České národní listy

Přetváření politické struktury podle fašistického obrazu dávalo pravici možnost, aby plně ovládla stát. 30. listopadu byl zvolen za prezidenta dr. Emil Hácha, starý soudní byrokrat, který považoval rozbití Rakousko-Uherska za závažnou chybu; trapná senilní figurka, přijatelná pro hitlerovské Německo, ochotná podřídit se jakýmkoliv politickým vlivům. O den později byla ustavena vláda v čele s agrárníkem Beranem, jenž byl hlavou Strany národní jednoty.

Dobytím těchto mocenských pozic získala reakce možnost usilovat o dobudování fašistické diktatury. Vláda urychleně prosadila zmocňovací zákon, který jí dával na dva roky možnost vládnout pomocí vládních nařízení a dokonce prostřednictvím prezidenta i měnit ústavu. Následuje nařízení o politických stranách, opravňující ministerstvo vnitra zasahovat do vnitřního života politických stran. 27. prosince byla vládou rozpuštěna KSČ, komunističtí členové zastupitelských orgánů zbaveni funkcí a zastaveny společenské organizace blízké komunistům.

Během ledna 1939 vláda rozpustila zemská a četná obecní zastupitelstva, zostřila cenzuru pokrokové publicistiky a kultury. Oficiální propaganda začala místo nejlepších historických tradic propagovat ideje národní malosti a podřízení Německu; husitská a obrozenecká tradice byla vystřídána tradicí protireformační a kultem svatého Václava. Současně s tímto středověkým gestem začala do škol i do české kultury infiltrovat klerikální tendence.

Souběžně byl veden nápor proti dělnictvu, jehož odborové organizace měly být zglajchšaltovány. Vláda snížila podpory nezaměstnaným až o polovinu, přes 10 000 nezaměstnaných muselo nastoupit do útvarů nucené práce. Český fašismus zahájil kampaň proti Židům, měli být vytlačeni z vyšších úřadů a jejich majetek měl být zabaven ve prospěch českého kapitálu.

Vládní kruhy od svého vnitropolitického kurzu očekávaly zajištění garance hranic Československa podle Dodatku k mnichovské dohodě. Západní velmoci pod tlakem Německa neměly zájem garantovat hranice okleštěného Československa. Fašistické Německo ne-přijalo návrh na neutralitu ČSR a odmítlo s delegáty československé vlády jednat o jakýchkoliv zárukách  pomnichovských hranic.

Beranova vláda si měla být vědoma hrozby z hitlerovského Německa k likvidaci zbytku Československa. Zejména po lednové návštěvě ministra zahraničí Chvalkovského v Berlíně a poté, když Hitler počátkem března odmítl nabídku na vyhlášení neutrality a garantovat hranice. Vláda buržoazní pravice byla totálně neschopná učinit cokoliv, co by mohlo jakkoliv mobilizovat domácí a světovou veřejnost k podpoře ohrožené československé samostatnosti. Nehybnost a zbabělost pražské vlády daly Hitlerovi volnou ruku.

21. října 1938 si pozval Hitler generála Keitela z vrchního velitelství branné moci, aby mu sdělil, že „míní definitivně vyřídit zbytek Československa, kdyby se jeho politika stávala nepřátelskou Německu“. Nevěděl ještě, jak to provede, a tak různé instituce dostaly volnost k vymýšlení receptů na plné ovládnutí již zmrzačeného Československa. Proto se mezi zachovanými spisy německého ministerstva zahraničí nachází také doku-ment s „návrhem mírové smlouvy říše a pomnichovského Československa“.

Zásadní text byl stručný, ale jednoznačný; zásadně změnit zbytek československého státu v závislého vazala velkého souseda. K textu připojili vysvětlivky hlavních bodů úmluvy, které dotvrzovaly postavení živořícího státu. Tak ustanovení, že Československo uzpůsobí „vojenský stav a zbrojení německým zájmům po vzájemné dohodě vojenských velitelství“, rozvedl generál Keitel do diktujícího požadavku:

„Československo nevystaví žádné hraniční opevnění, odevzdá Německu nadbytečný zbrojní materiál, výrobu zbraní zavede nebo uzpůsobí podle německých typů, skončí zpravodajskou činnost proti Německu, povolí transporty německých vojsk přes své území bez předchozího ohlášení.“ Prostě ve vojenské oblasti bude zcela sloužit Německu.

