Likvidace Československa fašistickým Německem XVI, 1938 – 1939
Správní oblasti Československa zůstaly po záboru okleštěny zhruba o třetinu. Zbylo mu 118 celých politických okresů a 77 zčásti, odstoupeno bylo 55 celých a 77 zčásti. Obdobně tomu bylo se soudními okresy. Zůstalo 200 celků a 99 zčásti; 121 se jich ocitlo v úplném záboru a 99 v částečném.
Republice zbývalo 11 002 obcí celých a 103 zčásti. Republika musela odstoupit 4 704 obcí zcela a 103 zčásti. Z toho Německu 3 751, Maďarsku 864 a Polsku 89 obcí celých. Z rozdělených Německu 86, Polsku 13 a Maďarsku 4. V Čechách zůstalo 5 661 celých obcí, na Moravě a ve Slezsku 2247, na Slovensku 2 704 a na Podkarpatské Rusi 390.
Z původní rozlohy 140 508 km2 si republika zachovala 70,4 procenta, tedy 98 912 km2 . Záborem se také radikálně změnilo národnostní složení obyvatelstva. Na zbytku území žilo 8 527 154 Čechů a Slováků, tedy 88,09 %. Dále 377 830 Němců (3,9 %), 100 397 Maďarů (1,04 %), 4 157 Poláků (0,04 %) a 126 310 Židů (1,31 %).
Okupace čs. pohraničního území byla provedena útvary wehrmachtu. Vrchním velitelem vojsk provádějících okupaci byl velitel pozemních vojsk Brauchitsch. K okupaci pohraničních oblastí Československa zasadil v prvním sledu 26 divizí, z toho 17 pěších, 4 motorizované, 3 tankové a 2 lehké. Ve druhém sledu 3 – 4 záložní svazky a 2 divize landswehru. K okupačním silám patřily policejní jednotky v síle tří motorizovaných pluků a tři pluky zbraní SS. K zajištění okupace Sudet stačila polovina svazků, jejichž účast se předpokládala k uskutečnění plánu Grűn. Německá vojska byla ušetřena ztrát, které by je čekaly v boji s Čs. armádou.
Přestože mnichovský diktát požadoval „předání pohraničních oblastí mírovou formou“ bez odporu Čs. armády, velení wehrmachtu připravilo násilnou okupaci, která se mohla kdykoliv změnit ve válečné operace. Vrchní velitel generál Brauchitsch, jemuž byly podřízeny i útvary SS a jednotky Freikorpsu, byl Hitlerem pověřen k maximálnímu zostření vojenského charakteru okupace. Mělo se vzbudit zdání, že se jedná o osvobození německého obyvatelstva v souladu s jeho touhou po národním sebeurčení. V okupační praxi však takové sebeurčení znamenalo, že byly vydány rozkazy pro okamžité potlačení jakéhokoliv odporu a neklidu, protože jednotky wehrmachtu jsou současně „hlasatelem německé kázně a pořádku“.
Za útvary wehrmachtu pronikali do okupovaných měst předem připravení nacističtí správní úředníci a policejní jednotky. Ve spolupráci funkcionářů wehrmachtu s gestapem a funkcionářů Sudetoněmecké strany byl na obsazeném území zajišťován nepřetržitý chod závodů, jež byly na základě směrnic německého vrchního velení z 20. května (!) okamžitě zařazovány do válečné mašinérie, zejména pokud se jednalo o těžbu hnědého uhlí, wolframové a uranové rudy a podobně. Speciální technická komanda přebírala vojenská zařízení, železniční objekty a komunikační síť. Gestapo zabavovalo židovské majetky. Po průchodu vojsk uzavřela německá pohraniční stráž původní hranice, aby se „bohatí říšští Němci“ nevrhli jako stádo kobylek na „zbídačené Sudety“. Drancování a divoké vykupování zásob v Sudetech se stalo doménou především vybrané části policie a příslušníků, kteří tvořili okupační moc.
Vojenská okupační správa spolupracovala s dosazenými říšskými úředníky při zřizování zvláštních soudů (sondergerichtů) k potírání odporu antifašistů, kteří ne-mohli uniknout z nacistického okupačního ráje. V plném souladu probíhala spolupráce velení wehrmachtu s útvary SS, které měly zvláštní pověření. V okupo-vaném prostoru byla nasazena Daluegeho pořádková a Heydrichova bezpečnostní policie, jejichž teror stíhal jakýkoliv náznak odporu. Podle Heydrichova ujednání s vrchním velením wehrmachtu zajišťovala tajná polní policie vojenská zařízení a prováděla tzv. protišpionážní obranu. V plné míře se využívalo předem připravených „černých“ a „červených“ soupisů potenciálních protivníků, kteří byli okamžitě zajištěni a na něž byla uvalena ochranná vazba. Gestapo zřídilo ve všech větších osadách své stanice a na základě informací od členů SdP pronásledovalo podezřelé z neochoty spolupracovat s fašisty.
Tzv. národní sebeurčení sudetských Němců tak bylo v okamžiku jeho realizace přeměněno ve fašistický teror, postihující německé levicové sociální demokraty a komunisty, kteří zavčas nesplynuli se Sudetoněmeckou stranou. Všestranná fašizace obyvatelstva sudetoněmeckého teritoria, k níž došlo v následujících letech, dovršila proces henleinovské šovinistické pseudorevoluce a učinila z převážné většiny sudetoněmeckého obyvatelstva aktivní nositele hitlerovského fašismu, antikomunismu a protičeského teroru.
Poměry v obsazeném českém pohraničí ukazovaly názorně, jak si fašistické Německo představuje svou národnostní politiku. Jejím cílem bylo vypudit české obyvatelstvo z pohraničí. Čeští dělníci byli propouštěni ze závodů i ze státních služeb. České národní školství bylo zrušeno a děti byly nuceně posílány do německých škol k poněmčení. Podle statistického šetření žilo na odstoupeném pohraničním území 738 502 Čechů. Podle šetření z listopadu 1941 žilo v pohraničním území 373 tisíc českých obyvatel. (Mnichov 75 let poté, Orego 2008,s. 66.)
