Koronavirová pandemie vyústila v pandemii dluhovou
Koronavirová pandemie vyústila v pandemii dluhovou
5.12.2020 VSa Trendy
Koronakrize ukázala, že jsme do měnové unie přijali politicky a ekonomicky nekvalifikované členské státy, říká bývalý ekonom ECB Jürgen Stark.
Hrozí, že pandemie rozbije veřejné finance členských států EU. Státy pomáhají svými záchrannými balíčky v hodnotě miliard a EU rovněž zahájila program pomoci v podobě Fondu obnovy.
Podpora přichází také od Evropské centrální banky, která zasahuje programem nákupu dluhopisů PEPP (Pandemic Emergency Purchase Programme) a dále „nafukuje“ svoji bilanci. Noviny Die Welt vyzpovídaly Jürgena Starka, bývalého hlavního ekonoma ECB, který mimo jiné reaguje na návrhy předsedy Evropského parlamentu Davida Sassoliho, jako je zrušení dluhů nashromážděných vládami v reakci na Covid, stálé eurobondy a nový ESM spravovaný přímo evropskými institucemi (psali jsme zde).
Přinášíme úryvek z článku:
Koronavirová pandemie vyústila v pandemii dluhovou. S ohledem na nekontrolovanou explozi státních dluhů v eurozóně se samozřejmě objevují výzvy nejen k jejich zrušení, ale i ke změnám evropských smluv a přerozdělování prostředků z ESM. To není nic nového. Nyní se však katastrofická finanční situace v důsledku koronakrize v zemích s chronicky nezdravými financemi využívá jako příležitost k ještě důraznějšímu tlaku na splnění těchto požadavků. To opět ukazuje, že jsme do měnové unie přijali politicky a ekonomicky nekvalifikované členské státy.
Nikdo nemůže vážně popřít, že pandemie vyžaduje solidaritu a dokonce sdílení rizik mezi zeměmi EU. To však nesmí být příležitost k trvalé reorganizaci EU a hospodářské a měnové unie v tomto směru. Tím by se upustilo od rozhodujících zásad solidnosti a stability s individuální odpovědností a záruk členských států. To by vedlo nejen ke značným problémům s přijetím v severních státech, ale také k novým konfliktům a hlubšímu rozdělení Evropy.
Když Stark na začátku roku 2012 z Evropské centrální banky odcházel, byla její bilanční suma asi 2,5 bilionu eur. Nyní, o necelých 9 let později, je tato hodnota téměř třikrát vyšší. Je to tím, že centrální banky se staly velkými hráči na finančních trzích, nakupují a drží dluhopisy, tlačí úrokové sazby na nulu. Nejen ECB tak drasticky rozšířila svá celková aktiva – americký FED, Bank of England a Bank of Japan, tyto čtyři centrální banky rozšířily své rozvahy na celkem 20 bilionů eur a převzaly mnoho rizik. Tím samozřejmě také mění charakter velkých ekonomik.
V eurozóně byl milníkem na této cestě červenec 2012, kdy Mario Draghi prohlásil, že ECB je připravena pro záchranu eura „udělat cokoli“ („Whatever it takes.“).
Je skutečností, že hranice mezi fiskální (rozpočtovou) a měnovou politikou se stírají. Nacházíme se v nové etapě, ve které již není zaručena nezávislost centrálních bank. Je dokonce obětována současné krizové situaci v očekávání, že se to vrátí k předchozímu stavu, tj. nezávislosti. To je velký otazník.
V březnu bylo sděleno, že boj proti pandemii je záležitostí vlád, a nikoli ECB. Signalizovaly to také další centrální banky. Když úrovně dluhu explodovaly, ECB uvedla, že nemůžeme dopustit, aby se spready zvětšily, tj. zvýšily rizikové prémie, a nyní musíme zasáhnout. K čemu to vedlo v eurozóně? K vyrovnání úroků, které musí vlády platit za své dluhopisy, a tím vyrovnávat rizika. Tato mimořádná krize samozřejmě vyžaduje fiskální i měnovou politiku, aby centrální banky primárně udržovaly trhy likvidní, ale ne nutně tak dramaticky snižovat náklady na refinancování států, aby rizika z důsledků prudkého růstu dluhu již nebyly viditelné.
