Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krematoria nestačila. Byly vykopány veliké jámy

29. 5. 2021

Krematoria nestačila. Byly vykopány veliké jámy

(Z knihy „V německém zajetí“, autor Jiří Beneš)

 

Stejně jako nyní řečtí židé byli vydrancováni i židé holandští, belgičtí, francouzští, čeští, slovenští. Každý týden přijelo několik transportů a my jsme nemusili pracovat. Většinou však byli do plynu dopravováni i muži. Řečtí židé z onoho transportu byli výjimkou. Byli zabiti až po roce. Zatím postavili regulační hráz u řeky Soly. Po každé kanadě

Bylo tam pět krematorií, ale ta nestačila. Proto byly vykopány veliké jámy a do nich složena vrstva dříví, vrstva mrtvých, znovu vrstva dříví a vrstva mrtvých atd. Každá jáma byla na tisíc lidí. Když byla plná, byly dříví a mrtvoly polity naftou a zapáleny.

Někdy přijelo několik transportů najednou, plynová komora nestačila a pak byli lidé upalováni jen »s dřevěnou narkózou«. Hnali je biči k jamám, bili je palicemi do hlava házeli do ohně. Šílené matky chtěly chránit své děti v náručí, ale esesmani bili je biči tak, že i s dětmi je k jamám dohnali. Esesman vytrhl matce dítě z náručí, jediným úderem o zem rozbil mu hlavičku a hodil je do ohně. Jindy je tam hodil, aniž se zdržoval zabíjením. Stalo se někdy, že člověk šílený strachem a vztekem strhl s sebou dolů do ohně i esesmana. V takovém případě všichni z celého transportu byli svázáni a dopraveni do krematorií, kde byli pokládáni na rošty k pomalému upalování.

Pro upalování bylo určeno zvláštní komando. Nejhorší práci měli vězňové, kteří musili dlouhými okovanými tyčemi strhávat zpět do ohně ty, kdo měli dost síly, aby ještě utíkali z plamenů. Kdo to nechtěl dělat nebo nepracoval dost ochotně, byl bez milosti sražen dolů.

Ale ještě horší práci měli vězňové, kteří byli vedoucími lékaři a pod trestem smrti musili denně nebo dvakrát týdně vybírat předepsaný počet musulmanů pro ohně. A takové bylo darebáctví esesáckých lékařů, že předepsali vždy více, než chtěli mít, a vždy pak vraceli z každé dávky pět až deset zpět do života. Nenávist vězňů k takovým lékařům-vězňům byla hrozná, neboť věřili, že lékaři-vězňové schválně pro dobré oko lékařů-esesmanů vybírají více, než je třeba. Kromě toho pak vězňové, odvážení do plynu, stále ještě doufali a jejich odpor nebyl tak šíleně zoufalý. Dlouho, velmi dlouho jsem nemohl uvěřit pověstem o Birkenau, o plynových komorách, krematoriích a spalovacích jámách. Když my jsme přišli do Auschwitzu, bylo spalování živých již dosti omezeno a rovněž výběr musulmanů nedál se již tak často. Ale nové transporty židů a cikánů a někdy i árijců byly dále vozeny do plynových komor a spalovacích jam a denně jsme viděli kouř a zář krematorií a hranic. Sám jsem několikrát viděl výběr a nakládání musulmanů.

Na konci karantény, když už jsem byl velmi nemocen a velmi sláb, nechal mne několikrát kápo doma a já pracoval na bloku. Vždy v úterý a v pátek v devět hodin dopoledne hlas trubky ohlásil »Lagergpeere«. Musili jsme všichni do bloků a dveře i okna zavřít. Právě proti našemu bloku byl nemocniční barák pro vnitřní choroby a odtud začali vynášet a biči vyhánět musulmany. Házeli je na auta jako polena, jen tak v košilích, a z druhé strany na tatáž auta házeli nahé mrtvoly. Musulmani věděli, co je čeká, a pohled na jejich zoufalství byl opravdu hrozný.

Zprávy o plynových komorách a upalování mrtvých i živých v Birkenau jsou neuvěřitelné. Všechno o nich může vypovědět Margit Kohnová z Pribovce u Turčanského Sv. Martina, která přijela do Birkenau s transportem prvních slovenských židů, byla blokovou a prožila celý Birkenau od počátku. Všechno o Birkenau ví i dr. Ella Kleinová ze Sušice, která byla vedoucí lékařkou na jednom z nemocničních bloků v Birkenau. Nejhorší doby v Birkenau prožil i major generálního štábu čs. armády Vladislav Šoffr. Stejně i Zdeňka Lassnerová, manželka důstojníka z Českých Budějovic, Marie Chlajnová, žena důstojníka z Českých Budějovic, Pavel Kozák, student z Mladé Boleslavi, který sám už byl na cestě do plynu a jen náhodou zachráněn, a tisíce jiných.

Nejvíce ze všech však asi o tomto hrozném místě ví profesor doktor Hanák, školní inspektor na Moravě. Byl sám přímo déle jednoho roku zaměstnán v krematoriu v Birkenau. Zachránil se, protože byl jedinečným odborníkem ve sportovní masáži a lagerkomandant v Auschwitzu si ho vybral za svého osobního maséra. Ještě když jsem se s dr. Hanákem seznámil, byl to muž ze železa.

Sto kilo svalů a kostí, muž, který na rovině dovedl dělat salto do předu i dozadu bez viditelné námahy. Klidný, rozvážný, silný, to byl celkový dojem. Bylo těžko přimět ho k vyprávění o Birkenau. Když si konečně dal říci a vyprávěl, tento muž jako hora, člověk, který před soudem se nebál říci soudcům do očí, že žádným zabíjením se český národ porobiti nedá, který esesmanům v cele řekl, že je mistrem v džiu-džitsu a že tedy týrání bude oboustranné, jestliže esesmani se odváží, tento vzor síly a vzdoru se třásl, zajíkal a byl na kraji nervového zhroucení, když mi vyprávěl, jak esesmani upalovali.

Kdyby se jiného zločinu Němci nedopustili, kdyby ve všech jiných případech se chovali jako lidé kulturní, peklo, jež učinili z Birkenau, odsuzuje je provždy. Není zvíře, s jehož krutostí by bylo možno srovnat krutost esesmanů. Nic nebyl Attila, nic neznamenal Čingischán. Když jsem o dvě léta později viděl zděšený útěk Němců, zoufalství matek, jimž se ztratily děti, měl jsem sám někdy pocit soucitu. Když jsem viděl zničená německá města a cítil zápach z mrtvol v sutinách pohřbených, měl jsem i já pocit lítosti. Ale stačila vteřina vzpomínky na musulmany v lágrech. Jen tím, že by Němci měli zaplatiti mučednickou smrt statisíců a milionů v Birkenau?

A Birkenau nebyl jediný. Bylo mnoho lágrů v Německu, každý z nich byl jevištěm hrůzy a vražd. Bylo mnoho, velmi mnoho krematorií a spalovacích jam. Byly statisíce esesmanů. Byli politickým i mravním výkvětem Němců, co činili, jménem a za souhlasu německého národa činili. Nyní vidíme v Německu pracovat Němce na opravách silnic a tratí. Pracují pomalu. Dostávají 700 gramů chleba a dvakrát masitou polévku denně, dostávají kávu, cukr a tabák. Voják, který je hlídá, má přísný zákaz někoho z nich uhodit.

Je to správné? Jistě je to správné. Ale české a slovenské ženy, které prožily a přežily Birkenau, hledí teď na Němce s námi a pláčí. Pláčí pocitem křivdy, že vina nebyla potrestána.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář