České národní listy

Bylo stále jasnější, že výsledkem porady bude  kapitulace. Neovlivnila to ani naléhavá výzva skupiny poslanců, kteří se sešli u Ripky v redakci Lidových novin a požádali Beneše a Syrového, aby mnichovský verdikt odmítl. „Podepsaní poslanci Vás v poslední chvíli zapřísahají, abyste nepřijímal usnesení vlády, kterým se vydávají pevnosti. Národ nevolal po vládě armády, aby se vzdala.“

V deset hodin volal poslanec L. Rašín do prezidentské kanceláře, aby Benešovi bylo sděleno: „Poslanci David, Rašín, Richter, Stašek a další v poslední chvíli upozorňují, že odtržení bez souhlasu ústavních činitelů, tj. parlamentu, jest podle platného práva velezradou. Zapřísaháme v poslední chvíli, abyste zabránil, pane prezidente, katastrofě, která promění národ i armádu v zoufalý, ale všeho odhodlaný dav. Jediný způsob záchrany jest v zamítnutí mnichovské základny a v nabídce mezinárodní mírové konference.“ V prezidentské kanceláři přednesl o půl jedenácté výzvu Klement Gottwald. V zápisu je uvedeno, že „poslanec Gottwald žádá s největším důrazem: 1. aby vojsko drželo všechny pohraniční pozice; 2. aby byl učiněn apel na Ženevu; 3. aby byl učiněn apel k lidu našemu a k národům ostatních států; 4. aby byla provedena rekonstrukce kabinetu.“

Telefonáty a výzvy byly předány Benešovi, ale žádný ohlas neměly. Před desátou hodinou se v prezidentově knihovně sešla vláda za Benešova předsednictví. Beneš shrnul v krátkém úvodu výsledek porady politického výboru, který vyzněl pro přijetí mnichovského verdiktu.

„Prezident nemůže než navrhnout přijetí,“ zaznamenal jeho slova protokol. „Kdybychom nepřijali, udělali bychom českou válku a národ by byl vyvražděn. Tak se na to dívají zástupci politických stran. Připojí-li se k tomu kabinet, pokládal bych to za stanovisko celé vlády.“ Po nedlouhé rozpravě vláda souhlasila.

Toto stanovisko určily více důvody politické než vojenské. Rozhodující bylo, že hlavní československý spojenec Francie odmítl stát Československu důsledně po boku. Francii k tomu nutila i Británie, vedoucí západoevropská velmoc, která sice odmítla zajímat se o vývoj v Evropě, zároveň se však z třídních důvodů do něho přímo vmísila. Pod propagandistickým vlivem nacistického Německa se naprostá většina Evropy bála války, která se přijetím mnichovské dohody (mylně) zdála být v dané době odvrácená. Odmítnutí mnichovského diktátu by Československo postavilo do pozice „válečného paliče“, neodpovědného kazitele míru. Pokud by pak přišel útok Německa, zůstalo by Československo v boji zřejmě osamoceno.

S tímto stanoviskem seznámil ministr Krofta o půl jedné vyslance Francie, Anglie a Itálie. Oznámil, že jeho vláda právě přijala podmínky mnichovské dohody. V dalším uvedl: „Ale pro nás je to katastrofa, jíž jsme si nezasloužili. Nevím, budou-li mít z tohoto rozhodnutí uskutečněného v Mnichově vaše země prospěch, ale jistě nejsme poslední. Po nás budou postižení jiní.“

Tři diplomaté se chvatně rozloučili. Pro ně bylo důležité jen to, že československá vláda diktát přijala – a že budou postižení jiní? Tomu zatím nevěřili. Vtom varování viděli jen zoufalá slova. Paříž zatím bouřlivě vítala Daladiera a aristokratický Londýn se rozplýval chválou nad Chamberlainem.

Význam mnichovských ujednání pro další vývoj nejen střední Evropy, ale i celého kontinentu a i ostat-ního světa zhodnotil později britský vojenský přidělenec v Praze plukovník Stronge: „Ztráta Československa jako budoucího spojence s jeho silnou vojenskou službou a arzenály, spolu s jeho ekonomickým bohatstvím, byla největším krokem zpět v Evropě od okamžiku, kdy Hitler přišel k moci. Jedním rázem zvrátil rovnováhu branných sil a ekonomického potenciálu celého kontinentu a tato událost – mnohem víc než kterákoliv jiná – určila běh světové historie v bezprostředně následujících letech.“

Stejné konstatování obsahoval i telegram ministra Krofty vyslancům v Paříži a Londýně: „Upozorněte vládu, že mnichovským rozhodnutím nás přinutili vydat pevnosti neporušené a vyzbrojené. Upozorněte, že se tudíž postarali o další vyzbrojení Hitlera proti sobě, neboť v pevnostech, které jsme byli přinuceni vydat do 10. října, je za dva miliony kanónů a munice. Také krásný výsledek jejich diplomacie.“ (R. Kvaček, Heyduk, Československý rok 1938, s. 150 – 152.)

