České národní listy

Kolonisté  měli však i povinnost, novou vlast, český stát bránit

Další kolonizační vlna vznikla, když se v českých zemích nalezla bohatá naleziště stříbra (Jihlava, Kutná Hora, Smilův Brod, později Německý Brod a řada dalších).

I když cizí osadníci dostali řadu významných privilegií, přece jen jim žádný šlechtic, církev, ani panovník neudělili právo obdělávanou půdu, založené město, odtrhnout od českého státu a připojit ho ke státu jinému, sousednímu. Kolonisté vstoupili dobrovolně do tehdy existujícího právního stavu českého státu, stali se jeho privilegovanými přís­lušníky, měli však i povinnost, novou vlast, český stát bránit. Pokud Němci v českých zemích měli privilegované postavení, plnili tuto povinnost věrně i proti německému státu. Po roce 1918 však privilegované postaveni ztratili, v rámci demokratického státu nemohli již držet středověké výsady. Tím okamžikem   upadl jejich zájem dodržovat zákony Československa. Demokratické principy jim nemohly nahradit dominantní postaveni.

Když češti panovníci a šlechta usazovali cizí osadníky, nikdy si nedělali starosti s jazykovou otázkou. Poddaný, ať Čech či Němec, nemohl rozhodovat o osudu státu a představa, že by někdy jazyková otázka hrála význam při odtrženi pohraničí, jim byla zcela neznámá, cizí. Naproti tomu německý přínos v oblasti christianizace, kultury, výroby apod. byl vždy pozitivně oceňován.

Císař nevlastnil na našem území statky. Pokud ano, potom jen jako český král.

III. Periodizace

Pangermánské hnutí prošlo ve svém rozvoji několika etapami vývoje.

První období je ukončeno rokem 1873, kdy vypukla hospodářská krize. Ukázala, že naplněním pangermánského programu nelze zajistit vyšší životní úroveň neprivilego­vaných vrstev v Německu a Rakousku. Současně je to doba organizačního rozmachu, doba oslav německého pronikáni do kolonií a rakouského postupu na Balkáně. Pan­germánské hnuti má různou formální stránku, jsou tu spolky velkoněmecké, všeněmecké, Němců žijících v českých zemích. Po stránce obsahu a náplně jde o hnuti politické, národopisné, tělovýchovné, ekonomické, jazykové, civilně-militaristické apod. Pangermanismus měl novou oporu a vykonával efektivní vliv na politicko-mocenskou strukturu rakouského a německého státu. Vznikl v napoleonské době.

Ve druhém období, vymezeném léty 1873-1914, se zesiluje nacionalistická agitace směrem k neprivilegovaným vrstvám, mají získat přesvědčení, že jejich neutěšený úděl je způsoben Slovany a Židy. Vyhraněny nacionalismus má nahradit smysl pro sociální spravedlnost, jen na cizí účet lze dosáhnout německého blahobytu. Jedním z velkých úspěchů pangermánů je pád Badeniho vlády a znemožnění demokratických reforem na zlidověni Rakouska a současně je to doba vzestupu militarismu v Německu i v Rakous­ku. Pangermanismus se uplatňuje stále ještě v  mírových podmínkách. V Rakousku probíhá zápas o vedoucí politickou sílu pangermánského hnutí za účasti liberální strany, která si přisvojovala také název Deutsche Partei.  Konkurentem v zapase o dominantní postavení byla Německá nacionální strana, ustavená z pangermánského spolku Německé sdružení v r. 1891. Význam pro překonání třenic o vedoucí místo měl I. sjezd německých obranných spolků ve Vídni v roce 1908. Výsledkem jednáni bylo zřízení centrály pro obrannou německou práci. Organizace je to útočná, ale kamufluje se hes­lem o obraně.

Třetí období je charakterizováno prosazením pangermánských cílů prostřednictvím světové války. Pokus o nadvládu nad Evropou nevyšel.

Čtvrté období, 1918-1939, je sice zahájeno porážkou Německa, ale je to současně mo­difikovaná cesta k restauraci pangermánství v podobě nacistické strany. Je to doba připrav na druhý pokus o nadvládu a o realizaci pangermánského programu. Německy nacionalismus vítězí nad německým liberalismem, ten je odsunut jako slabošský a neschopný' prosadit všeněmecké cíle. V nacistickém hnutí vykrystalizovaly požadavky velkoněmeckých a všeněmeckých spolků a institucí.

