Jdi na obsah Jdi na menu
 


Konec novinařiny v Čechách

9. 4. 2025

Konec novinařiny v Čechách

Marek Řezanka

 

Šestého dubna jsme si mohli připomenout pětileté smutné výročí úmrtí výrazné postavy naší žurnalistiky, Terezy Spencerové.

 Jednalo se o člověka vzdělaného, s velkým přehledem o mezinárodním dění, s nímž jste mohli často nesouhlasit, ale který měl smysl pro humor, a šlo s ním vést jakkoli bouřlivou diskusi, aniž byste se znepřátelili. Naopak.

Tereza se zaměřovala na blízkovýchodní problematiku, a díky svému úsilí se stala první západní novinářkou, které B. Asad poskytl rozhovor. 

 Za svůj život vystřídala celou řadu médií, v nichž zanechala silnou stopu. Zmíním především Literární noviny, v nichž působila cca deset let od roku 2009.

 Nezapomenutelné byly její Ranní kávičky, které vycházely na TV Prima.

Na její žurnalistice jsem obdivoval především to, že byla faktická, že šla pod povrch věcí, a nikdy nebyla dogmatická ani nenávistná. Jednalo se o novinářský přístup, který se ptá, který hledá, ale který neindoktrinuje.

 

 Takový přístup dnes chybí čím dál víc. Mainstreamová média se stala uniformním prostředkem propagandy, kdy v nich výrazná část naší společnosti nenachází zastání. O tom pojednám více ve své další pondělní stati. Nyní jen předešlu, že kdo vnímá svět jinak než kabinet Petra Fialy, nemůže do mainstreamového světa strčit ani palec u nohy. Kdo je přesvědčen, že nežijeme ani trochu v nejlepší možné době, že se nám nevede ekonomicky vůbec dobře, a že politická kultura dnes a denně klesá pod své pomyslné dno, je v lepším případě ostrakizován, v horším skandalizován a mediálně lynčován.

Mainstreamová média prošla vývojem, kdy zcela rezignovala na funkci hlídacích psů dodržování demokratických zásad, a kdy zvlčela do podoby, v níž nejsou kompatibilní s etickým kodexem. 

 Toto je zásadní problém celé společnosti, neboť ta ke svému fungování potřebuje být informována, nikoli zagitována. 

 I když se následujícímu tématu budu více věnovat ve své pondělní stati, hodlám se již v tomto textu pozastavit nad neskutečnou arogantní manipulací v článcích Martina Fendrycha a Petra Míči, respektive Fora 24 a Média, jež sdílejí a propagují Novinky.cz.

 Zmínění autoři brutálním způsobem překroutili výstupy z konference Svatopluku, a Petra Druláka pomalu vykreslili jako novodobého Stalina.

 Co na tom, že Petr Drulák jasně hovoří o procesu změny, která má vést k posílení demokracie? Co na tom, že je to Petr Drulák, který varuje před novodobými kolaboranty, ať již těmi požadujícími připojení naší země k Německu, nebo těmi, kdo by se podřídili nadvládě USA, Bruselu či Ruska?

 Pro výše uvedené dogmatiky je Petr Drulák ruský agent a „dezolát“, a že mu soud dal ohledně jeho výpovědi ze zaměstnání za pravdu, že byla neoprávněná, oba zarytě mlčí. Nehodí se jim do krámu připomínat, že jsou zde lidé pranýřováni za své názory.

Srovnáme-li predikce ohledně Ukrajiny v roce 2022 od nomenklaturního experta, Martina Svárovského a oktrojovaného „dezoláta“ Petra Druláka, vidíme na první pohled, že realistickou analýzu budoucího vývoje poskytl člověk mainstreamem zavržený.

 A tento člověk mimo jiné popsal proces přechodu systému unipolárního s jedním světovým hegemonem na systém multipolární. Tento proces je v běhu a je nevratný, jen je řadou lidí popírán, což ovšem na jeho existenci nic nemění.

 Hysterické reakce pánů Fendrycha a Míči toliko dokumentují jejich zděšení z vývoje, který si odmítají připustit a jenž někteří predikovali řadu let dopředu.

 Petr Drulák nikde k násilnému převratu nenabádá. Pouze vybízí k přípravě na očekávané, tedy jak na možný rozpad Evropské Unie, která se v zájmu zbrojení vydává cestou sebevražedného zrušení dluhové brzdy, tak na potenciální rozpad či zrušení NATO, jež mohlo fungovat toliko ve světě unipolárním jako nástroj hegemona.

 Petr Drulák není ani komunista, ani revolucionář. Dlouhodobě se však tvrdě vymezuje vůči všem totalitním tendencím a praktikám, jež ti, kteří tento systém podpírají, z logiky věci nepřiznají.