Keitelův rukopis dokazuje, že návrh smlouvy nevznikl jen v zahraničním úřadu, ale také v sídle velitelství branných sil. Navíc měl vnější inspirace, některé přímo vyžádané. Pocházely z prostředí Henleinovy Sudetoněmecké strany, kde dostaly podobu doporučení, „jak zacházet s okrájeným Československem“. Jeden vznikl přímo v Henleinově štábu, jistě za účasti jeho šéfa; uvažovalo se v něm o několika možnostech, mezi nimiž samozřejmě nechybělo začlenění českých zemí do říše. Takové řešení lákalo henleinovce nejvíc. Toužili po rozplynutí českých zemí v německém státě. Hned také uvedli jeho výhody:

„1. Naprosté vyloučení možnosti, že by české území mělo funkci nepřátelskou Německu. 2. Úplné ovládnutí hospodářství a dopravní soustavy tohoto území. 3. Možnost řízení biologického vývoje českého národa a jeho vývoje vzhledem k osidlování.“

Zatím však nebylo možné tuto přímou expanzi uskutečnit, protože Evropa byla stále ve znamení mnichovské dohody. Tyto myšlenky se pak objevily v návrhu ministerstva zahraničí. Dalším bylo vyjádření Ernsta Kundta, který vedl Němce v pomnichovském Československu. Kundt doporučoval ovládnout prostor českých zemí politickým a hospodářským tlakem. Nadvláda měla být úplná a neprodyšná, „neboť jen tehdy bude Německo pánem střední, východní a jižní Evropy“. Do podoby platné smlouvy návrh německého zahraničního úřadu završen nebyl. Zůstal jen pracovní verzí. Jeho osud byl v rukou Hitlerových a vůdci se pouhé podmanění Československa zdálo málo. Cílem mu vždy bylo vyřídit tento stát tak, aby po něm na mapě nezůstala ni stopa. Hitler měl k tomu vypracovány válečné plány formulované v „případu Zelený“. Mnichovský transit ho zbavil hlavních potíží, zbývalo jen vyřazení dokončit. A to znamenalo vtáhnout s vojenskými jednotkami do Prahy. Mnichovské intermezzo, které musel zaranžovat a jímž mu bylo vydáno Československo na popas, nutilo ho v mezinárodních vztazích načas k taktice obezřetnější. První slovo měli mít proto diplomaté, konečné však vojsko.

V prvních pokynech branné moci po Mnichovu závisel podle Hitlera úspěch na důkladné přípravě: „Organizace, složení a pohotovosti jednotek vybraných pro tento úkol musí již v míru umožnit útok na Československo s překvapením tak, aby toto bylo předem zbaveno všech možností organizovaného odporu. Cíl akce je nutno vidět v bleskové okupaci Čech a Moravy a v izolaci Slovenska.“

Byla to prozatím jen obecná směrnice. Ještě se jednalo o hranici mezi ČSR a Německem, ještě bylo mezinárodní ovzduší poznamenané usmiřováním, takže zbraně musely mlčet. Přes všechny alternativy politiky vůči živořícímu Československu se Hitler tímto problémem zaobíral jen s ohledem na vývoj mezinárodních vztahů. Na jedné straně se v nich potvrzovalo mnichovanství západních velmocí, na druhé straně však stála otázka záruk zbytkovému Československu, které byly přislíbeny za slíbené dodržení mnichovského rozsudku.. V této situaci se Hitler rozhodl „vyřešit český problém teritoriálně“. Výsledkem byl dodatek k směrnici branné moci. Keitel do ní 17. prosince 1938 na Hitlerův pokyn dopsal, že úder proti Československu musí mít charakter pacifikační akce. Vojáci se měli dát na pochod, až dokončí své dílo politici. (R. Kvaček, Československý rok 1938, s. 171 – 173.)

Režim, který Beranova vláda a Strana národní jednoty budovaly, nebyl dovršenou fašistickou diktaturou. Znemožňovala to také heterogennost vládnoucích sil, která se projevovala ve Straně národní jednoty. Nezmizely rozpory mezi agrárníky a národními demokraty. V podstatě tato politika byla pokusem o diktaturu konzervativních a fašistických sil. Převažoval vliv konzervativců, fašistické síly se však nevzdávaly naděje na své vedoucí postavení - a to pod tlakem a s pomocí Berlína.