Literární politika aneb odpustek a heroizace místo mementa – Prof. Jan Rataj 1

Nad knihou Jaroslava Meda, Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939)

Katolický literární historik Jaroslav Med vstoupil do tematiky krajně pravicové autoritářské druhé republiky s cílem postihnout její literární život v letech 1938 -1939. Autorem zvolený název monografie (v práci hojně frekventovaný) "literární život" je však zavádějící. Nekryje se svým obsahem s vnímáním čtenáře prošlého studiem literární vědy, který si pod pojmem literární život vybaví především literární tvorbu, umělecké manifesty a literárně teoretické debaty. Pod označením "literární život" autor popisuje politickou angažovanost literátů v publicistice v období budování autoritářského režimu, kterou však nepropojuje se širšími ideologickými a politickými souvislostmi doby.

Účelem konstruktu pojmu "literární život" s neliterárním obsahem je zdůraznit, že v případě známého selhání katolických literátů údajně nešlo o jejich politickou službu nastupující autoritářské moci posvěcené dohodou s katolickou hierarchií, ale o pouhý jejich literární výraz, tvůrčí obraznost a osobní názory, které v zásadě s dobovou militantně pravicovou politickou a arizační čistkou v kultuře a společnosti nemají nic společného. Pokud bychom však v Medově knize hledali podrobnou analýzu skutečného literárního života druhé republiky - literární tvorby a kritiky, budeme překvapeni její absencí či nahodilostí a zklamáni.

V závěru knihy J. Meda nalezneme tato slova: " lůza...sice může vládnout perem, ale v žádném případě se nemůže stát součástí autentického literárního života". Je tomu skutečně tak? Jsou spisovatelé a umělci, kteří v mezních situacích národa, strženi revolucionizující dobou, vstupují vědomě angažovaně zprava či zleva do politické žurnalistiky na podporu různých mocenských struktur (často v té míře, že i přestávají literárně a umělecky pracovat), na rozdíl od občanů ostatních profesí, politicky neodpovědní jenom proto, že umí vytvořit literární tvar? Lze jejich politickou angažovanost, jíž propůjčují svůj obrazný působivý jazyk, posuzovat a pochopit izolovaně pouze z literárních hledisek? Máme snad předstírat, že jejich někdy nepřijatelné krajní návodné apely a postuláty jsou pouhou nereálnou uměleckou nadsázkou literárního života, a že se tudíž k nim mohou vyjadřovat pouze literární historici, pokud se k tomu ovšem odhodlají, nikoli ostatní "literárně nevědomý dav"?

Pro nastupující diktatury, které chtějí jednotně indoktrinovat a hodnotově převychovávat společnost, jsou prorežimně angažovaní spisovatelé velice cenní, protože pro své literární metaforické schopnosti mohou v poetice nenávisti a budovatelského zápalu proniknout emočně tam, kam politický novinářský komentátor nepronikne. Byl snad italský fašismus prost svého literárního a uměleckého zázemí? Kolik italských akademiků, kteří neemigrovali, se nestalo fašisty? Ideologicky aktivistický umělec není mimo politiku a svou účastí v politických zápasech přesahuje literární život.

Zřejmou tendenci vyjadřuje také strukturální nerovnováha knihy, která zamlžuje problematiku, tím že směšuje různá období a režimy. Vlastní druhé republiky se týká menšina textu. Zdá se, že druhá republika posloužila autorovi jako příležitost ke konzervativní tradicionalistické kritice krize a hodnot předcházející liberálně demokratické republiky první, jíž je věnována rozsahem velká pozornost. S obdobím druhé republiky je spojována především první nástupní fáze "konzervativní revoluce" do prosince 1938, kdy teprve probíhala demontáž demokracie a kdy byly ještě možné na krátký čas v tisku názorové alternativy vedle sebe. Často je toto období spojeno v jeden celek s odlišnou demokratickou situací před Mnichovem. Autentická druhá fáze systémového zvratu - výstavby autoritářského řádu s budovatelským nimbem a fašizačními projevy, likvidací nezávislého tisku a projevů demokratické kultury od ledna do 15. března 1939 je téměř nezpracována. Následuje období počátku protektorátu, v němž jsou katoličtí spisovatelé adorováni, ovšem jde o diametrálně jinou historickou situaci nacistické okupace, v níž docházelo někdy u českých autoritám ke zvratu postojů. Netýká se problematiky druhé republiky, ale je do ní jako přijatelnější kolorit pro autorův záměr vsazena.

Jistá velebnost Medova českého jazyka je spoluvytvářena místy archaismy (Teréza Nováková, agrárismus atd.). Ryzost jeho češtiny působí při její soudobé veřejné kanibalizaci příkladně. V jednotlivých případech Jaroslav Med v knize upozornil na některé přílišné apologie ve vztahu ke katolickým spisovatelům či současné ochranářské editorské zásahy jejich vyznavačů s tendencí vypouštět názory, které by dnes mohly poškodit jejich obraz.

Medova síla spočívá v medailonech (Arne Nováka; Josefa Konstantina Miklíka; Rudolfa Inny Malého, Bedřicha Fučíka a dalších). Výstižná je i analýza sociálního akcentu v myšlení Jaroslava Durycha, motivů přitažlivosti fašismu u části českých intelektuálů v demokratickém státě. S názorem, že "…druhá republika nebyla bleskem z čistého nebe, kdy se zde zničehonic objevil státní útvar, který byl jakousi antitézí státu předchozího“ (s.291) nelze než souhlasit. Radikálně konzervativní či krajně pravicové postoje u části české politiky mají své kontinuální kořeny v období před Masarykovou demokratickou modernizací r. 1918 i v první Československé republice.