Lužičtí Srbové bojují za svou existenci III
27. 6. 2020
Lužičtí Srbové bojují za svou existenci III
Národní obrození
Po vídeňském kongresu r. 1815 byla Lužice rozdělena mezi dva státy, Sasko a Prusko, což způsobilo i rozdělení dosud jednotného srbského území mezi dva státní celky. Největší část dostalo Prusko - asi 50 tisíc. Podmínky pro jejich národní vývoj byly nestejné, v Prusku mnohem horší než v Sasku.
V 19. stol. nabyly snahy o potlačení srbské řeči jiných forem. Nebyly to již zákazy používání srbštiny jako dříve, ale stát se snažil vymýtit ji jinými prostředky. Tak např. na školách bylo dovoleno vyučovat srbsky jen náboženství, všechny ostatní předměty se učily jen německy. Tato opatření však vyvolávala u Srbů protitlak a probouzela v nich národní vědomí. Začínají si ve větší míře uvědomovat svoji příbuznost s ostatními slovanskými národy. Zejména tomu tak bylo mezi srbskými studenty, z nichž někteří studovali v Praze a tam se setkávali s představiteli našeho národního obrození. Stejně tak jako u nás to byli především duchovní a učitelé, kteří probouzeli v lidu národní uvědomění a lásku k rodnému jazyku.
V důsledku osvícenských idejí, francouzské revoluce a jara národů v r. 1848 se zmírnil i útlak ze strany státu a Srbům se naskytl větší prostor pro jejich národní snahy. Objevují se srbské časopisy a rozkvétá srbský spolkový život, literatura a hudba, zakládají se kulturní instituce, byl založen první srbský vědecko-kulturní spolek Macica Serbska, která kolem sebe soustředila největší část srbské inteligence.
Za revolučního kvasu v r. 1848 podali Srbové svým vládám petice, ve kterých mimo jiné požadovali zřízení srbských škol, kostelů a soudů, srbské úředníky a zákony v srbské řeči, pokud se týkají srbských věcí.
Na všeněmeckém sněmu ve Frankfurtu bylo na návrh Roberta Bluma přijato usnesení, ve kterém se mimo jiné praví: "Sněm vyhlašuje slavnostně, že plně uznává právo neněmeckých národů na území Německa žijících na nerušený národní rozvoj v oblasti církevní, ve školství, v literatuře, ve vnitřní správě a soudnictví, na rovnoprávnost svého jazyka na území, které obývají." To bylo později přijato i do ústavy.
Tento nadějný vývoj byl však přerušen porážkou revoluce a nástupem reakce. Přesto však některá ustanovení zůstala v platnosti. V letech 1848-1851 bylo v Sasku dovoleno na školách vyučovat srbsky. Na budyšínském gymnáziu se vyučovalo nepovinně srbskému jazyku v rozsahu 4 hodin týdně. Srbštině se také vyučovalo na dvou učitelských ústavech v Budyšíně.
Toto částečné uvolnění bylo podnětem k pozoruhodnému rozmachu srbských národních snah. V r. 1860 založil Michal Hórnik (1835-1894) literární časopis Lužičan. V tomto období tlak proti Srbům značně polevil a srbské národní vědomí se upevnilo.
Jaroslav Teplý , Česko-lužický věstník, č. 9/1997, s. 25-26, 33, 44
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
