České národní listy

Kolaborant a zrádce E. Moravec

Nadějný důstojník československé armády, který se po mnichovské tragédii zcela změnil a stal se pohůnkem nacistů ...Ano, mám na mysli kolaboranta u nás za války číslo jedna, Emanuela Moravce. Ještě 2.května 1945 neváhal a v tisku se objevil obšírný článek nesoucí název " Doznávám a znovu tvrdím !" - Myslím, že neuškodí seznámit se s názory tohoto českého zrádce v tak již pro nacisty těžkých dnech. Vždyť jeho úvaha vyšla například v deníku Národní Politika hned na druhé straně, když celá první strana 2. května měla v černém rámu snímek "vůdce" s oznámením, že padl.

Text páně Moravce je ještě zajímavý tím, že některá jeho tvrzení jsou hodně a moc blízká výrokům některých současných kolaborantů. Přečtěte si následující text a srovnávejte si ho s tím, co můžete číst, slyšet a vidět v našich médiích. Zřejmě zjistíte, že E. Moravec má u nás  „důstojné“ nástupce.  

Moravec tehdy považoval za nutné sdělit národu toto:  

„O svátku práce a socialismu prožíváme dnes významné chvíle . Mírové ovzduší se nám přiblížilo na dosah ruky. Jde o to, jak vplujeme do nastávajícího míru. Do války jsme vešli opatrně a přečkali jí dosavad šťastně. Pro českou politiku nastala opět chvíle velikého úsilí.

Postavení českého vlastence je dnes zdánlivě těžké. Zákonnou vládu se zákonným státním prezidentem má v Praze ve svém středu. Z Košic se ozývá skupina české emigrace, která se dostala zcela do vleku bolševismu. Košický zájem Sovětského svazu stojí nad zájmy českého národa. Tito lidé štvou k naprosto zbytečnému povstání, jen aby se dostalo podzemí k moci. Ke všemu tomu ještě se v Londýně v tyto dny utvořil národní výbor v čele s generálem Prchalou, který odmítá loutkovou vládu košickou a obviňuje ji z bolševického zaprodanství.

Emigrace vytýkala pražské vládě povolnost vůči řišškým požadavkům. Jsme součástí Velkoněmecké říše, která nás vyhranila. Státní prezident Hácha sjednal s Říší jedinou možnou smlouvu. Protektorát byl přirozeně méně než samostatný stát, ale jest stále více než za Rakouska. Království české nebo dokonce země okupovaná. Za války se situace ještě stala spletilejší. Národ musí žít za každých podmínek . Voják se zaň bije na pozici i vojensky ztracené. Podobná povinnost čeká poctivého syna národa i ve zdánlivě bezvýchodné pozici politické. Aby národ žil, potřebuje být zajištěn do všech stran. Postavení pražské vlády bylo před touto válkou jedinečné. Byla uznávána nejen Říší, nýbrž také celým světem. Kdyby nebylo došlo k válce, o zákonitosti pražské vlády nikdo by nepochyboval. Vzpomeňme jen, co to dalo pánům emigrantům práce, než byli západními spojenci připuštěni jako prozatímní vláda, než začalo trpět Benešovi jeho záhadné prezidentství a než se vůbec anulovala mnichovská smlouva.

Dnes, kdy válečné štěstí Říši opustilo, postavení pražské vlády je ještě odpovědnější než před šesti lety. Jak český národ tehdy klidně vešel do rámce Říše, může i dnes v klidu hledat svoji další cestu. Ale v každém případě za vzájemné dohody, jak tomu bylo před šesti lety. Hubování, vyhrožování a zrádcování nikoho nevystraší.

Pokud jde o politiku pražské vlády chci upozornit na jednu skutečnost velmi závažnou. V dnešním sestavení pražská vláda trvá od 19. ledna 1942. Pouze předseda s místopředsedou si vyměnili nedávno funkce. Od května 1942 zplnomocnili mne jako ministra lidové osvěty pan státní prezident vedením českých politických věcí za blahovolné podpory předsedy vlády.

V zápětí poté byla ohrožena existence českého národa atentátem na generála Heydricha. Bili jsme se tehdy o české bytí dobře. To mi musí doznat i ti moji odpůrci, kteří mi vyhrožují lámáním kolen. Před nedávnem  západ přinesl zprávu, že z 20 milionového polského národa žije dnes na původním polském území jen asi 10 milionů. Kdyby byli Poláci v roce 1939 měli takového Háchu, mohlo jich dnes být 22. milionů.

