Koncem září 1938 tatínkovi řekl, že jeho soukmenovci chtějí tatínka oběsit
Koncem září 1938 tatínkovi řekl, že jeho soukmenovci chtějí tatínka oběsit,
Mimo naši babičku Annu Rösslerovou jsme se všichni narodili v Jablonci nad Nisou a žili tam až do září 1938. Byli jsme tehdy členy Sokola, já jsem byl desetiletý, můj bratr třináctiletý a stávalo se nám, že jsme po ulicích šli v sokolských krojích s obavami, že nás napadnou henleinovci.
Náš tatínek měl tenkrát nástrojařskou dílnu s několika zaměstnanci, mezi nimiž byl i německý nástrojař p. Schämer. Ten před koncem září 1938 tatínkovi řekl, že jeho soukmenovci chtějí tatínka oběsit, protože vyráběl nástroje pro pražskou firmu Letov, a řekl, že bylo pro nás lepší, kdybychom se co nejrychleji odstěhovali.
Tatínek okamžitě zareagoval a během dvou dnů s pomocí zaměstnanců a dobrých známých nás přestěhoval do vnitrozemí. Nestačil však přestěhovat do vnitrozemí všechen majetek, část zařízení zůstala v dílně. Sám odjížděl z Jablonce až za tmy ve svém autě Praha-Alfa (druhé takové měl tehdy jeden taxikář z Maršovic na Jablonecku). Na hranicích Jablonce tatínka zastavili ordneři, jeden z nich mířil pistolí na tatínkovu hlavu. Najednou prý některý z nich zavolal: „Nechte ho jet, to je ten druhý“, a to tatínkovi zachránilo život..
V nejhorších prvních dnech se nás ujali dobří lidé a příbuzní. Bydleli jsme v Ohařích u Kolína a na Bačálkách u Dětěnic v jičínském okrese, než se tatínkovi podařilo v Libáni u Jičína sehnat jak dílnu, tak i byt pro naši pětičlennou rodinu. Bylo tehdy dost lidí, kteří pro nás měli pochopení, ale našli se i takoví, kteří nás nazvali přivandrovalci, co je přišli vyjídat, než poznali, že jim vlastně přišel nový zaměstnavatel.
Vladimír Najman, tehdy Jablonec nad Nisou
