České národní listy

Vystoupení Klementa Gottwalda ve stálém výboru Národního shromáždění bylo zaměřeno na vnitřní příčiny kapitulace. Československo uprostřed Evropy se stávalo a dodnes stává obětí mocenských her těch nejsilnějších. V dobách Mnichova to byli ti, jejichž zájmy vyjádřil jeden z agrárních vůdců poslanec Zadina: „Když přijde Hitler, tak mně ta prkenice zůstane. Když přijdou bolševici, tak mně ji seberou.“ Proto byli a jsou za bezpečnost svých měšců ochotní prodat rodnou zem. To platilo a platí dosud.  Nositelé národní zrady a zaprodanosti i reakce vůbec se vždy rekrutovali nejčastěji z řad těch bohatých a privilegovaných. Představitelé finančního kapitálu (který je dnes nadnárodní či nenárodní) Preiss a Pešek, majitelé průmyslových gigantů Jan Baťa  a další. Obávali se stejně jako západní velmoci pomoci Sovětského svazu v boji proti nacistům ze strachu z růstu jeho vlivu. Dávali přednost převaze Hitlera a fašismu ve střední Evropě před možným zásahem sovětských vojsk v naději, že se hitlerovská agrese obrátí na východ. Také proto vládní představitelé o přijetí samostatné pomoci Sovětským svazem nikdy neuvažovali.

Klíčovou osobností na československé straně byl prezident Edvard Beneš. Jeho pozice byla nanejvýš obtížná. Byl vystaven hrubým útokům z henleinovské i říšskoněmecké strany a nátlaku západních velmocí. Musel čelit nejednotnému postupu ve vlastní Československé republice. Jeho jednání ovlivňovaly obavy o osud republiky i národa. Šéf diplomatického protokolu Jaromír Smutný o Benešově činnosti v osudných dnech zaznamenal: „Rozhodování, které prezident republiky dělal v posledních dnech krize, neslo často stopy jeho vyčerpanosti a chvatného úsilí. Snad to nebyla vyčerpanost v pravém slova smyslu, nazýval jsem ji tehdy sám duševní surexcitací, vyplývající jednak z úžasného návalu událostí, jejich příšerného spádu, jednak z Benešova vědomí, že je na vše sám. Že na sebe postupem doby strhl jak řízení událostí, tak rozhodování se. Proto chtěl na všechno stačit, věřil, že na všechno musí stačit sám. Psal nóty, šifry, neustále telefonoval s Paříží, Londýnem, přijímal vyslance, radil se s jednotlivými politiky, předsedal poradám politiků a ministrů – na klidnou úvahu nezbylo mu času, často ani na spánek...“ (R. Kvaček, Heyduk, Československý rok 1938, s. 129.)

Hitlera i v říjnových dnech dráždil prezident Beneš na Pražském hradě. Beneš měl podle Hitlera rychle zmizet, vždyť nacistický vůdce pojal boj proti Československu i jako boj proti Benešovi. (Buďto Beneš, nebo já!) Proto podle Hitlera bylo třeba Beneše definitivně vyřídit. Z Berlína dokonce vzkázal, že Beneš je překážkou výhodnější hranice pro ČSR.

Prezident, i na domácí nátlak, 5. října odstoupil. Za deset dnů už byl připraven k nové emigraci, ale stále myslel na budoucí vývoj. Počítal i s brzkou válkou. „Vývoj politický půjde asi hodně rychle , směřuje k válce a k sociální revoluci,“ odhadoval. „Západ se dostane do boje s Německem a bude mít po boku Rusko.“ O výsledku Beneš nepochyboval, a tak si připravoval plán pro příští mírovou konferenci. Vůbec přitom nebyl „posedlý“ myšlenkami na nemilosrdnou odvetu za neštěstí, které spolu se svým národem prožíval. (R. Kvaček, Heyduk, Československý rok 1938, s. 160.)

Mnichovské trauma Beneše pronásledovalo po celou válku, ale i do posledních dní jeho života. Do tragické role Beneš nepostavil sám sebe. Měl své limity dané jeho vývojem a ohledy na západní spojence. Ti jej v tom mnichovském komplotu zradili a ke kapitulaci donutili. Opuštěný a zrazený Beneš se dopustil tehdy jediné chyby, že nepožádal o pomoc Moskvu. Ta mu ji nabízela jak podle spojenecké smlouvy s Francií, tak i mimo ni v rámci Společnosti národů. Vtom byl Beneš stále omezován ohledy na Londýn a Paříž.

Beneš byl politik veskrze demokratický. Kdo chce pochopit jeho myšlenkový svět, musí jej číst (Demokracie dnes a zítra; Mnichovské dny). Vždycky jsme v něm ctili velkého vlastence, demokrata, politického partnera i protivníka. Benešův demokratismus měl ovšem i své hranice, které nikdy nepřekročil. Přímá demokracie a bezprostřední rozhodování a účast lidí na něm mu byly cizí. Z toho plynuly některé jeho omyly a chyby. Velmi si vážil svého politického oponenta Gottwalda, kterého si cenil víc než ostatní galerii politiků na naší cestě. Kdo o tom pochybuje, měl by si přečíst paměti jeho bratra Vojty Beneše, Smutného, Ripky, Stránského a dalších. Také Gottwald si prezidenta Beneše neobyčejně vážil. Krátce po Benešově smrti, když se s ním loučil, pravil: „Uvidíme, co bude dál a jak to bude s jeho dědictvím, nakolik je bude třeba kriticky přehodnotit a znovu zhodnotit, nakolik on ještě proti své vůli a už po smrti se nestane fanglí reakce…“

Beneš se v posledních letech, již po listopadové restauraci, nestal fanglí reakce, ale naopak, z její strany jedním z nejproklínanějších. Právě jim vadil a vadí jeho demokratismus i realismus, s nímž přijímal společenské změny v naší zemi i mimo její hranice. A hlavně jeho vlastenectví, kterému věnoval celé své dílo a život. (J. Matějka, Páteční zamyšlení, Futura 2000, s. 131.)

Komunistická strana Československa Mnichov a jeho strůjce rozhodně odsuzovala. Postoj ke kapitulaci pregnantně objasnil Kl. Gottwald v projevu ve stálém výboru Národního shromáždění 18. října 1938, kde prohlásil: „My před vším národem a celým světem prohlašujeme, že vláda neměla  ani ústavního, ani politického práva kapitulovat. Lid chtěl bojovat. Celý národ chtěl svoji zemi bránit všemi prostředky. Prostředky k obraně zde byly. Armáda byla mobilizována. Na hranicích stála skvělá opevnění a všechen lid byl ochoten obětovat poslední, aby svou zemi, svou státní a národní existenci obhájil. Třídní síly reakční buržoazie v Československu to byly, které velely kapitulovat a obětovat zájmy státu, republiky a národa třídním zájmům velkoburžoazní smetánky. Máme co činit s dalekosáhlým spiknutím proti lidu, proti republice a proti demokracii.“