České národní listy

Okupace československého pohraničí

Německým jednotkám umožnila mnichovská dohoda vejít na československé území 1. října 1938. Generál Leeb je vedl k Volarům a k Vyššímu Brodu. Česko-slovenští vojáci se z tohoto kraje již stáhli, jak jim to pražská vláda přikázala. Další den byl na řadě český pohraniční sever. Třetí pásmo, určené pro připojení k říši, zahrnovalo hraniční kraje  na severozápadě a západě Čech. Generál Reichenau si zpestřil svůj úkol pobytem na Červeném Hrádku, kde princ Hohenlohe, který pomáhal henleinovcům a německé zpravodajské službě, byl štědrým hostitelem. Za Reichenauovými vojáky přejel hranice u Aše Hitler. Henleinovci si dali záležet, aby Hitlera přivítali parádně. V Chebu k nim Hitler promluvil. Řekl, že je čeká vše, co Němce v říši, tedy povinnosti a třeba i oběti. Nechtěli tomu věřit. Jaképak oběti! Nastal přece čas vítězství a hojnosti. Oběti měly být z jiného rodu či jiného přesvědčení – Češi a němečtí antifašisté.

Těm to také dávali henleinovští ordneři znát. Bili, vytloukali, týrali a stříleli. „Rudé a Čechy na útěku vyřadit,“ nařídil šéf štábu Freikorpsu Pfrogner 1. října. Lidé utíkali jen s tím, co měli na sobě, poděšení a utrápení.  Mnozí, kteří se na ně vrhali, byli řadu let jejich dobrými sousedy s podobným každodenním životem. Najednou měli pocit nadvlády, vyvolenosti a práva být krutými k těm, kteří byli označeni za protivníky a nepřátele německé říše, která je pro Němce zemí zaslíbenou. Uvěřili vlastní a goebbelsovské propagandě a vítali Hitlerovy vojáky tak, že to překvapovalo i samotné organizátory nacistických přehlídek. Právo přivítat Hitlera v Karlových Varech si vyhradil druhý muž Sudetoněmecké strany K. H. Frank. Tady začínal svou politickou dráhu, tady vyhlásili svůj oficiální program, jímž pomáhali chystat podmínky k německému přepadu Československa. Teď Frank prohlásil pohraničí českých zemí za zemi Hitlerovu a své soukmenovce za führerovy lidi. Předával do Hitlerových rukou i jejich budoucnost a ten si ji také beze zbytku vzal. Své zájezdy Hitler ukončil na severu Moravy, kde bylo čtvrté pásmo přiřčené mnichovskou dohodou Německu.

Mělo být stanoveno ještě jedno pásmo, nejrozsáhlejší. Dostal je na starost mezinárodní výbor složený z velvyslanců mnichovanských mocností a zástupce Československa. Výbor zasedal od večera 30. září v Berlíně. Řídil jej státní tajemník zahraničí Weizsäcker a byli v něm velvyslanci Henderson, F. Poncet a Attolico; českou delegaci vedl vyslanec Mastný. Zpočátku se v mezinárodním výboru přemýšlelo a rozvažovalo, později však němečtí delegáti jen žádali a přikazovali. Nařídila jim to Hitlerova směrnice, která ukládala prosadit strategické hranice nevýhodné pro ČSR. Mezinárodní výbor tomu měl jen kývnout, anebo by musel zmizet. 4. října sdělil Hitler Weizsäckerovi a ministru Ribbentropovi, že pro páté pásmo ultimativně platí jen německé měřítko.

Stanovisko československé delegace nebylo bráno v úvahu a nepomohla ani demise prezidenta Beneše, k níž její členové přispěli prudkým nátlakem. „Němci uplatňují extrémní vojenská hlediska,“ hlásil zklamaný Mastný do Prahy. Syrového vláda měla do dvaceti čtyř hodin oznámit, že berlínský diktát přijímá. Jiné stanovisko se od ní nečekalo. Jen vyrozuměla západní vyslance v Praze, že existence čs. státu byla vážně zpochybněna. Na mapě zakreslené páté pásmo ukázalo již naplno, že mnichovská dohoda ukládá Československu o život. Nové pásmo zahrnovalo další města nezbytná pro obranu, hospodářství a dopravu. Přisvojilo si statisíce Čechů a dokonce i výlučně české kraje!

V českých zemích se proti pátému pásmu zvedala vlna odporu, ještě umocňovaná zprávami o nových násilnostech ordnerů a gestapa v zabíraných oblastech. Byli další mrtví i těžce zranění, vojáci, četníci, financové a učitelé. Předmětem útoku se stali i českoslovenští styční důstojníci. Ve Znojmě bylo uvězněno na 200 Čechů, zle se vedlo zbytku obyvatelstva v české Břeclavi. Československý hlavní štáb o tom měl tuto zprávu: „Češi, kteří zůstali, byli gestapem zatčeni a uvězněni, a to asi 150 Čechů ve věku od 14 do 70 let. Věznění byli ve věznici okresního soudu v Břeclavi (většinově česká, avšak její začlenění do záboru přerušilo důležitý spoj na Slovensko). Někteří byli trestáni samovazbou, většina z nich byla umístěna hromadně. Věznění byli používáni na různé práce, strava byla rovněž vězeňská. Po propuštění z vězení byl s každým sepsán protokol, v němž gestapo nadiktovalo určitou lhůtu, dokdy se musí vystěhovat. Propuštěný však musel podepsat, že odchází dobrovolně; pohrozili mu, že jinak bude znovu uvězněn.“ Násilné vyhánění českého obyvatelstva bylo obecným jevem. Neobešlo se to bez dalších násilností. (R. Kvaček, Heyduk, Československý rok 1938, s. 158.)

Československo bylo ztrátou pohraničních území ekonomicky a strategicky ochromeno. Plán Grűn sice nebyl splněn v plném rozsahu, bylo však dosaženo podstaty jeho záměru. K Německu byla připojena pětina dosavadního území ČSR (28 291 km2) se 3 817 965 obyvateli, z nichž bylo 962 379 Čechů a Slováků a 90 000 občanů jiných národností. (F. Nesvadba, Proč nezahřměla děla, Naše vojsko 1986, s. 359.) Německu a po vídeňské arbitráži Polsku a Maďarsku musela ČSR postoupit území o rozloze 41 098 km2  s více jak 4 800 000 obyvatel, z nichž bylo 1 250 tisíc Čechů a Slováků. Země Česká byla okupací Sudet zmenšena z 53 052 km2 na 32 032 km2, země Moravsko-slezská z 26 776 km2  na 16 785 km2. Byly přeťaty důležité želez-niční a silniční komunikační spoje mezi Čechy, Moravou a Slovenskem. Bylo ztraceno 67 % metalurgického a 57 % textilního průmyslu, značná část průmyslu chemického a sklářského. České podniky a banky v zabraném území byly konfiskovány bez náhrad. Okupací pohraničních území byla zasažena elektri-fikační síť republiky, bylo ztraceno 48 % elektráren a téměř polovina plynáren (z 84 zbylo po okupaci 47). Ekonomika země byla oslabena ztrátou jedné třetiny průmyslové kapacity, ztrátou hnědouhelné těžby a poloviny těžby černého uhlí. Narušena byla dosavadní struktura zásobování zemědělskými produkty a spotřebním zbožím. To vše mělo negativní důsledky na životní úroveň obyvatelstva.