Likvidace Československa fašistickým Německem VII, 1938 – 1939
Mobilizace dodala načas sílu i prezidentu Benešovi. Dokazují to rozhovory, které vedl prezident se sovětským velvyslancem Alexandrovským. Ten nepochyboval, že Beneš byl připraven vést stát do války, pokud bude Československo napadeno, neboť se vyjádřil, že se splnilo to, k čemu léta pracoval – vytváří se světová koalice proti fašismu. Při vyslancově audienci 25. září hovořil prezident ještě rozhodněji. Vůbec nepochyboval o pomoci Francie a Británie. (R. Kvaček, Poslední den, s. 38.) Hovořil s vyslancem s ním o závěrečných říjnových dnech vícekrát. Rozmluvy v ovzduší mobilizace byly plné prezidentova optimismu.
S přednostou své vojenské kanceláře generálem S. Bláhou 26. září odhadoval možný průběh války: „Tato válka bude hrozná. Nakonec se u nás s Němci budou bít všichni, uniformovaní i neuniformovaní, muži i ženy. I když velcí spojenci půjdou s námi, nebude to tak rychlé, ani na počátku tak rozhodné, abychom německému vpádu do republiky mohli zabránit. Ale budeme se bránit až do konce. Já zůstanu se svou vojenskou družinou stále u vojska. Budu ustupovat s vojskem jen po určitou dobu. Až se budeme muset zastavit, území už dál nepouštět a bít se s nepřítelem až k smrti, jako prezident republiky nesmím být zajat. Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle, a pak padnu s nimi. Bude to patrně nutností vojenskou i politickou … Naši musí zůstat se spojenci až do konce války. Tím bude republika zachována. I konec prezidenta na bojišti bude tomu sloužit.“ (R. Kvaček, Poslední den, s. 40.)
Po jednání britských diplomatů s Hitlerem 26. září před jeho vystoupením v Sportovním paláci usoudili, že 28. září bude Německo mobilizovat, a objevila se i domněnka, že dojde k útoku na Československo. V takovém duchu informoval Chamberlain Beneše: „Čechy budou vojensky rozdrceny,“ dodal jako nátlak a zoufalou výhrůžku, „a nic, co by druhé mocnosti mohly učinit, neodvrátilo by to osud od Vaší vlastní země a národa, a to zůstává skutečností, ať bude konečný výsledek možné světové války jakýkoliv.“ (Tamtéž s. 43.)
Berlínský projev Hitlera 26. září
Do Sportovního paláce shromáždil ministr propagandy Goebbels tolik lidí, aby byl prostor přeplněn. Muži v hnědých a černých uniformách SA a SS i početní civilisté, mezi nimi také sudetští Němci, věděli přesně, jak se mají chovat, co volat, jak oslavovat, čím vyhrožovat. Po Hitlerově pravici visel nápis „Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce“, kousek dál umístil Goebbels heslo „Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani opuštění“.
Hitler řval a ječel v nejhorším výbuchu zuřivosti, poznamenal si zahraniční novinář Shirer. Spílal Československu a především Benešovi. Benešovým proviněním bylo podle Hitlera již to, že byl Čech. Češi byli Hitlerovi protivní již z doby jeho vídeňského mládí. Tvrdil, že „každý Čech je rozený nacionalista, který svým zájmům podřizuje všechny ostatní povinnosti“. Mezi Slovany mu byli Češi „nejnebezpečnější“, protože jsou pilní. Označoval je za odštěpek cizí rasy vniknuvší do německého národa – „jeden musí ustoupit“. Ze střední Evropy měli Češi jednou zmizet. Prvním předpokladem bylo zničení Československa. „Dva muži teď stojí proti sobě,“ prohlásil ve svém projevu. „Tam je Beneš a zde jsem já. Jsme dva lidé různého druhu!“ Pro oba nemělo být v Evropě místo. Hitler žaloval: „Beneš zplodil ve lži český stát, pak založil režim teroru, teď žene mírumilovné Slováky do války s Německem, vyhání Němce z jejich území. Dnes má v rukou rozhodnutí – mír, nebo válka. Buď dá Němcům konečně svobodu, anebo si tuto svobodu vezmeme sami!“ Pochválil britského premiéra za jeho úsilí pro mír v Evropě. Ujišťuje ho, že po vyřešení sudetského problému nebude mít v Evropě žádné územní nároky. „O nějaké Čechy vůbec nestojíme.“ Rozhodnutí o válce a míru má prý v rukou právě Beneš.
Když domluvil, vyskočil ze svého místa Goebbels a zakřičel: „Jedno je jisté. Rok 1918 se nebude nikdy opakovat!“ Hitler se na něho podíval „s dychtivým a divokým výrazem v očích, jako kdyby to byla právě ta slova, která celý večer hledal“, pokračuje Shirerův zápis o večeru ve Sportovním paláci. (R. Kvaček, Poslední den, s. 44-45.)
Úderná řeč to byla, mír se v ní proplétal s hrozbou války. Řeč přesně cílená, mířila proti tomu, koho v Berlíně pokládali za úhlavního nepřítele. Již několik týdnů směřovala proti Benešovi nacistická propaganda. Goebbels instruoval novináře, aby „vnášeli rozkol mezi Beneše a národ“. Do deníku si napsal, co je cílem Německa: „Žádné osvobození sudetských Němců. Musíme mít Prahu.“
V Berlíně věděli, na co se Beneš spoléhá, co zamýšlí. Hovořil o tom telefonicky s vyslancem v Londýně Janem Masarykem. Linka vedla přes Německo a v Berlíně rozmluvy odposlouchávali.
Představitelé Československa vývoj v Německu sledovali s mimořádnou pozorností. Již na podzim 1932 Beneš varoval, že může ze strany Německa vzejít válka a přednesl to československým generálům. Masaryk i Beneš patřili k několika málo evropským politikům, kteří znali Hitlerův spis Mein Kampf (Masaryk o něm napsal recenzi). Během roku 1934 počítal s tím, že se Německo stává nacistickým a likviduje mezinárodní závazky a mírovou smlouvu. Beneš působil aktivně k tomu, aby mezinárodní řád nebyl úplně rozvrácen. Nacisté, ale i konzervativní němečtí diplomaté v čele s ministrem zahraničí Neurathem mu za to nemohli přijít na jméno. Stal se „hlavním nepřítelem“ Němců.
Existenci nacistického Německa a jeho vzrůstající sílu musel prezident respektovat, ale smířit se s nacismem nemínil. Počátkem roku 1937 nabídl Německu pakt o neútočení. Hitler nabídku zamítl, v předběžném seznamu témat pro jednání pakt o neútočení škrtl. Benešovi samozřejmě ani neodpověděl. Ozval se až v roce 1938, kdy K. H. Frankovi řekl, že by Beneše rád sám oběsil. Slovní oprátku mu nasadil v berlínském Sportovním paláci. Srazit Československo znamenalo podle Hitlera srazit Beneše. Mezi soukmenovci o něm mluvil jako o rafinovaném a fanatickém nepříteli Němců, který „byl vždycky proti nám“. Teď štval celý svět proti Československu a Benešovi. (Srovnej R. Kvaček, cit. dílo, s. 44-45.)
