České národní listy

Dobrovolná ochranná služba (FS)

Mobilizace SdP a jejích přívrženců v intencích politiky agrese proti ČSR vyžadovala mimo jiných organizační a personální předpoklady. K jejich naplnění patřilo to, že si zformovala a vycvičila své pořádkové oddíly – tvz. ordnery. Pořadatelskou službu začala budovat již v roce 1933 Sudetoněmecká vlastenecká fronta (SHF), předchůdkyně SdP. Oficiálním posláním této služby bylo zajišťovat pořádek při schůzích a shromážděních. Ve skutečnosti se jednalo o úderné oddíly s potenciálně teroristickými úkoly.

K systematickému budování pořadatelských oddílů přikročila SdP v roce 1935. Na bázi ordnerských oddílů vznikla v polovině května 1938 tzv. Dobrovolná ochranná služba FS (Freiwiliger Schutzdienst). Budována byla podle vzoru německých SA a v dalších měsících se stala hlavním nositelem henleinovského teroru v ČSR.

Založení FS bylo oznámeno 14. května 1938. Na ustavujícím shromáždění bylo zformováno vedení FS – svazový vůdce Henlein, tajemník F. Kőllner a náčelník štábu Willi Braudner. Vytvoření FS schválil ministr vnitra ČSR. 17. května 1938 tato formace měla již 15 000 prověřených členů.

Německý historik W. Rőhr odhalil, že od května 1938 již platil tzv. árijský paragraf: „Se svojí ochrannou službou FS a později freikorpsem byla SdP nejen objektivně diverzním nástrojem k rozbití ČSR … Její vedení jednalo spíše vědomě na přímý pokyn a v bezprostředním souladu s říšskou vládou. Ale nejen Henlein, Frank a celé vedení SdP, nýbrž i statisíce jejích přívrženců následovaly vědomě a bez výhrad Hitlerův válečný kurz bez ohledu na to, zda znaly, či neznaly podrobnosti Hitlerových a Henleinových rozkazů.“ (E. Hruška, Sudetoněmecké kapitoly, s. 142.)

Pokus henleinovců o protistátní puč

Ve dnech 5. – 12. září 1938 probíhal v Norimberku sjezd NSDAP. Tato událost byla pro nacisty příležitostí k vyostření situace v česko-německém pohraničí. Pro pohraničí bylo v té době příznačné agilní pašování zbraní a nacistických tiskovin z Německa. Na nebývalou míru vzrostly ozbrojené srážky na hranicích, konflikty s československou policií a četnictvem i konspirační aktivity henleinovců. Vedení SdP bylo na sjezdu. 10. září vydalo pokyn všem okresním vedením SdP, aby započala s přípravou protičeských demonstrací. Ještě toho dne byly vyprovokovány incidenty s policií a četnictvem v řadě měst. Funkcionáři SdP se svědomitě postarali, aby Hitlerovu projevu 12. září naslouchalo co nejvíce sudetských Němců. Hitler ve své řeči, přednesené teatrálním stylem, mimo jiné uvedl: „… že Německo nemůže přihlížet bez zájmu k utrpení a na život tří a půl milionu soukmenovců“. V závěru konstatoval: „Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani opuštění.“ (Srovnej: E. Hruška, Sudetoněmecké kapitoly, s. 142 – 143.)

Konec Hitlerovy řeči byl signálem k rozpoutání násilností v celém česko-německém pohraničí. Vedle masových demonstrací přikročili henleinovci s oddíly FS k násilným akcím, k přepadání policejních a četnických stanic a dalších státních objektů, k útokům na české obyvatelstvo a německé antifašisty. Ozbrojené útoky a sabotáže, k nimž došlo na více než 70 místech v pohraničí, rychle nabývaly převahy nad akcemi demonstračního charakteru.

Akce SdP měly jednoznačný pučistický charakter. Státní orgány ČSR měly být v jejich důsledku ochromeny , potlačeny a nahrazeny exekutivní vládou SdP.

V odpoledních hodinách 13. září vyhlásila čs. vláda stanné právo v řadě okresů v pohraniční oblasti. Do pohraničí nastoupily jednotky Československé armády, které společně s oddíly Stráže ochrany rychle nastolily v postižených oblastech pořádek.

V následujících dnech docházelo k násilným akcím a střetům henleinovců s československými vojáky, četníky a celníky v Chebu, Bublavě, Kraslicích, Stříbrné, Habartově a jinde. Do večera 14. září měl henleinovský pokus o puč za následek 23 mrtvých a 74 raněných.

Ztroskotaný pokus o puč, neúspěšné ultimátum adresované vládě ČSR, ukončené jednání a zejména Henleinova výzva k rozbití státního pořádku ČSR a likvidaci její teritoriální jednoty učinily pro československou vládu zásadně nemožným další ústupky nacistům. 16. září 1938 vláda ČSR Sudetoněmeckou stranu zakázala. Její politická činnost i samotná existence byla zásadně zpochybněna potlačením puče, likvidací pražské centrály SdP a hromadným útěkem funkcionářů SdP do Německa.

Uprchlé vedení SdP se snažilo prostřednictvím nově vytvořené ozbrojené sudetoněmecké legie z řad uprchlých henleinovců znovu získat otřesenou důvěru německého obyvatelstva v ČSR. Tento pokus měl kladnou odezvu u Hitlera; ten potřeboval mít k dispozici paravojenskou teroristickou formaci jako řízený prostředek nátlaku při zahraničněpolitických vyjednáváních, který by vytvářel napětí v pohraničních oblastech ČSR a poskytoval mu záminky pro vojenský zásah v okamžiku, který by Hitler pokládal za vhodný.

17. září 1938 nařídil Hitler zařazení sudetoněmeckých uprchlíků schopných vojenské služby do zvláštních ozbrojených jednotek. Stejného dne přečetl Henlein v německém rozhlase Hitlerem schválenou výzvu, v níž zopakoval, že „ztroskotala snaha mírumilovných sudetských Němců na vůli českých mocipánů“: „Beneš zcela vědomě vypustil bolševicko-husitské hordy v uniformách a v podobě nenávistné soldatesky na bezbranné sudetské Němce.“

Dále prohlásil: „Nastal tak stav nejvyšší nouze. Bereme za své nouzové právo … chápeme-li se zbraní a vytváříme-li Sudetoněmecký dobrovolnický sbor.“ (Srovnej: E. Hruška, Sudetoněmecké kapitoly, s. 149.)

Datum 17. září je oficiálně termínem založení Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru (SdF). Následující den vydal Henlein rozkaz velitelství SdF, v němž s obvyklou mírou nacistické propagandy pojednává o základních zásadách výstavby polovojenské nacistické formace.

Velitelem SdF byl jmenován Henlein, jeho zástupcem K. H. Frank. Funkci náčelníka štábu zastával A. Pfrogner, styčným důstojníkem wehrmachtu byl pplk. Kőchling. Při hlavním štábu SdF byl pověřenec velení SA Max Jűttner, pověřenec říšského vůdce SS Gottlieb Berger a npor. H. Groscurth zastupoval Canarisův abwehr – vojenskou zpravodajskou službu.

Sudetoněmecký freikorps byl budován podle vzoru německých SA. Oddíly SA poskytovaly freikorpsu instruktory pro výcvik mužstva a rovněž další podpory. Hlavní materiální oporou byla armáda; vybavovala jednotky finančně, potravinami, osobní výzbrojí a dalším vojenským materiálem. Výzbroj SdF tvořily ručnice (karabiny), samopaly, kulomety, ruční granáty a pistole. Zbraně zajišťovala německá armáda ze skladů bývalé armády rakouské.