¨

Páté období po roce 1945 prožíváme dnes, kdy se neosvědčila válečná cesta. ale ob­novuje se snaha po dominantní úloze Německa v Evropě v podmínkách míru. Různé revanšistické organizace, pravicově extrémní strany a hnutí a zejména tak tzv. "krajanské spolky" odsunutých Němců z Polska, ČSR a Maďarska, ale také z jižního Tyrolska se snaží ovlivnit německou vládu, získat fondy na poli­tickou činnost a ovlivnit veřejné mínění. Na krach ve válce se má zapomenout. Rozvíjí se znovu německý nacionalismus krytý celoevropskými organizacemi, institucemi a demokratickými hodnotami. Pangermánství jako pojem zmizel, vytratil se, byl to pojem příliš zkompromitovaný. Nezmizela touha po vedoucí úloze Německa v Evropě, jen se má prosadit jinou cestou, aby nevyburcovala pozornost evropských národů. Spoléhá se na to, že Německo má 80 milionů obyvatel a i při zachování demokratických principů bude mít značnou převahu, kterou může uplatnit různou formou, hlasováním, ale také prostřednictvím euroregionů, menších ekonomických celků bez politické suverenity. Také globalizace v německém pojetí může prospět, pokud nebude americká kon­kurence příliš silná.

Po periodizaci je vhodné si ujasnit i terminologii.

IV. Nejen pouhá terminologie

Pangermanismem  se rozumí agresivní politicko-militaristické hnutí v Německu, usilující o získání hegemonie nejprve ve střední Evropě, později v Evropě vůbec, jako předpokla­du k získání celosvětového dominantního postaveni. Politicky se zformoval pangerma­nismus v 19. století v Rakousku-Uhersku a v Německu. V alpských zemích a v českém pohraničí s německým obyvatelstvem o něco dříve, neboť zde bylo vysoké emocionál­ní cítěni v duchu "pohraničního území" a byla tu i obava z české, případně celoslo­vanské konkurence. Vždyť habsburská středoevropská monarchie při důsledném de­mokratickém režimu by byla státem se slovanskou většinou, Němci tvořili jen 24%  všeho obyvatelstva. Maďaři 20% a neněmecké a nemaďarské národy 56%. Navíc přirozený přírůstek Čechů, Slováků, Poláků, Ukrajinců, Jihoslovanů, včetně Slovinců, Chorvatů a Srbů, byl větší než u Němců. V mezinárodním měřítku sílilo Rusko. V Ra­kousku byli ideologickými mluvčími pangermanismu G. Schönerer, G. Friedjung, v Německu E. Haase, H. Class  a F. Neumann.  Organizační oporou byl Všeněmecký svaz. Za svůj cíl stanovil ovládnutí nových zemí v zámoří. Na základě výbojů a expanze měla nejprve sloužit tzv. Mitteleuropa, politické, vojenské a ekonomické sjednocení středo­evropského prostoru pod německým vedením, které by zachránilo také upadající po­dunajskou monarchií jednak před silou Slovanů a také před vojenskou slabostí. Pan­germanismus se vyznačoval vyhroceným nacionalismem, rasismem a militarismem. Stal se tak předstupněm a později součástí německého nacismu, jako nejextremnější podoby fašismu.

Ideologové pangermanismu obracejí své zraky do historie, zde hledali vzory v taktice i strategii rozšiřováni vlivu a nadvlády germánských nadkmenových svazů a germánských států. Ani my nemůžeme pominout historické kořeny pangermanismu.

Všechny velké, někdy však i státy střední a malé, ve svém historickém vývoji rea-lizovaly územní expanze, tedy také carské Rusko. Této skutečností využili němečtí a rakouští nacionalisté již v 19. století, aby zdůvodnili pangermanismus, kritizovaný evropskou demokracií, křesťanstvím a humanisty z celého světa. Pohotově se vynořil pojem - panslavismus, a to jako protiklad a protitendence ke germanizaci a k panger­manismu. V pojetí českých demokratů byla myšlenka sjednocení Slovanů chápána liberálně s konkrétním obsahem, neboť značná část slovanských národů žila pod cizí nadvládou, Poláci vůbec neměli svůj stát, Bulhaři, Srbové, Makedonci, Chorvaté a Slo­vinci žili pod tureckou, německou a rakouskou nadvládou a pod náporem germanizace, již tehdy mizeli Lužičtí Srbové. V konzervativních kruzích, hlavně v Rusku, se pansla­vismus chápal jako sjednocení Slovanů pod vládou ruských carů, ale pro tento jev je spíše vystihující pojem – panrusismus.

Mezi českými a slovenskými politiky v habsburské říši se operovalo panslavismem v taktickém smyslu, aby Vídeň přistoupila na kompromIsy a nedomnívala se, že jediná možná orientace rakouských Slovanů je na císařský dvůr ve Vídni. Panslavismus byl agitační alternativou ve hře politických sil. Žádná česká demokratická síla si nepřála dostat se pod carský absolutismus, svědectví o tom podává nejjasnější Karel Havlíček Borovský. Nicméně, proč by se utiskovaní Slované měli sami zříkat případné podpory v zápase o emancipaci národů utlačovaných habsburskou a německou císařskou mocí? Také na Tureckou říši platila síla carského Ruska, potvrzoval to ostatně vývoj k samos­tatnosti Bulharska i Rumunska. Panslavistické myšlenky nabyly na programové síle za rusko - turecké války v letech 1877 – 1878.  Oficiálně se však nestaly součásti carského vládního programu. Panslavismus v expanzivní podobě by] odmítán ruskými demo­kraty a liberály. Takovou sebekritiku v Německu a v Rakousku nebylo v otázce pangermanismu nikdy vidět. V Polsku neměl panslavismus žádný podstatný vliv, svědčí o tom carským Ruskem potlačená polská povstání. V Čechách se spíše rozšířil neosla­vismus a austroslavismus. V některých letech pouze srbská vláda využívala panslavis­mus jako zbraně k posílení obranné morálky v době nátlaku ze strany Vídně. Pansla­vismus prošel krizovým stádiem a nově se formoval jako novoslovanství - neoslavis­mus.

Novoslovanství se stalo často součástí programu občanských stran, působících v rámci rakousko - uherského mocnářství, v českém, slovenském a slovinském prostředí, částečně též mezi Chorvaty.

Zcela realisticky se uplatňovalo jako kulturní a osvětová spolupráce, doplňovaná z české strany ekonomickým zájmem podnikatelských a finančních kruhů. Proti carsky a konzervativně pojatému panslavismu se v neoslavistickém hnuti prosazovala myšlenka rovnoprávnosti všech, tedy i neslovanských národů. Respektovalo se reálné a existující státoprávní postaveni, nebyl zájem vyvolat vojenské konflikty. Žádoucím cílem byl smírnou cestou překonat rusko - polské nesrovnalosti, umenšit srbsko - bulharskou rivalitu a odstranit v demokratických a liberálních, tedy. demokratických poměrech útisk Lužických Srbů, Čechů, Slováků, Chorvatů a Slovinců. Žádal se adekvátní podíl na správě a politice rakousko - uherské monarchie. V mezinárodni otázce se podporovalo rakousko - ruské sblížení. Předpokládalo se, že slovanské národy v podunajské monarchii zajistí přátelský poměr k Rusku a německé obyvatelstvo zase obdobně přátelský poměr k Německu. Propagovala se slovanská solidarita a snem byl společný taktický postup v parlamentních institucích a zajištěni jednotného úsilí v mezinárodní politice, opřené pochopitelně o Rusko. Za tvůrce novoslovanství je považován Karel Kramář, měl s tím také za války potíže u soudu.

Novoslovanství se deklarovalo na kongresu v Praze v roce 1908 a v Sofii v roce 1910. Anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908 a nedemokratický kurs carské politiky vůči Ukrajincům, Bělorusům, Polákům, případně i k dalším neruským národům, pro­kázal nereálnost neoslavismu. Nestal se tedy nebezpečím, ohrožujícím mír v Evropě, což se o pangermanismu nedá prohlásit.

K problematice pangermanismu, Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.