Na druhou hodinu odpolední si prezident Beneš pozval poslance, kteří ho žádali, aby nekapituloval. Pokusil se je přesvědčit o nutnosti ustoupit a také podvázat jejich případnou aktivitu.

Začal poslanec J. Stránský. Mluvil pro obranu. Lid je obětavý, armáda výtečná, máme pevnosti. Snad by to nebylo marné. A ostatní svět by k tomu nemohl klidně přihlížet.

Beneš se hned pustil do dalšího výkladu. Byl plný žalob na západní mocnosti: „V dějinách není příkladu, aby se tak jednalo se samostatným národem, státem … Vy nevíte, co jsem v posledních dnech prožil. Jsme opuštění a zrazení. Jsou to zbabělci a nejhnusnější na tom je, že nám řekli, že můžeme mobilizovat. Věřil jsem proto, že se do toho půjde. Bylo těžké rozhodování přijmout podmínky  a zachránit národ, nebo jít sami do boje a nechat se vyvraždit. 24 let jsem dělal politiku se západními velmocemi. Jejich stav je dnes dezolátní. Už od srpna jsem viděl, jak si Londýn a Paříž s námi hanebně hrají. Garantovali předem Hitlerovi, že to dostane. Ze strachu před komunismem půjdou Francouzi a Angličané s Němci …“

„Pane prezidente, já s vámi nesouhlasím!“ ozval se s námitkami Gottwald. „Bosí Habešané se bránili, my se podrobujeme. Jen se podívejte, jak se brání španělský lid. Máme skvělou armádu, národ je jednotný. Vždyť by ostatní svět nás nemohl nechat osamoceny. Požadavky z Mnichova se neměly přijmout.“

„Nevěřím, že by Francie a Anglie pomohly,“ oponoval Beneš. „Jsou rády, že se vyhnuly válce.“

Poslanec J. David: „Lid nechápe, že jsme bez boje vydali část svého území.“ Beneš však obhajoval nemožnost bránit se: „Jsme sami a k tomu ze všech stran sevřeni.“ Poslanec B. Stašek stočil rozpravu k vnitřnímu vývoji: „Co vůbec dál? Jaké ideje se teď dají národu?“ Prezident uvedl, že počítá s abdikací. Je si vědom toho, že z nové situace musí vyvodit důsledky. Znovu připomněl, že ve Francii jsme nenašli podporu ani u těch, kteří byli počítáni mezi jeho přátele.

O slovo se přihlásil poslanec Rašín: „Na tomto Hradě vládli čeští králové samostatného státu a určovali často dějiny Evropy. Zde na tomto Hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opouští pozice? K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe.“

Chvíli bylo ticho. Prezident mlčel. Bylo znát, že jej Rašínova slova zasáhla. Pak řekl, že boj za nynějších okolností by znamenal vyvraždění národa: „My jsme nikdy nezradili, ale byli jsme zrazeni. Neporazil nás Hitler, ale naši přátelé.“

„Národ, který se nebrání, propadne mravnímu rozvratu,“ varoval poslanec J. Tykal. „Lid nebude nikomu a ničemu věřit.“ „Národ je dnes dál než politika a vláda,“ dodal poslanec V. Klíma. „A je Hitler opravdu připraven na obecnou válku, která se z izolovaného boje může vyvinout?“

„Západ má strach z jakéhokoliv konfliktu,“ uvažoval Beneš. „Nemůžete mě, pane prezidente, přesvědčit,“ odmítal znovu Benešovy úvahy Gottwald. „Lid je nespokojen a je obava, že půjde do ulic. Snad by se za hranicemi vzpamatovali a přišli nám na pomoc.“ „Nevěřím Francii a Anglii, neboť se bojí války, a hlavně se bojí sociální revoluce.,“ uvedl Beneš. „Poznal jsem, že velké státy nepočítají ani teď se státy a národy malými. Nakládají s nimi, jak se jim to právě hodí. … Demonstrace v ulicích by se mohly stát záminkou pro okupaci celé republiky německým vojskem.“

Beneš uznal, že určitá rozhodnutí byla protiústavní a že by za ně mohl být stíhán i s dalšími činiteli. Bude ustanovena nová vláda a ve vhodné chvíli i on odstoupí. Opakoval úmysl abdikovat, třebaže s ním někteří poslanci nesouhlasili. Vstal z křesla a tím naznačil, že rozmluva je u konce. Poslanec Stašek mu poděkoval za přijetí. Beneš každému z nich stiskl ruku. Asi nikoho z těch šesti nepřesvědčil. (R. Kvaček, Poslední den, s. 101 – 102.)