Nízké úrokové sazby zastírají rizika. To jasně ukazuje, že jsme zde zašli příliš daleko. Je to pobídka pro již tak silně zadlužené vlády, aby se ještě více zadlužily. Už před krizí byly veřejné finance v mnoha zemích udržitelné pouze částečně. To platí i pro Německo, jak ukázala letošní „5. zpráva o udržitelnosti“ Spolkového ministerstva financí.
ECB by měla svou politiku více a lépe vysvětlovat v jazyce, který je srozumitelný široké veřejnosti, nejen prostřednictvím typického „slovníku“ centrálních bank. To je také úkol národních centrálních bank. Měly by být řešeny zejména nezamýšlené důsledky jejich politik, namísto pouhé zmínky o pozitivních dopadech, kterým těžko může kdokoli porozumět. ECB ve svých zprávách o stabilitě jistě připouští souvislost mezi svou politikou a vývojem cen aktiv, ale veřejnost si jich sotva všimne.
Obrovské evropské dluhy rozdělují kontinent
Jürgen Stark nebyl jediný, kdo se vyjádřil k Sassoliho návrhům. Kritici si stěžují na ten „nejlevnější populismus“, uvádí Die Welt v jiném příspěvku na toto téma.
Italští ekonomové diskutují o oddlužení své země již dlouhou dobu, protože programy pomoci financované státem v koronakrizi způsobují, že již tak vysoký dluh stoupne na úroveň, která se dříve nepovažovala za možnou. Evropská komise očekává, že národní dluh Itálie v letošním roce dosáhne poměru 160 % k HDP. S ohledem na tento vývoj němečtí ekonomové požadovali na jaře částečné oddlužení země.
Evropský parlament však tuto myšlenku a Sassoliho prohlášení kritizoval. „Úvahy o snížení dluhu pro Itálii jsou tím nejlacinějším populismem a také extrémně nebezpečné,“ varuje poslanec Zelených Sven Giegold. „Taková prohlášení rozdělují Evropu a Sassoli jako předseda Evropského parlamentu by se neměl účastnit takových destruktivních debat.“
Europoslanec za CSU Markus Ferber říká: „Když Sassoli požaduje zrušení dluhů, hovoří o italském nesplácení.“ Hans-Werner Sinn, bývalý prezident mnichovského institutu Ifo, také ostře reaguje na Sassoliho návrh: „David Sassoli učinil hloupý návrh, který pošlapává Maastrichtskou smlouvu.“
Ekonomická rada CDU je rovněž znepokojena Sassoliho prohlášeními. „Na rozdíl od toho, co navrhuje Sassoli, Evropě a Itálii nepomohou žádná zázračná řešení,“ říká Wolfgang Steiger, generální tajemník hospodářské rady CDU.
Po celá léta se ukazovalo, že katastrofická rozpočtová situace v Itálii by se v případě nové krize mohla rychle vyvinout v existenční hrozbu pro eurozónu. „Ti, kdo se spoléhají na pomoc v případě nouze, ztrácí motivaci sami odvrátit hrozící finanční nouzovou situaci,“ říká Steiger.
„Sassoli s tímto požadavkem zcela bezostyšně ukazuje, že vidí rozvojový fond jako první krok k transferové unii,“ říká Markus Ferber, mluvčí konzervativní skupiny EPP v Hospodářském a měnovém výboru Evropského parlamentu. „To byl vždy italský zájem a nyní někteří v Římě věří, že koronavirová pandemie zase o kousek pootevřela dveře.“
***
Jürgen Stark (*1948) je německý ekonom. V letech 2006 až 2012 působil jako hlavní ekonom a člen výkonné rady Evropské centrální banky (ECB). Dne 9. září 2011 oznámil Stark rezignaci z funkce člena Výkonné rady ECB „z osobních důvodů“. Později, v prosinci 2011, svou rezignaci zdůvodnil nespokojeností s vývojem měnové unie EU. Podle informací Spiegelu poslal Stark v lednu 2012 dopis na rozloučenou 1600 zaměstnancům ECB. V něm kritizoval chování instituce v krizi eura. Je „iluze věřit, že měnová politika může vyřešit hlavní strukturální a fiskální problémy v eurozóně“. Kdykoli se centrální banka v historii podřídila rozpočtové politice, musela udělat ústupky ve svém skutečném úkolu – udržovat stabilní měnovou hodnotu. ECB vstoupila do „začarovaného kruhu“.
Casopisargument.cz