 Volání po kriminalizaci Petra Druláka není ničím jiným než projevem slabosti stávajícího se hroutícího režimu, který je vším možným, jenom ne demokracií. Opozice je u nás nálepkována, dehonestována, a jsou zde i hmatatelné pokusy o její delegitimizaci a kriminalizaci. Je vládní mocí označována za bezpečnostní riziko, a její představitelé jsou či mohou být trestně stíháni. Zatím je zde kauza T. Okamury s tím, že soud bude opět projednávat Babišovo Čapí hnízdo, a Benda a spol pro změnu zkusí kriminalizovat Stačilo! a jeho podporovatele, aby Pětistrana a Vláda mohla, jak jinak než ryze demokraticky, zůstat u moci většině občanů navzdory. 

 

Etický kodex Syndikátu novinářů přitom jasně vymezuje, že občan má mimo jiné právo na objektivní obraz skutečnosti – a novinář je povinen dbát na rozlišování faktů od osobních názorů.

 Nic neomlouvá nepřesnost nebo neprověření informace, každá uveřejněná informace, která se ukáže jako nepřesná, musí být neprodleně opravena.

 Zkusme se nyní na základě těchto bodů podívat na dva články zabývající se konferencí Spolku Svatopluk nazvanou „Politická vůle ke změně režimu“. Všimněme si, že ani jeden z uvedených ideologů a dogmatiků není schopen fakticky bez emočního zabarvení shrnout, čeho se daná konference týkala, jakými problémy se zabývala a jaká řešení navrhuje. Místo informací tak občan dostává štvavou agitku: 

 

  1. Martin Fendrych, Forum 24, 8. 4. 2025:

 

 „Zajímavé ovšem je, jak jsou zastánci nedotknutelné svobody slova hákliví na tvrzení, že volání po změně režimu a akce za změnu režimu mohou být vnímány jako kriminální činnost. Do svobody slova jistě patří výroky typu „toto by mohlo být trestné“, „toto považuji za kriminální činnost“, „toto ohrožuje státní zřízení“. A do svobody slova zrovna tak patří i takové postoje kritizovat a odmítat.

 Pan Fendrych zjevně nechápe, že pokud někdo nevyzývá k převratu násilnému – a pouze usiluje o změnu poměrů k vyšší úrovni demokratizace, tak se skutečně nedopouští kriminálního jednání. A je-li takové jednání kriminalizováno, je to dostatečný důkaz o totalitní povaze daného zřízení.

 Pan Fendrych navíc popírá sám sebe, když Petra Druláka a Spolek Svatopluk viní z klamání, neboť jim údajně o změnu systému nejde. V takovém případě je nutné se ptát, zač by je tedy chtěl stíhat? Nádherně se zde ukazuje jediná věc – pan Fendrych ani na vteřinu není ochoten připustit, že se současné poměry v České republice, ale i v celé Evropské unii, od demokratických principů na hony vzdálily – a že cenzura, kriminalizace „nesprávných názorů“ ani snaha potírat opozici mezi ně rozhodně nepatří:  

 „Drulák a celá ta parta okolo něj jen zcela vědomě matou naštvané voliče, loví je na příslib „změny režimu“, tedy změnu demokratického režimu. Zní to revolučně, provokativně, pro nespokojence odvážně, ale oni pak honem dodají, že přece „demokratickou cestou k demokratickému cíli“. Sledujeme obyčejné oblbování lidí. Drulák by možná režim rád změnil, ale místo toho mluví o jakémsi vylepšování demokracie a o jiném, opět však demokratickém systému.

 

  1. Petr Míča, Médium, 8. 4. 2025

 

Jestli chtějí některé strany jako Stačilo měnit režim, jsou z definice antisystémové a není to jen nálepka. Ucházejí se v demokracii o to, aby ji mohly zrušit.

Ani pan Míča nepochopil, že Spolek Svatopluk se nevymezuje vůči demokracii, ale naopak k ní hledá cestu. Svatopluk ani na okamžik neuvažuje o zrušení demokracie. Pan Míča by měl tedy doložit, kde k tomuto svému tvrzení přišel. Spolek Svatopluk naopak jednoznačně deklaruje své úsilí se k základům demokracie, kam bezesporu spadá svobodná diskuse, vrátit.

 Následující odstavec pana Míči je ukázkou dehonestační techniky:

Petr Drulák není z generace Zemanů a Klausů. Je mu teprve 52 let. V roce 2023 dostal výpověď z Ústavu mezinárodních vztahů, kde pracoval. Soudil se o její neplatnost a vyhrál. V článku se píše, že v Ústavu dostával vytýkací dopisy od nadřízených, protože šířil konspirační narativy. Také se tam píše, že ho u soudu zastupovala advokátka a senátorka Zwyrtek Hamplová, kterou má antisystémová část voličů ráda. Proto nemůže být překvapivé, že Drulák má ambice měnit českou politiku i český režim.

