České národní listy

Názory na vojenskou obranu v roce 1938

Dané téma se stalo předmětem úvah, rozborů, stanovisek a přístupů. Československá tragédie v důsledku německého diktátu z Mnichova je i v současnosti otázkou oprávněného zájmu. V nedávné době se k této otázce vyjádřil Jaroslav Matějka ve svých pátečních zamyšleních v článku Beneš, Havel a my (Haló noviny 9. 10. 1998) a Josef Groušl – Měla se ČSR v roce 1938 vojensky bránit? (Mnichov 75 let poté, OREGO, 2008, s. 111.)

Jaroslav Matějka uvádí: „K této úvaze mě vyprovokoval svým nedávným prohlášením nebo přiznáním sám Havel. To když tvrdil, že jsme se měli v době kolem Mnichova bránit. Myslel prý na to po celý svůj život. Za tímto tvrzením cítím nepřímé, skryté odsouzení Beneše, což u Havla není nic nového. Po kritickém rozboru Havlovy politiky a jeho nehorázné omluvě sudeťákům a jejich odsunu lze tvrdit, že tím nastartoval celý proces útoků německých revanšistických kruhů, jimž přizvukuje naše pravice. Troufalost sil revanše, před níž Beneš varoval, se nezastavuje jen u odmítání jeho spravedlivých dekretů a programu národní očisty, ale útočí na samé důsledky druhé světové války a následující uspořádání poměrů v Evropě. Churchil, Stalin, Roosevelt a Truman si zřejmě nikdy nepomysleli, že za padesát let budou jejich potomci nucení bránit Postupim, odmítanou dokonce za tiché podpory českého prezidenta.“

Pak přechází k otázce: „Po generace a dodnes se uvažuje o tom palčivém problému, zda jsme se měli či mohli v mnichovských dnech bránit. Myslel jsem si to také, neboť kapitulace bez boje se podepíše nedobrým dojmem  na morálním zdraví národa. Takto postavená otázka je zdánlivě jasná a existuje na ni jediná odpověď. To ovšem jen pro diletanty neznalé skutečné historie a řídící se plytkým populismem, jako v tomto případě i Havel.  Anebo ze zlé vůle?“ (J. Matějka, Páteční zamyšlení, s. 30.)

„Klíčovou osobností na československé straně,“ uvádí Robert Kvaček, „byl prezident Beneš. Jeho pozice byla nanejvýš obtížná. Byl vystaven krutým útokům z henleinovské i říšskoněmecké strany a nátlaku západních mocností. Musel čelit nejednotnému postupu ve vlastní československé politické reprezentaci. Jeho jednání ovlivňovaly obavy o osud republiky i národa. Rozhodování, která prezident republiky dělal v posledních dnech krize, nesla často stopy jeho vyčerpanosti a chvatného úsilí.“

J. Matějka konstatuje, že do tragické role nepostavil Beneš sám sebe. Měl své limity dané jeho vývojem a ohledy na spojence. A ti nás v tom mnichovském komplotu zradili, čímž Beneše ke kapitulaci donutili. Opuštěný a zrazený prezident se dopustil tehdy jediné chyby, že nepožádal o pomoc Moskvu, která mu ji nabídla. Vedly a vedou se spory o tom, zda to nebyl ze strany sovětské vlády a Stalina jen bluf. Takový výklad vyvrací sám francouzský vrchní velitel generál Gamelin ve svých Pamětech. Od něho byla tehdy francouzská vláda informována, kolik jednotek, techniky a letadel má pro ten případ připraveno velení Rudé armády. Západní kapitalistické vlády však dávaly přednost přítomnosti a převaze Hitlera ve střední Evropě před sovětskými vojsky v naději, že hitlerovská agrese se nakonec obrátí směrem na východ. To ostatně Beneš věděl také. Mnichovské trauma jej pronásledovalo celou válku a snad i do posledních dnů jeho života. Matějka se však domnívá, že si Beneš na svá bedra sám nakládal břímě provinění daleko větší, než bylo ve skutečnosti. Jeho odpor proti československé generalitě, která se chtěla bránit a zřejmá hrozba totálního zpustošení země s terénem nevhodným pro strojové období válek, mají v sobě racionální jádro. Jsou spíš projevem rozvahy a historické odvahy než zbabělostí. Politické činy nelze posuzovat jen moralistními kategoriemi. Politika jen přece uměním možného. (Srovnej: Matějka, citovaný článek s. 131.)