KT Osvětim - Provedení evakuace politických a rasových vězňů – celkový souhrn 2
KT Osvětim - Provedení evakuace politických a rasových vězňů
– celkový souhrn 2
Rozkaz k evakuaci KT Osvětim vydal vyšší velitel SS a policie ve Vratislavy SS obergruppenführer Schmauser v polovině ledna 1945… Jak jsem již popsal, bylo podle tohoto rozkazu ve dnech 17.-21. ledna 1945 odtransportováno z mateřského tábora Osvětim a KT Březinka i z jejich 27 poboček asi 56 000-58 000 vězňů v pěších kolonách, převážně do 10 KT v oblasti říše…
U všech transportů z KT Osvětim nelze ovšem přesně určit cílovou stanici… Část transportů byla určena i do Terezína, Litoměřic apod., většina z nich však projížděla tzv. Protektorátem nebo Sudetskou župou a jižním okupovaným pohraničím…
V lednu došlo také k evakuaci menších nejmenovaných KT ve Slezsku, v únoru pak největšího slezského KT Gross Rosen…
Některé transporty již na místo určení nedošly a byly na cestě osvobozeny, některé byly ještě před osvobozením zmasakrovány.
Vězni putovali pěšky, jeli v otevřených nákladních vagónech, nebo se oba způsoby kombinovaly. Stravu dostávali jen někdy před odchodem z tábora, avšak během transportu zpravidla vůbec ne, nebo jen občas nějakou maličkost.
Poslední buchenwaldský transport šel pěšky do Výmaru, odtud měl jet vlakem, ale 13 km za Výmarem americký stíhací bombardér přesným zásahem do lokomotivy ukončil jeho cestu. Pak šel pěšky na Jenu. „Tak jsme najednou stáli před hrůzou, kterou jsme si nikdy nedovedli tak opravdově představit. Slabší kamarádi, kteří padli únavou, byli na zemi vyřízeni dvěma výstřely. Křik, spílání, panika. Rány pažbou a výstřely nás hnaly kupředu jako stádo divokých zvířat. Teprve v 11 hodin byl povolen oddech. Mnozí z našich kamarádů uprchli, ale většina jich byla opět chycena. V 8 hodin ráno jsme pokračovali v pochodu hrůzy, který opět stál život tucty kamarádů. Cestou nás pak osvobodili Američané.“
Ukázkou nacistické zběsilosti a zlotřilosti byl pochod smrti z KT Flossenbürg do KT Cham. Vězni vyšli 20.1.1945, byli velice slabí a zbědovaní, takže umírali po desítkách. Bylo do něj zařazeno také hodně Čechů. Podle jedné zprávy z tohoto transportu zemřelo přes 2 200 vězňů…
V důsledku mezer v zachovaných materiálech není možno přesně určit, kolik vězňů evakuovaných v druhé polovině ledna 1945 bylo dovezeno nebo dohnáno do KT třetí říše. Jak již uvedeno, bylo z KT Osvětim evakuováno asi 58 000 vězňů. Celkem jich zahynulo na evakuačních trasách na území Dolního a Horního Slezska, Moravy, Čech, Německa a Rakouska (jen podle svědectví osob, které evakuaci přežily) 9 000 až asi 15 000. Po srovnání těchto čísel možno dojít k závěru, že v Konečné fázi evakuace nacházelo se v různých KT v říši kolem 40-50 000 osvětimských vězňů. Rudá armáda jich osvobodila v KT Osvětim už jen zbylých 2 180...
Koncem listopadu 1944 vyšlo z KT Osvětim 5 000 vyhladovělých, sedřených a utrápených vězňů v pruhovaných trestaneckých šatech s pytli na hlavách a ramenou, kteří přešli až do ČSR a zase zpět do Polska. Někteří měli pytli omotané i nohy. Vždy, když jsme byli hnáni na další pochod, drželi se na omrzlých nohou, pokud jim síly stačily, neboť věděli, že každé zhroucení má za následek okamžitou smrt – tj. že budou zastřeleni či ubiti SS, která je doprovázela. Nocovali ve Vidnavě, zde bylo pohřbeno 21 zastřelených vězňů mezi Vidnavou a Heřmanicemi. V Bernarticích zastřelo 9 vězňů, hlavy ubožáků byly úplně roztříštěny. Část transportu prošla Malou Kraší. V Javorníku pohřbeno 6 vězňů, z dalších pochodů pak 3, tedy celkem 9 osob. Dále prošli přes Bílý Potok do Bílé Vody. V Bílém Potoku se nachází společný hrob s ostatky 6 vězňů a v Bílé Vodě hromadný hrob s 13 vězni.
