Jdi na obsah Jdi na menu
 


Likvidace Československa fašistickým Německem VIII, 1938 – 1939

3. 10. 2019

K oslabování Československa v intencích germánských tradic němečtí fašisté v úsilí o jeho likvidaci rozvíjeli spory se sousedy, které sami podnítili. 26. září požádal slovenský ministr, radikální nacionalista Matúš Čermák, „odevzdat vedení Slovenska osobám, jež jsou jeho skutečnými reprezentanty“, tedy vedoucím představitelům Hlinkovy Slovenské ľudové strany, která v červnu 1938 zveřejnila návrh znamenající konfederaci ČSR. K Čermákovi se připojili další ministři, Karvaš a Fajnor, snažící se těžit z vnějších obtíží bez ohledu na zachování čs. státu.

Během roku 1938 zůstával nepříznivý vztah Polska k Československu. Z Varšavy po 20. září žádali, aby se Československo zachovalo k polské menšině jako k německé. V podstatě, aby Polsku odstoupilo Těšínsko. Nepřátelství Polska vážně ztěžovalo obranu Československa. U vědomí toho napsal prezident Beneš polské-mu prezidentovi (Ignacy Mościcki) 26. září dopis navrhující „rekvalifikaci hranic“, tedy územní zisk pro Polsko. S leteckou dopravou listu do Varšavy byly potíže způsobené polskou stranou. Po boku Německa a za jeho pomoci se chtělo Polsko podílet na „mírovém“ pohřbení československého státu. Beneš informoval Západ, že se Československo vzdá Těšínska, ale Polsko musí zaručit, že ČSR nenapadne. Na československou žádost oznámil Sovětský svaz polské vládě, že její útočná protičeskoslovenská akce může vést k vypovězení smlouvy o neútočení s Polskem. Ve Varšavě odmítali vpustit přes své území sovětská vojska, která by šla na pomoc Československu.

O stejné řešení, které se mělo týkat menšiny německé, žádalo i Maďarsko pro minoritu maďarskou. Mělo přitom ještě větší územní ambice než získat maďarské kraje. Maďarská vláda počítala s tím, že se Německu podaří Československo vyřídit a Maďarsko pak získá celé Slovensko a Podkarpatskou Rus. Současně se však obávalo, že jeho účast v protičesko-slovenské válce by mohla vést k vojenskému střetnutí se spojenci Československa, Rumunskem a Jugoslávií.

Úsilí o získání podpory Společnosti národů

Možnost války byla pro československou vládu také výzvou, aby do obrany zapojila i ženevskou Společnost národů. Na Hradě a v ministerstvu zahraničí proto připravili 27. září pokyny pro stálého delegáta při Společnosti národů k sestavení nóty zdůvodňující žádost o pomoc. Měla devět bodů vystihujících útočnou politiku Německa a charakterizujících vztah Československa ke Společnosti: „Československo vždy bylo podporou Společnosti národů, všechny jeho vlády, oba jeho prezidenti vykonali službu myšlence míru a spolupráce národů. … Československá republika věří, že Společnost národů ji neopustí.“ (R. Kvaček, Poslední den, s. 49.) Byla to důvěra problematická. Společnost národů ovládaly západní velmoci a jejich politika by v podstatě rozhodla o stanovisku Společnosti. V Ženevě na plenárním zasedání Společnosti národů sovětský ministr zahraničí Litvinov dvakrát vystoupil na obranu Československa, chtěl okamžitě jednat s Francouzi i Brity, kdyby se mezinárodní vývoj posunul až na válečnou hranu. V sídle Společnosti nenašel ochotu západoevropských partnerů. Sovětskému svazu na postoji Společnosti národů záleželo, vázal na něj část argumentace svého vztahu k případné německo-československé válce.

Pochopení ani podporu nemohlo Československo čekávat ani od generálního tajemníka Společnosti Francouze J. Avenona. Dokazoval již dříve, že kolektivní bezpečnost, kterou měl hájit a organizovat, byla mu zcela cizí. Jeho sympatie patřily politice „usmiřování“ fašistických velmocí. Dokázal to i svým kolaborantským chováním po porážce Francie.

 

Iniciativa ke svolání mezinárodní konference

Britští a francouzští diplomaté již pracovali na časovém plánu přivtělení československého pohraničí do Německa. Oba plány měly především zachovat Hitlerovu prestiž splněním požadavku, aby Německo začalo 1. října obsazovat žádaná území. Britský plán předal 27. září večer vyslanec Newton ministru zahraničí Kroftovi. Československá vláda se o něm dověděla během zasedání večer o půl deváté. Rozhodla prozkoumat ho a odpovědět na něj. Stalo se tak 28. září. Praktický účinek však již odpověď neměla. Právě se dojednávala mezinárodní konference bez účasti Československa.

 

Znovu se ozvali podněcovaní sousedé

Polský vyslanec K. Papee žádal „okamžité odstoupení Těšínska a odpověď co nejnaléhavěji, aby pak polské vojsko Těšínsko ihned obsadilo“. Prezident Beneš mezi jiným poukázal, že by zábor povzbudil Německo k odtržení území žádaného Hitlerem. Tyto důvody na velvyslance a jeho šéfa ministra zahraničí Becka vůbec neúčinkovaly. Papee přišel znovu 29. září a vynucoval si evakuaci Těšínska. Někteří poslanci Hlinkovy ľudové strany se večer 28. září sešli na polském vyslanectví. Poslanci přišli za Papeem s návrhem, který i jeho ohromil. Byl vysloven za stavu, kdy Československo mobilizovalo a mohlo být každou chvíli napadeno. Ľuďáci nabídli, že se v případě války s Německem – předpokládali, že nebude pro ČSR úspěšná – odtrhnou od Československa a v podobě unie připojí k Polsku. Papee o tom Varšavu spravil, nikdy však odpověď nepřišla. Mlčeli také i proto, že návrh bral jejich blízkému partnerovi Maďarsku, nepřátelskému vůči ČSR, naději na zisk Slovenska. Také pochybovali, že by vítězné Německo vznik unie dovolilo.

Maďarský velvyslanec Wattstein přinesl ministru Kroftovi nótu své vlády, žádající pro čs. Maďary totéž, co dostanou sudetští Němci. Krofta mu odpověděl, že československá vláda má větší starosti než zabývat se maďarskými požadavky. V Budapešti však přemýšleli, jak zvětšit plánovanou kořist. Dali se slyšet, že Maďar-sko bude žádat plebiscit i v krajích čistě slovenských a rusínských.

Tiso již před několika měsíci jednal s Maďarskem o případné autonomii, ale příliš nepochodil.

„Třetí kartou“ ľuďáků byl kontakt s prezidentem Benešem – rozhovory o změnách postavení Slovenska.

30. září dospěli téměř k ultimátu, aby moc na Slovensku byla neprodleně předána ľudové straně.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář