České národní listy

Po čtvrté hodině odpoledne se v budově parlamentu sešla tzv. koaliční padesátka, tvořená členy předsednictev parlamentních klubů nedávných vládních stran, aby posoudila vládní podřízení se mnichovskému výroku. Pokud měla zastoupit parlament, kterému nebylo v rozhodujících dnech Československa umožněno vyslovit se a jednat, pak šlo o náhradu slabou. Komunisté se před zasedáním pokusili ovlivnit některé poslance, aby se postavili proti ústupu. Názorů nesouhlasných s vládním stanoviskem bylo však v rozpravě poskrovnu. Úvodní slovo měl M. Hodža. Vládní rozhodnutí zakryl stanoviskem vojáků, kteří se vyslovili proti izolované válce. Pomoc Sovětského svazu by nemohla být dostatečně účinná a navíc by Československo zapletla do křižácké války proti bolševismu. O nezbytnosti ustoupit hovořil i Krofta a Dérer. Poslanci se většinou připojovali k jejich slovům. Přihlásil se sociální demokrat A. Remeš. „Vyčítali jsme v březnu Rakousku, že se vzdalo bez boje,“ řekl, „a co my? Neměli jsme volit jinou cestu? Habešané se bránili holýma rukama; možná by se situace změnila, kdybychom vzdorovali. I když se vše dělo pod donucením, byli jsme povinni přece jen trochu tvrději hájit čest národa. .“ S vládním postupem Remeš nesouhlasil. Obdobně se vyslovil poslanec Rašín a také Knébort. „Byli jsme zrazeni Západem, ale zároveň jsme se zradili sami. Nejsme schopní postoupit třeba zoufalý boj. Nemáme jistotu, kde se německý postup zastaví. Což lze věřit zárukám Hitlera a Mussoliniho? Hrozí nám vnitřní rozklad. Pro kapitulaci nehlasuji, jsem pro válku.“ Stránský již svá slova z Hradu nezopakoval. Navrhoval věnovat se především praktickým stránkám územního převodu a hlavně nejitřit veřejnost. „Stejně si nedovedeme představit chování lidí, až pochopí, k čemu došlo.“

Zasedání končilo o sedmé večer v rezignaci. Bylo jen dohodnuto protestovat u francouzského a britského parlamentu proti rozhodnutí z Mnichova, „jež je bezpříkladné v historii, bylo učiněno bez nás a v rozporu s ideami, které jsme my vždy respektovali“. (R. Kvaček, Poslední den, s. 103.)

Po čtvrté hodině odpolední se v pražských ulicích objevily skupiny demonstrantů. Vláda nařídila okamžitě je rozehnat. (R. Kvaček, Heyduk, Československý rok 1938, s. 152.) Až do páté hodiny odpolední byla československá veřejnost ponechána jen dohadům a cizím zprávám o mnichovském rozhodnutí a vládnímu stanovisku k němu. Pak rozhlas ohlásil, že promluví ministerský předseda Syrový, jemuž bylo uloženo – na mimořádné schůzi vlády za účasti prezidenta, a to již ve 12 hodin - přednést projev v rozhlase a zabezpečit jeho vydání v tisku.

Generál Syrový sdělil, že stát bude zmenšen o pohraniční oblasti. Snažil se zdůvodnit vládní stanovisko a hlavně utlumit zklamání a rozhořčení lidu. Stejný smysl měla vystoupení dalších činitelů.  Ministr Vavrečka řekl, že „nepochybně bylo veliké Rusko ochotno jít do války. Západ by to pokládal za ‚bolševickou válku‘, a tak by možná celá Evropa táhla proti Rusku i proti nám.“ Řečníci se u mikrofonu střídali dlouho do noci, pokoušeli se lid uklidnit, ale i oni byli zdoláni tragédií národa a nemohli utajit své pohnutí.

Rozhlasové vysílání znásobilo zástupy demonstrantů, kteří už kolem čtvrté hodiny začali protestovat proti kapitulaci. Nakonec jich bylo několik tisíc. Policie je na příkaz vlády – ministr vnitra Jan Černý – chvílemi rozháněla, chvílemi jen přihlížela. Další tisíce stály na chodnících, někteří zlomení a plačící, jiní zachmuření a rozhořčení. Na tři tisíce demonstrantů se vydaly k Hradu. Policie k jejich rozptýlení použila slzný plyn. Rovněž vytlačila demonstranty od parlamentu. Na znamení národního smutku odvolala pražská divadla i biografy představení. Do pozdních nočních hodin stály zástupy obyvatel v ulicích hlavního města. Den 30. září byl u konce. S ním odcházel do dějin československý stát, zrozený před dvaceti lety. Stal se obětí nacistické německé třetí říše, která těžila z rozvratu mezinárodního řádu ve třicátých letech.