Konference v Postupimi 17.7. – 2.8.1945 a transfer Němců z ČSR I, Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Konference v Postupimi 17.7. – 2.8.1945
a transfer Němců z ČSR I
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Význam postupimské dohody
Postupimská dohoda je závěrečné komuniké s charakterem závazné smlouvy. V dějinách je také jednání označováno jako konference v Berlíně v roce 1945. Sešli se tu šéfové Velké trojky - USA, SSSR, Velké Británie. Konference upravila jednání a nakládání s poraženým Německem.
Stanovila: 1. úplné odzbrojení a demilitarizaci Německa, 2. Rozpuštění NSDAP a odstranění jejích členů z veřejných funkcí a odsouzení válečných zločinců, 3. demokratizaci státu i veřejného života, 4. decentralizaci německého státu. V ekonomické oblasti se 1. zakazovala zbrojní výroba, 2. nařizovala se demontáž válečného průmyslu, 3. podpora mírové produkce, 4. spojenecká kontrola hospodářského života, 5. obnova země, 6. nakládání s Německem jako hospodářským celkem, 7. výplaty odškodněným.
Z hlediska geopolitického: 1. předání severu východního Pruska SSSR, 2. postoupení území na východ od linie na Odře a Nise Polsku, 3. transfer německého obyvatelstva z východní Evropy - z ČSR, Polska a Maďarska, aby německé menšiny nemohly vyvolat novou třetí světovou válku.
Francie na jednání v Postupimi nebyla zastoupena, ale již 4. srpna 1945 vyslovila souhlas.
Postupimská smlouva vytvořila právní základnu pro správu Německa ze strany USA, SSSR, Velké Británie a Francie. Vytvořila také společnou odpovědnost vítězných velmocí nad Německem jako celkem.
Na konferenci bylo dosaženo dohody o zajištění trvalého míru, o zřízení Rady zahraničních ministrů a Kontrolní rady hlavních velitelů 4 okupačních zón.
Francouzské okupační úřady provedly denacifikaci ryze administrativní cestou z hlediska politické účelnosti. Britská okupační správa dala přednost ekonomickému měřítku a zaměstnala mnoho bývalých úředníků nacistického režimu. Američané postihli až dvě třetiny německého obyvatelstva, ale v době studené války očistu náhle ukončili 31.3.1948.
Konference v Postupimi a odsun Němců
Postupimské (berlínské) konference 17.7. - 2.8.1945 se zúčastnili nejvyšší představitelé vlád SSSR, USA a Velké Británie, tedy J. V. Stalin, H. S. Truman, W. S. Churchill, později C. R. Attlee. V tomto článku budu věnovat pozornost postupimské dohodě, pokud se týkala českých vnitropolitických poměrů v tehdejším Československu. Zahraniční aspekty pominu mimo jeden, který i dnes se snaží intervenovat do politických poměrů v českých zemích. V Postupimi bylo dohodnuto, že se musí udělat všechna opatření, "aby Německo již nikdy nemohlo ohrožovat své sousedy nebo světový mír". Proto měli být odstraněni nacisté ze všech odpovědných funkcí ve státním i soukromém životě, také ve samosprávě a ve společenských organizacích. Nacistická strana byla rozpuštěna, stejně jako přidružené organizace. Světovému veřejnému mínění však unikla jedna závažná skutečnost. K datu postupimské dohody ještě neexistovaly revanšistické spolky odsunutých Němců, ale když se později vytvořily, nalezli do nich henleinovští a nacističtí funkcionáři, někteří tam působí dodnes, zejména z řad Hitlerjugend, případně z mladšího pokolení Sudetoněmecké strany a z NSDAP. Působí tam hlavně jejich ideologie - ta je protimírová, protičeská, militaristická a revanšistická. Krajanské organizace měly a ještě mají ve svých řadách i členy SA, SS. Postupimská protinacistická zásada nebyla ve svém důsledku tedy dodržena, má to své důsledky i dnes.
Odsun Němců
Jednou ze zásad postupimského jednání byla řada opatření, aby Německo nemohlo ohrozit své sousedy a tedy i mír ve světě. SSSR, USA a Velká Británie získaly mnohočetné důkazy, že k německému válečnému běsnění na úrovni amoku přispěly páté kolony Němců, žijících mimo hranice nacistického státu. Z preventivních důvodů, aby Němci v zahraničí nemohli přispět k neklidu, k vytváření podnětů a provokací, vedoucích k nové světové válce, bylo přijato usnesení o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska, do Německa.
Před datem tohoto usnesení však již velké množství Němců z východoevropských zemí uteklo, např. z Rumunska, Bulharska, Jugoslávie, Litvy, Lotyšska a Estonska. Utíkali před valící se frontou, živelně, ale také ve větší míře na rozkaz německých úřadů a pod dozorem německé armády a jednotek SS. Byl to divoký útěk a nelze ho charakterizovat jako divoký odsun. Němci se odsouvali sami. Platí to i o východní části Československa, dokonce i o pohraniční oblasti Čech a Moravy. Ze strachu před válkou, ale i před spravedlivým přešetřením jejich chování během okupace, prchali z celého českomoravského prostoru. Zběsilého útěku se zúčastnilo také na 150 000 říšských Němců, příslušníků okupačních úřadů, také gestapa a jejich rodin. Domnívají se snad čeští novokolaboranti, že jsme si je měli nechat?