Hrstka zbylých vězňů byla dopravena do kladské pevnosti, kde vypukl tyfus a vyčerpaní vězni, náchylní ke všem chorobám, končili svou strašnou pouť i život. (str. 45)
Transport 39 vagónů s politickými vězni, muži, ženami i dětmi, oblečenými v lehkých vězeňských šatech a většinou bosých, přejel hranice u Chuchelné a pak přes Boletce, Štěpánkovice a Kravaře 20.1.1945 přijel do Velkých Hoštic, kde zůstal jeden den stát. Stráže otevřely dveře a pustily vězně ven, aby se zahřáli, ale jakmile ti vyskočili ven, byli postříleni „pro pokus o útěk“. Několik vězňů se skutečně o útěk pokusilo, byli však dopadeni stráží SS a příslušníky wehrmachtu, kteří u nádraží měli své opravářské dílny…(str.49)
Tento pochod smrti několika stovek vězňů z KT Osvětim překročil v lednu 1945 naši hranici nedaleko Sudic. Trasa pochodu je poznamenána hroby ubitých vězňů. U Hněvošic se jich několik chtělo napít z louže u příkopu. Byli ubíjeni tak, že museli položit hlavu na patník a stráže jim lebku úderem přilby rozbily, nebo jim šlápnutím boty na šiji zlomily vaz. Tak skončilo 13 vězňů mezi Hněvošicemi a dvorem Arnoštov. Zahrabat je museli občané Oldříškova, dodnes se neví, kde. Dále šli na Slušovice, Pusté Jakartice a pak do Opavy Kateřinek, kde 26.1.1945 se naskytl obyvatelům hrozný pohled, když za velkého mrazu, vězni procházeli zdejšími ulicemi. Byli na smrt vyhublí, chatrně oblečeni, někteří jako koně ve sněhu táhli těžké káry a vozy, zapřažení po 6 do selských vozů a po 3 do dodávkových kar s různým nářadím. Byli to Poláci, Angličané a Francouzi, prý odborníci na odstraňování min. Nesměli od obyvatelstva přijmout žádné jídlo, ani občerstvení. Kolem nich šly vypasené stráže SS, které každého z vězňů, pakliže padl únavou nebo vysílením, na místě samopalem zastřelily a nechaly ležet. Tuto surovost odsuzovali i místní slušní Němci, kteří se pak tím více obávali odvety. Hroby obětí jsou v Opavě a bylo v nich pohřbeno 27 vězňů… (s. 48-49)
Vzpomínka Rudolfa Rybky: „17.1.1945 bylo slyšet hřmění sovětského dělostřelectva. Asi v 16 hodin jsme nastoupili pochod směrem ke Gliwicím a kdo vystoupil z řady či uklouzl, byl zastřelen nebo ubit. V poledne přišla zastávka v oplocené cihelně za mrazu -20 stupňů. V Gliwicích jsme byli nahnáni do jedné z pěti poboček KT Osvětim. Třetí den bez jídla a pití, museli jsme běžet mezi dvěma řadami SS, kteří vybírali, kdo půjde dál. Mnoho neprošlo – na ně čekala smrt a na ty šťastnější 10 dkg chleba. Kolem čtvrté hodiny ranní nastalo nové třídění a odstřelování. Pak byli nahnáni přes protržený elektrický plot na železniční tovární násep do uhláků po 100 až 130 osobách. Jelo se přes zastávky Rybník, Svinov“ – o tom, co se zde dělo, vypráví kupř. kronika obce Dolní Lhota, o. Opava: „Naši dělníci, kteří chodili do práce ráno a odpoledne z práce z Ostravy a Vítkovic, viděli z mostu nad kolejemi ve Svinově, jak na nádraží, kde právě zastavil vlak s vězni KT Osvětim, v otevřených vagónech byli namačkáni jako dřevo těsně na sebe. Nešťastníci prosili o chleba a jídlo, někteří dělníci jim házeli dolů, co měli právě u sebe, ale stráže u vlaku hned sahali po zbrani. Mnoho vězňů umíralo, živí vyhazovali mrtvoly podél trati, železničáři je potom odváželi.“
Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země zima a jaro 1945
( Výňatky z knihy Františka Nedbalka, editor Václav Kural, Univerzita J.E. Purkyně, Ústí nad Labem 2005)
