Likvidace Československa fašistickým Německem X,
Likvidace Československa fašistickým Německem X,
1938 – 1939
Bez Sovětského svazu
Mezinárodní konferenci navrhovala také od března 1938 sovětská vláda jako prostředek k prosazení kolektivní bezpečnosti. „Zítra již může být pozdě, ale dnes je ještě čas, jelikož všechny státy, zvláště velmoci, zaujmou jasné, nedvojsmyslné stanovisko k problému kolektivní ochrany míru,“ upozorňoval sovětský ministr zahraničí Maxim Litvinov v prohlášení ze 17. března. Sovětská vláda chtěla s dalšími státy projednat „praktická opatření vyvolaná nynější situací“, kterou jmenovala jako hrozbu Československu a nebezpečí velikého mezinárodního konfliktu. Také zdůraznila, že dostojí závazkům vyplývajícím ze spojeneckých smluv s Francií a Československem. Západní velmoci sovětský námět odmítly.
Na konferenci v Mnichově nebyl Sovětský svaz pozván. Jeho vláda sdělila 28. září, že by se aktivně účastnila mezinárodní porady, jejíž svolání právě doporučoval americký prezident Roosevelt. Připomněla přitom vlastní podněty sledující „prozkoumat praktická opatření k odvrácení agrese a záchraně světa kolektivním úsilím“. Západní velmoci se snažily svůj souhlas s přijetím Hitlerova pozvání do Mnichova bez sovětských zástupců sovětské vládě omluvit. Dalo se snadno předpokládat, že mnichovskou konferenci budou v Moskvě posuzovat jako úder kolektivní bezpečnosti a osudu spojeneckého Československa.
Na Západě samozřejmě věděli, že by sovětský zástupce překážel jak Hitlerovi, tak i západním politikům. Dalo se očekávat, že by bránil takovému ujednání, které by uspokojovalo agresora. Neúčast na konferenci mohla vzbudit v Moskvě podezření, že se rodí pakt čtyř velmocí (Francie, Británie, Itálie, Německo), který izoluje Sovětský svaz.
Prezident Beneš požádal 28. září Sovětský svaz „o okamžitou pomoc letectvem“. Vyslanec Zdeněk Fierlinger se příštího dne zamýšlel nad stanoviskem sovětské vlády v daném konfliktu. Ve Společnosti národů, která by mohla usnadnit pomoc Československu, by bylo třeba najít velmoci, jež by vystoupily proti agresorovi. „Sovětská vláda váhala a váhá jít do konfliktu bez západních velmocí, což jsme také nikdy nežádali,“ psal Fierlinger.
„Nicméně na dotaz prezidenta Beneše, zda Sovětský svaz byl ochoten nás podporovat v Ženevě na základě článků 16 a 17 Paktu Společnosti národů, odpověď Kremlu mi Potěmkin okamžitě sdělil. Byla rozhodně kladná. Samozřejmě, že by pak rozsah účasti Sovětského svazu v konfliktu nebyl určován naším paktem, nýbrž autonomním rozhodnutím sovětské vlády, jakých prostředků vojenských a hospodářských použije. Sovětský svaz by do konfliktu šel jako člen Společnosti národů. Do Československa byli vysláni letečtí důstojníci a specialisté a sděleno, že „příslušné letecké síly sovětské jsou připraveny okamžitě odletět do Československa v případě potřeby.“ Bylo ovšem nutné pro ně vyjednat přelet přes Rumunsko (člena Malé dohody) nebo Polsko. Na západní hranici SSSR se soustředilo 30 sovětských divizí.
Postoje a názory vojáků
Zpráva o chystané vojenské schůzce vyvolala v Československu 29. září značné vzrušení. Byla v něm i nervozita, i obava z výsledku, ale také rozhodnost nepoddat se, neustoupit, bránit se nespravedlnosti a násilí. Tuto vůli sdílelo i vojenské velení, které si bylo vědomo připravenosti mobilizované armády. Bylo přesvědčeno, že československé branné síly mohou až několik týdnů čelit nepříteli a umožnit tak spojencům vstoupit do boje. Tyto předpoklady považovalo za splnitelné i po případném ústupu armády. Ze sídla svého štábu v Račicích zavolal hlavní velitel generál Ludvík Krejčí předsedu vlády generála Syrového, aby mu zdůraznil, že armáda ustupovat nebude.
