likvidaci.
Ztratili jsme naši intelektuální elitu (Vyjmenuji například Karla Poláčka, Vladislava Vančuru či Annu Letenskou), hrdost, náš vzkvétající průmysl a sta tisíce lidí přišly o život. Řada rodin ztratila někoho blízkého. Romská menšina byla v podstatě vyhlazena, židovská menšina brutálně zredukována.
Dne 27. července 1938 byl zveřejněn druhý návrh takzvaného národního statutu, kde se přihlíželo k požadavkům „die Sudetendeutsche Partei“. Ta ovšem tento návrh odmítla, neboť jejím cílem bylo na ničem se nedomluvit – a připravit půdu pro zničení Československa a pro jeho nacifikaci.
Jsem přesvědčen, že připomínání těchto faktů dlužíme všem, kdo v boji s nacismem padli, abychom tu dnes my vůbec mohli být. Nebylo to samozřejmé – a není to samozřejmé. Nebudeme-li mít svou společnou historii – a nebudeme-li ji znát, hrozí nám zánik podobně jako ve výše uvedených datech. Pevně věřím, že to nedopustíme…
Zde je báseň namluvena: http://www.muamarek.cz/files/mp3/mame-li-dusi....mp3.
Tady je potom odkaz na další mou báseň, Po stopách: http://www.muamarek.cz/files/mp3/po-stopach....mp3
