Krize nacistického režimu v roce 1944 a Slovenské národní povstání 1
Krize nacistického režimu v roce 1944 a Slovenské národní povstání 1
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Předvečer slovenského povstání
Období před povstáním bylo limitováno mezinárodní situací, porážkami nacistických armád na východní, jižní a západní frontě a také po stránce vnitropolitické hlubokým procesem kompromitace slovenského vazalského fašistického režimu. Vazalského režimu proto, že vznikl a působil z iniciativy nacistického Německa a zanikl ve stej-nou dobu, kdy bylo hitlerovské Německo poraženo. Úpadek autority slovenské vlády byl nutným předpokladem pro povstání. Slovenský stát při svém vzniku vyvolal znač-né očekávání a iluze. Záhy však přišlo rozčarování, zachycující v rozdílné intenzitě třídy a společenské vrstvy slovenského státu. Jedna část Slovenské lidové strany se již za pomnichovské republiky orientovala na sanační Polsko, sympatické také kato-lickou orientací a protičeskými postoji. Adolf Hitler přiměl Slovensko, aby získalo ne-chvalnou čest, že spolu s Německem smělo v roce 1939 zahájit druhou světovou válku. Slovenská armáda se podílela na boji proti křesťanskému Polsku, stejně jako na zápase s ateistickým Sovětským svazem. Bojovou morálku slovenských vojáků měla posílit pomoc německým jednotkám, také útvarům SS, při popravách civilního obyvatelstva, při vypalování vesnic, eskortách zajatců apod. Křesťansky orientovaní slovenští vojáci na vlastní oči viděli, jak se popravované ženy i děti modlí, jak se křižují, byť pravoslavným způsobem. Jejich morálka očividně klesala. Našlo se i několik důstojníků a vojínů. kteří odmítli podílet se na popravách civilních osob a museli být posláni zpět na Slovensko.
Genocidní zacházení slovenského fašistického režimu s Židy a s romským obyvatelstvem také působilo na morální stav těch slušnějších a kulturně vyspělejších Slováků. Nacisté dokonce přišli s požadavkem, aby se Slovensko zbavilo 89 000 Židů a slovenská vláda se nejen podvolila, ale ještě za jejich likvidaci Němcům platila. Na práci do Německa nejprve dobrovolně, později z příkazu, odešlo na 200 000 dělníků, kteří v době masivního bombardování utíkali domů a na 5 300 jejich životů bylo zmařeno. Německo si na Slovensku také vypůjčovalo a koncem války dlužilo Slovensku 2,5 miliard korun, nehledě na zlodějský poměr slovenské koruny k marce v poměru 12:1. Znamenalo to inflační rozvrat slovenské měny. Následné škody na Slovensku dosáhly 114,5 miliard korun a zasvěcené finanční kruhy o tomto vývoji věděly již v roce 1944. Němci ještě do roku 1944 odvlekli ze Slovenska 3 500 vagónů nejrůznějšího strojového zařízení.
Autorita slovenského režimu utrpěla, když 16. června 1944 byla Bratislava bombardována spojeneckým angloamerickým letectvem a kdy byly zničeny rafinérie nafty v Dubové, i když se s nimi počítalo pro zásobování povstání.
Také všeobecná korupce podemlela autoritu bratislavské vlády. Sám Jozef Tiso v roce 1943 konstatoval, že mnozí funkcionáři si ze státu a strany udělali „dojnou krávu“: „Funkcionáři jsou sobci, nemyslí na lid, ale jen na sebe.“ O korupci se vědělo, ale nebylo čím ji léčit. Od roku 1943 rostl nebývalou měrou tak alibismus, neboť se obecně cítilo. že Německo válku nevyhraje. Alibismus pronikl do armády, justice, policie, četnictva, do Hlinkovy strany, všude. Typický byl postřeh slovenského důstojníka o náladě dvou slovenských divizí, které měly otevřít průchod sovětským jednotkám na Dukle: „Není tam bojová morálka, vládne tu alibismus, Slováci nechtějí bojovat za Němce, ale ani proti nim. Nevědí, zda mají Rudou armádu vítat, či se strachovat za činy spáchané na sovětském území.“ Nelze se divit. že uvedené divize svůj úkol nesplnily, nepokusily se vůbec průsmyk obsadit a nechaly se od německé armády odzbrojit v akci nazvané „Sběr brambor“. Jen jednotlivci a malé skupiny se při-pojili k povstání. Byl to jeden z neúspěchů povstání a znamenalo to potom dlouhé dobýváni karpatských hor a krvavé oběti na straně osvoboditelů.