 Pan Míča sice konstatuje, že pan Drulák byl propuštěn protiprávně, nicméně dále šíří ničím nepodloženou pomluvu, že Petr Drulák šířil jakési „konspirační narativy“. A těmi má být co? Že od začátku na Ukrajině pravdivě tvrdil, že Ukrajina nikdy nemůže Rusko porazit? Tomu se říká schopnost analýzy, pane Míčo.

 Ale tou pan Míča zjevně neoplývá, neboť není schopen pochopit heslo: Posílit a omezit stát. On se domnívá, že jde o protimluv, a snaží se tak shazovat intelektuální úroveň diskutérů. Přitom by stačilo si přiblížit promítanou prezentaci na fotografii, a pan Míča by zjistil, že Spolek Svatopluk požaduje posílit roli státu v určitých přesně vymezených oblastech (bezpečnost, zahraniční politika, sociální politika), a v jiných naopak volá po omezení jeho vlivu (především jde o oblast kontroly každého z nás). Opak posílení je oslabení, nikoli omezení.

Ten hned v další pasáži neukryl své pohrdání lidmi, kteří se nacházejí v těžké sociální situaci, a otázky nedostupného bydlení či předražených potravin jsou pro ně vskutku zásadní:

Kdo bude chtít měnit režim, musí počítat s tím, že Babiš se bude bát s nimi vládnout. Novináři se ho na to budou ptát a on je bude muset odmítnout. Protože bych se vsadil, že jeho voliči žádnou změnu režimu nechtějí. Těm stačí levnější potraviny a bydlení. To jim Babiš slíbit umí.

 Stejně tak si pan Míča neuvědomuje, že pana Babiše čeká osmidenní soudní grilování u soudu. Představme si na chvíli, že pan Babiš bude odsouzen. Dovede si pak pan Míča představit naladění nejen jeho samotného – ale zejména jeho voličů?

 V pondělní stati si názorně ukážeme, jaké typy článků Novinky.cz přebírají – a jak moc jsou tyto texty za hranou toho, co stanoví etický kodex.

 Osobně se domnívám, že než tu mít takováto média, je lepší nemít žádná.

 Následující báseň jsem napsal před pěti lety ze zármutku nad odchodem Terezy Spencerové – jedné z mála velkých osobností české žurnalistiky. Terezo, chybíš, a to velmi:

 

Snad je ti líp…

 

Jsou zprávy, jež vás opaří i zmrazí,

že vaše slova váznou v hrdle kdesi.

Na svět i z něho odcházíme nazí.

Po ránu šálek nikdo nevyvěsí.

 

Kávička ranní náhle hořce chutná,

na dně je lógr z mainstreamu a šedi.

Tomu vzdor lidí byl a bude putna.

Ona se ptala – chtěla odpovědi.

 

Získala první z našich od Asada

rozhovor, který lidem cosi sdělil.

Nepsala, jak jí někdo shora zadá,

prázdno tu po ní zbylo po neděli.

 

Stala se štvancem, že se nepodbízí,

že není pružná jako „mistři pera“.

Ti víc, než prádlo mění vlastní vizi.

Terezo, chybíš. Rána budou šerá.

 

Byla jsi vždycky milovnicí vína,

a také pejsků, kteří nezarmoutí.

Měla jsi nadhled, stejná, nikdy jiná,

a svoje věty nepletla jsi z proutí.

 

Píšu tak nerad všechna tato slova:

Budeš moc chybět, perlo Literárek.

Sbohem Ti dává, kdo Tě v úctě chová.

Terezo, měj se. Snad je Ti líp,

Marek

 

V následující básni vyjmenovávám některé z dysfunkčních rysů stávajícího systému, které hodnotím jako patologické – a s demokracií neslučitelné.

 

Dokud

 

Dokud nám školy myslit nedovolí,

v médiích každý myslit odepře.

Dokud jen chudé budou mydlit holí

(u koryt není nouze o vepře).

 

Dokud jen zisky rozhodnutí řídí,

a jak lze tušit, nikdy z hlediska

těch, o něž kráčí, značné části lidí,

pak lidstvo nikdy svobod nezíská.

 

Dokud jak odpad budou bráni staří,

na druhé, třetí, čtvrté koleji,

potom se z bahna dostat nepodaří,

nejenom dříve, ani později.

 

Dokud nám budou hýbat historií,

dokud svět bude stále ve varu.

Dokud nám jistí svoje plány skryjí,

půjdeme stále pouze k nezdaru.

 

Dokud nám z hodnot dvojí metr zbývá,

přetvářka, faleš, fráze za frází,

tak dlouho bude páchnout stoka lživá,

v níž s námi systém krutě zachází…