Současně poslal Krejčí telegram Benešovi, v němž žádal pevnost a rozhodnost. Byla v tom znát generálova důvěra v armádu. „S obavami pohlížíme na konferenci v Mnichově,“ připomínal Krejčí, „kde bez naší účasti budou se dnes dělit o naše území, zatímco naše armáda bude plně pohotova zadržet útok všech sil Německa bez velkého nebezpečí, nepůjde-li proti nám Polsko. Západní velmoci dosud ustupovaly Hitlerovi z obav před možnou válkou. Nechť jsou však vyrozuměny, že dnes bude velmi těžko naši dobře vyzbrojenou armádu s výbornou morálkou stáhnout zejména z opevnění a postavit ji před fakt, že bez jejího zásahu se stát oklešťuje.“ (R. Kvaček, Poslední den, s. 75.)
Politikové jednoznačné a přímočaré smýšlení vojáků nesdíleli. Během 29. září se to několikrát projevilo. U Beneše se ohlásili zemští velitelé generálové Vojcechovský, Luža a Prchala, aby mu v dohodě s generálem Krejčím opět připomněli vůli armády nepoddat se.
Do prezidentovy knihovny je doprovázel generál Syrový. Rozhovor byl místy pohnutý. Generálové mluvili z přesvědčení. Žádali, naléhali a varovali. Musíme do války bez ohledu na důsledky. Západní velmoci budou ostatně přinuceny nás následovat. Národ je naprosto pevný, armáda je pevná a chce do toho jít. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme povolit. Armáda má povinnost bránit území republiky, chce jít a půjde do boje. Beneš uznal, že vysocí vojenští velitelé musejí žádat neústupnost. Je to ke cti československého vojska. Lid a armáda jsou opravdu zajedno. Ale prezident posuzuje situaci nezbytně politicky.
„Především se mýlíte, že by se Anglie a Francie k nám připojily, půjdeme-li do války sami. Dle mých zpráv a dle toho, co sám vidím ve Francii a v Anglii, dnes obě tyto země do války kvůli českým Němcům nepůjdou a vůči nám budou postupovat jako vůči viníkům války, půjdeme-li do ní sami. Řekly mi to opětovně, ústně i písemně, úředně i ultimativně již 21. září. A vše, co od té doby podnikly, toto rozhodnutí jen zesílilo. Je faktem, že nás ve věci našich smíšených krajů definitivně opustily už před zářijovou krizí a že Francie své smlouvy už nyní nesplní. Vidíte přece, že i Polsko nám poslalo své ultimátum. Bylo by ode mne lehkomyslné, kdybych chtěl vést národ na jatka v této chvíli v izolované válce.“ (R. Kvaček, Poslední den, s. 75-76.) Na chvíli zaseli vojáci do jeho úvah pochybnosti, ale zamítl je. Byl přesvědčen, že o reálné situaci ví nejvíce. Hlasu jiných se ostatně nenaučil nikdy příliš poslouchat. Politickým znalostem vojáků nepřipisoval velkou úroveň. Byl mu blízký názor, že československým ministrem obrany je především ten, kdo řídí zahraniční politiku. Teď právě selhávaly předpoklady této obrany.
Situace se vykrystalizovala příští den při projed-návání mnichovského rozsudku na Hradě. Nyní bylo Československo vystaveno hrozbě polského a even-tuálně maďarského útoku. Polsko ultimativně žádalo vydání Těšínska.
Rozbor situace podal nejprve generál Syrový: „Zhodnotil jsem dané možnosti obrany a poukázal jsem na to, že jsme opuštěni od spojenců a ještě kromě toho překvapeni polskými požadavky územními, takže se nemůžeme bránit s nadějí na úspěch.“ Vyjádření gene-rála Krejčího bylo modifikováno otázkou Jana Šrámka, zda se Československo může bránit proti Polsku. „Odpověděl jsem, že proti Polsku ano,“ čteme ve svědectví Krejčího, „ale že jde o souhrn tří, tj. Německa, Polska a Maďarska, a boj s těmito všemi by neměl naději na úspěch.“ (R. Kvaček, M. Heyduk, Česko-slovenský rok 1938, s. 50.)
