Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lužičtí Srbové bojují o přežití II

26. 6. 2020

Lužičtí Srbové bojují o přežití II

Vývoj na srbském území. Třicetiletá válka a její následky.

 

Poněkud jinak se vyvíjely osudy Slovanů na území osídleném Srby. Tato oblast byla podrobena Němci mnohem dříve než severní Slované a také dříve přijala křesťanství. Proto byla ušetřena zničujících válek a křížových výprav, které postihly Lutice a Obodrity. Rovněž německá kolonizace sem zasáhla později. Ve 12. století, kdy byla definitivně zlomena nezávislost severních Slovanů, bylo na srbském území mezi řekami Sálou na západě a Bobrou a Hvizdou na východě ještě 90% Slovanů. Ale i zde dochází ke snahám o poněmčení země. Slované jsou vystavováni nenávisti a opovržení jako pohané, ačkoliv už dávno přijali křest. Národnostní obraz se začíná měnit teprve ve 13. století, kdy nastala masová německá kolonizace, probíhající ve dvou vlnách: první po křížové výpravě proti severním Slovanům (r. 1147), druhá ve 13. století. Tato kolonizace se týkala především území mezi Sálou a Muldou a jižní části Horní Lužice. Dále na východ do Lužice ve větší míře nezasáhla - kromě nově zakládaných měst - protože toto území bylo již poměrně hustě osídleno vnitřní kolonizací.

 

Ještě v 16. století bylo v Lužici asi 80% Srbů - pouze jižní část Horní Lužice a města byla osídlena německými přistěhovalci. K udržení srbského rázu země přispěla též okolnost, že Budyšínsko bylo již od 11. století součástí českého přemyslovského státu a za Karla IV. byla celá Lužice připoutána trvalým svazkem k České koruně. Karel IV. měl na paměti zájmy slovanského lidu v Lužici a ve Zlaté bule z r. 1356 nařizoval kněžím a hrabatům, aby se učili srbsky. Stejně tak činil i míšeňský biskup Jan r. 1487 vůči kněžím. Za zmínku stojí, že v Braniborsku, které bylo za Karla IV. rovněž součástí České koruny, bylo ve 13. století ještě dosti Slovanů a teprve r. 1300 přestala být slovanská řeč platná u soudu, takže je oprávněná domněnka, že se za Karlovy doby ještě místy slovansky mluvilo. Jako představitelé České koruny byli do Lužice dosazováni tzv. fojtové, a to jak pro Horní, tak pro Dolní Lužici. Těmito fojty bývali přední představitelé české šlechty. Ale když r. 1526 nastoupili na český trůn Habsburkové, přestal zájem panovníků o Srby, a když pak v r. 1635 zašantročil Ferdinand II. Lužici Sasku za jeho pomoc v třicetileté válce, byla země vydána germanizaci.

 

Značný vliv na vývoj srbského národa měla reformace, která uplatňovala právo národního jazyka v bohoslužbě. Proto vrchnosti vysílaly do škol srbské studenty studovat bohosloví, aby mohli svým krajanům konat bohoslužby v jejich jazyce. Pro bohoslužebné potřeby byly vydávány knihy v srbském jazyku, mezi nimiž stojí za zmínku překlad Nového zákona pořízený r. 1548 Miklawšem Jakubicou. Tento překlad však zůstal v rukopise, poněvadž se nenašel mecenáš, který by zajistil jeho vydání tiskem.

 

V polovině 16. století žilo v souvislém srbském území na východ od Labe asi 160 000 Srbů a 35 000 Němců. Tito žili většinou v městech, na venkově to byli majitelé šlechtických statků a zčásti jejich čeleď. Venkovské německé obyvatelstvo žilo jen ve 23 obcích oproti 1860 obcím srbským. Na západ od tohoto kompaktního osídlení byla ještě řada srbských jazykových ostrovů po obou stranách Labe - ku příkladu kolem Míšně.

 

Během třicetileté války se stalo území Lužice po celou dobu dějištěm válečných operací a bylo strašlivě zpustošeno a vylidněno. Počet obyvatel klesl na polovinu. Do vylidněných oblastí byli usazováni osadníci ze západních krajů Německa, takže území dosud zcela srbská byla poněmčena. To se týká především západního pomezí Lužice. Rozvíjející se srbská kultura byla zcela zničena.

 

Jako všude ve střední Evropě zesílil po třicetileté válce i v Lužici útlak poddaného venkovského lidu. K tomu zde přistoupila i snaha úplně potlačit srbský jazyk. Byla vydávána nařízení, v nichž se přikazovalo odstranění srbských duchovních ze srbských obcí, zákaz srbského zpěvu v kostelích, ničení srbských knih, likvidace srbského vyučování a nakonec vymýcení srbského jazyka z veřejného života. Duchovní a učitelé byli nabádáni, aby všemi prostředky přispěli k zániku srbské řeči a k všeobecnému šíření němčiny.

 

Přes tyto krajně nepříznivé podmínky srbský lid se nevzdával svého jazyka a svých národních obyčejů. Národní vědomí udržovali především srbští studenti, kteří se sdružovali do kroužků, v nichž pěstovali srbskou řeč a národní tradice. Tak tomu bylo na universitách v Lipsku, Wittenberku a ve Frankfurtu nad Odrou a především na srbském semináři v Praze. Z absolventů těchto universit vznikaly první skupiny srbské inteligence a začátky literatury. I za velmi těžkých podmínek se podařilo mladým vlastencům vytvořit poměrně bohatou duchovní a později i světskou literaturu - ovšem za cenu velikých osobních obětí. Ještě začátkem 19. století byla v obou Lužicích asi třetina všeho obyvatelstva srbská - kolem 250 000 obyvatel.

Jaroslav Teplý, Česko-lužický věstník, č. 7 – 8/1997 http://stare.luzice.cz/clv/1997/07-08.htm

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář