České národní listy

Ludmila Budarjowá, Srbka srdcem i duší, byla odvolána z funkce ředitelky Lidového nakladatelství Domowina.

Při jednání se přítomní Němci zdrželi hlasování a tak rozhodly hlasy srbských renegátů.  

Značná část východních Němců stále ještě pociťuje důsledky „politických rozhodnutí“ z  konce osmdesátých a počátku devadesátých let. Nezaměstnanost se pohybuje kolem 20%, zaměstnaní mají platy o 20 –30% nižší než v západním Německu. Část měst, dokonce i některé vesnice, se vylidňují. Porodnost je nízká.  Lidé opouštějí své domovy a odcházejí za prací. Sliby křesťansko-demokratického kancléře Helmuta Kohla, že po znovusjednocení Německa, někteří Němci však mluví o anexi NDR, se stane východní Německo kvetoucí zemí, se viditelně nenaplnily.  

Situace v Lužici je obdobná. V některých směrech horší, ne-li zoufalá. Těžká ekonomická situace je zhoršována národnostními tlaky. Saská „černá“ vláda zahájila generální útok proti Horním Lužickým Srbům ve všech oblastech. Jaksi se ztrácí dvojjazyčné nápisy i v samotném Budyšíně, vysílání rozhlasu v srbštině je zcela nedostačující, omezování divadelní činnosti je nepochybné. A k tomu ke všemu dochází ke stále četnějšímu „nahrazování“ srbských vedoucích různých institucí Němci nebo renegáty. Likvidací jedné z posledních škol typu A v Chrosčicích saská vláda nejenže hrubě porušila ústavu vlastní země – Svobodného státu Saska – ale i mezinárodní Chartu regionálních a menšinových jazyků a rámcovou úmluvu Rady Evropy, jíž SRN podepsala. A to vše při úporném mlčení všech našich „obhájců lidských práv“.

Krácení dotací o miliony eur je ještě málo a tak po likvidaci škol následuje útok proti srbským vlastencům v důležitých funkcích. Po tom, co z velké části Lužice udělaly předchozí i současné vlády nejvíce zničený kraj v Evropě, z něhož postupně byli vysídlováni další a další lidé, a to hojně i z čistě nebo převážně lužickosrbských vesnic,  mají ještě někteří němečtí spoluobčané i část úřadů (údajně statistika) tolik „odvahy“, aby kladli otázky, cože vlastně ti Srbové s tolika penězi dělají. Situace došla tak daleko, že paní Ludmila Budarjowá, Srbka srdcem i duší, byla odvolána z funkce ředitelky Lidového nakladatelství Domowina. Při jednání se přítomní Němci zdrželi hlasování a tak rozhodly hlasy srbských renegátů. Ti se najdou všude. Našli se i mezi katolickými kněžími, i když ojediněle. Protože rozhodnutí přijal i Jan Nuk, předseda Domowiny, na protest proti tomuto jeho postupu přerušily čtyři lužicko-srbské spolky svoji činnost v Domowině, mezi jinými i Spolek Cyrila i Metoda. Paní Budwajerová  podala proti rozhodnutí Rady Nadace žalobu. Z uvedených důvodů rezignovala na funkci v Radě i dr. Piniekowá.

Zde již nesmíme být lhostejní – tady jde o tažení proti zbytku Polabských Slovanů, tolik některým Němcům stále překážejícím.

Je to boj za zachování nás Slovanů! Útoky proti  Srbům v Kosovu vedených albánskou UCK, tlak albánských teroristických organizací proti slovanskému obyvatelstvu v Makedonii či omezená práva  Slováků v Maďarsku a jejich postupná   maďarizace,  jsou plíživým vytěsňováním, či dokonce vyhlazováním ?, Slovanů, jímž by se s plným důrazem měly zabývat naše příslušné ústavní orgány i sama Evropská unie. 

František Truxa

Poznámka ČNL:  František, který žil se svou rodinou v severních Čechách, byl jedním z našich odborníků na tématiku Lužice. Pravidelně jezdil do této země, měl tam četné kontakty. Psal o Lužických Srbech, jejich osudech. Hluboce s nimi sympatizoval. Byl takovým "čestným Lužickým Srbem".

Nemoc postupně zkracovala jeho aktivity a nakonec zvítězila nad životem. Dílo našeho Františka zůstalo a i nadále nás oslovuje. Z vlasteneckého nebe se na nás František dívá a jistě hořce lituje toho, co nás nyní potkává, a pláče i nad osudem Lužických Srbů, jemu vždy tak blízkých.