Lidé někdy na vlastní kůži poznali, jaká je to vláda pod nacisty
Lidé někdy na vlastní kůži poznali, jaká je to vláda pod nacisty
Narodil jsem se v dubnu 1926 v Předlicích u Ústí nad Labem. Otec byl sklářský dělník, občas nezaměstnaný. Později se dostal k ČSD a postupně se vypracoval na vlakvedoucího. Maminka pracovala také v Ústí, v Chemických závodech. Já se co by chlapec věnoval činnosti zejména v Sokole a v Junáku. Do Sokola mne přivedla teta a bylo věru zajímavé někdy slýchat oslovení „sestro“ a jindy „milostivá paní“. Inu jiná doba, jiný mrav. Docházku do měšťanské školy jsem zahájil v Trmicích. … V roce 1938 se velmi zhoršily vztahy mezi námi a Němci, zde na severu Čech dosti znatelně. Když například proskočily zprávy, že henleinovci se chystají napadnout Lidový dům, hlídali budovu společně čeští i němečtí komunisté. Měl jsem možnost poznat nacisty zblízka. Jednou při večerní procházce s maminkou jsme potkali jednoho z henleinovců. Při míjení vytáhl revolver. Zkoušeli nás takto zastrašovat. A co my kluci? Patřil jsem také k rudým skautům a znáte to. Organizovaly se různé bojové hry, pronásledování nepřítele, indiánů …
Jenže ouha – jednou večer poblíž Chabařovic jsme zaujali postavení na posečeném lánu pole, nedaleko lesa. Najednou se v šeru opodál vynořilo několik postav. A my v zápalu boje, v jakési euforii křičeli „Stůj!“. „Stát!“ Byli to henleinovci, mířili přes „čáru“ a rozhodli se nám dát za vyučenou. Z jejich strany zaznělo několik výstřelů, pak zmizeli v lese. A my rychle předtím zaléhali za panáky obilí. Přesto bylo vše tohle dobré, učili jsme se k samostatnému jednání, odvaze a i ke vlastenectví. Trochu odbočím – dnes to patrně chybí! Střelba „nácků“ nám odvahu nesebrala, tu a tam jsme hlídkovali, zda se opět neobjeví.
V domě, kde jsme bydleli, žila rodina Keslerů. Jejich syn byl nemocen, jednalo se o plicní chorobu. Nepracoval a tak - nouze naučila Dalibora housti, jeho pak pašovat. Specializoval se na cukr. Náš totiž stál v Německu 3,30 Kč, u nás – tedy „doma“, ale 6.20! Jenže jednou se z pochůzky přes hranici nevrátil. Němci jej lapili a tentokráte to nebyl cukr, převáděl ruské občany. Nikdy se přesně nevysvětlilo, pouze se tradovalo, jak předličtí komunisté jej Němcům v drážďanské nemocnici „ukradli“. Jedna skupinka mu na tamním WC dala šaty, další jej v autě převezla k nám do ČSR. On sám už dalším svůj únos také nevysvětlil. Po několik dnů bylo, a hlavně v noci, slyšet jeho těžký kašel. Potom zemřel. Maminka byla k nim pozvána, aby viděla, jak byl nacisty mučen. Přišla uplakaná a líčila – prsa měl zcela zeškvařené od pálení, další popáleniny a rány na těle. Také se říkalo, že Němci ten únos nechali snad v klidu uskutečnit – chtěli nám tím vzkázat, co nás čeká, pokud si budou Češi troufat a jim v budoucnu vzdorovat.
Nastávaly i paradoxní situace v běžném životě – syn byl třeba komunista, dcera si vzala henleinovce … Z domova jsem s maminkou utíkal jen s nejnutnějšími věcmi, já je měl v ranečku – povlečení, cíchy, ručníky, ošacení. Na střekovském nádraží nás naložili do otevřených vagónů – uhláků. Byli jsme tam sice doslova namačkáni, ale v nás převládalo jediné – hlavně, že už jedeme pryč! V Lovosicích nám umožnili přejít do „lepšího“ – vagóny už byla kryté, známé jako dobytčáky. Teprve ve Všetatech jsme mohli využít dobrodiní osobních vagónů a jeli směrem na Nymburk k tetě. Otec odjížděl mezi posledními. Na tento vlak už henleinovci, zpiti vítězstvím, stříleli. A je nutno zde uvést, že naši vojáci, co by doprovod, nesměli jejich palbu opětovat – na to byl vydán přísný zákaz!
Tatínek získal místo v Neratovicích, později byl přeložen do Prahy. V Byšicích to s ubytováním nebyla žádná sláva, pouze jedna místnost na velkostatku, ovšem budova nesla název „Na zámku“. Časem se nám ale podařilo získat větší bytové prostory. To už ale byl březen 1939 a Němci zaplavili celou republiku. A tady zase musím uvést jeden bolestný postřeh – ne každý z Čechů s námi cítil, ne každý měl pochopení. Zaznívaly vůči nám hlasy „přišli nás vyjídat“, nebo „Němci zabrali celou republiku stejně, tak co tam nezůstali …“. Až časem se tohle uklidnilo a lidé někdy na vlastní kůži poznali, jaká je to vláda pod nacisty. Vojsko tady v Byšicích zabralo mimo jiné i školu, takže naše vyučování se odbývalo v sálech hostinců. Wehrmacht tu pilně cvičil a vojáci zhotovili velký počet dřevěných rohoží pod kola aut – patrně trénink na jejich plánovaný „Drang nach Osten“. Maminka přes válku byla nasazena na zemědělské práce.
Dodám, že rodiče se po válce vrátili zpět do Ústí, otec byl zase u ČSD, maminka opět do místa, kde byla dříve.
Břetislav Holakovský, akademický sochař, Plzeň – Radčice