V posledních třech letech českou politiku v Protektorátu jsem převážně řídil za souhlasu státního prezidenta, tedy v kritické polovině války. Směrnice této politiky byla prostá - uspořit českému národu co možná zbytečné ztráty na životech a statcích. Abych dal možnost našemu lidu se politicky uklidnit a orientovat, se zdarem jsem jeho veřejný život odpolitizoval. Politicky představoval náš národ pole nesvědomitě  vymrskané, které si potřebuje odpočinout. Jako nacionální socialista nevytvořil jsem v tomto prostoru politickou stranu. Zkušenosti z Norska, Belgie a Chorvatska mi daly za pravdu. Národ byl churavý. Jako s nemocným muselo se s ním zacházet.. Když ovšem v horečce se pokoušel šplhat po vysokých římsách, musel být pevnou rukou stržen zpět. Zájem národa vždy musel stát před osobou. To je povinnost politika na odpovědném místě a té jsem se v uplynulých třech letech nikdy nezpronevěřil.

Nepřítel není spokojen, že pražská vláda hledá cesty aby odvrátila od našich krajů válečnou hrůzu a aby tu zabránila anarchii, jež přinese hlad, epidemie a obecnou hospodářskou zkázu. Tvrdí-li nepřítel, že se chceme zachránit, zejména prý já před pomstou národa, tedy hraje opět o český osud. Z úst státního ministra Karl Hermanna Franka jste se dozvěděli, že kolem území Protektorátu stojí stále ještě početné armády, které se přece nenechají napadat zákeřně od zadu. Neustupujeme právě v této pohnuté době žádnému nátlaku různých probuzených svědomí, která se domnívají, že stačí dnes zapíchnout ze zadu německého vojáka, aby se zapomenulo na jejich všechna aktivistická alotria v minulosti. Je zajímavé, že v posledních dnech vláda se snažili překážet lidé více z kruhu inteligentských bez staropolitických.

V Košicích soptí. Hrozí soudem. Na to je jedna odpověď. Dostavím se na obsílku řádného národního soudu, tak jak se na ní dostavil stařičký Pétain. Soud dneška nás nezajímá. Důležité je, co řekne soud vyšší zítra, historicky soud, pátrající po pravdě. Nevím ostatně, proč bych právě já měl zůstat na živu, když tři moji synové zemřeli a z toho dva za věc Evropy, k niž se upřímně a otevřeně znám. Sedět na lavici obžalovaných vedle maršála Petraina neznamená, že by člověk byl ve špatné společnosti.

Dohodujeme se s Němci jako rovný s rovnými o tom, jak bez bolesti společně, třeba snad rozličnými cestami, vejdeme do předsíně míru anebo nové války. Ve frisku totiž není počasí zcela jasné. Jak tato válka probíhala jinak, než si na západě myslili, tak bude také s tím, co tuto evropskou válku zítra vystřídá. Mnoho překvapení čeká chytráky a pokritecké spekulanty.

Tato válka přeorala politicky pomalu celý svět. Unavený nervově vyčerpaný člověk často hladový a nezaměstnaný vrhá se dnes do náručí bolševismu jako po prvé světové válce se hnal za demokracií. Také bolševismus ocitl se touto válkou v těžké krizi, která se bude stupňovat, jakmile spojenci mu přestanou dodávat potraviny a suroviny. Krizi bolševismu přivodí sto milionů Evropadů, kteří v této válce se dostali pod sovětskou vládu. Proto při nejmenším s bolševismem opatrně. Nový evropský socialismus bude se rodit v bolestech ale prosadí se. Proto je povinností každého Evropana, dohodnout se s každým jiným Evropanem a zapomenout na staré spory. Buďtě ujištěni, že německý národ nám nikdy nezapomene, že jsme mu v jeho nejtěžší hodině nevpadli do zad.

Nedočkavci ovšem naléhají, co bude dál? Čechy se západní Moravou jsou téměř obklíčeny. Od Drážďan až k Linci stojí Američané na západě od Drážďan přes Troppau, Těšín a Brno, k Linci stojí bolševici. Bolševici se snaží o postup střední Moravou. Američané stojí na místě. V Košicích se polekali, že pražská vláda se pokouší zachránit národ směrem na západ před bolševismem. Málo je platné povídání několika podivínů, že bolševici nejsou tak zlí, jak se vykládá. Jisté je, že z Moravy přicházejí na západ čeští uprchlíci, Čím větší část českého území bolševíci obsadí, tím více českých uprchlíků se nakupí v západní části Čech, jež v oblouku nyní obkličují Američané. I tuto otázku třeba řešit. Práce máme mnoho, kdo má svůj národ rád, nám ji neztěžuje, vše jde podle plánu a s jediným cílem - do nové české šťastné budoucnosti!

Národní politika     2.V.1945

Připravil Josef Sedlák, Plzeň    

Poznámka

Ještě 2.5.1945 E. Moravec vystupoval zdánlivě hrdinně. 5.5. však u Chotkových sadů v Praze spáchal sebevraždu. Obával se trestu, který by mu byl za zločiny proti  republice vyměřen.