Ke vzniku Československé republiky a naše současnost
Ke vzniku republiky a naše současnost
12. 11. 2020
Bývalý předseda OV ČSBS Plzeň – Jaroslav Maršák, který zemřel v květnu loňského roku, se zamýšlel ve svém projevu věnovanému vzniku Československé republiky, a to již před deseti lety, nad útoky novinářů „zda je vůbec zapotřebí něco oslavovat, když z bývalé první republiky zbylo jen jakési oškubané torzo“. A ještě si zašpásoval, když zdůraznil, že někteří „současní a mladí historici“ zdůrazňují, že nám může stačit pouze svatý Václav a občas připomenout Přemyslovce (něco, jako posolený chléb a voda). A pak se v několika stránkách věnoval výčtu četných útoků v médiích před deseti lety proti Masarykovi a energicky se postavil proti podrývání českých historických kořenů apod.
Když se zamyslíme nad současností, tak z tohoto pohledu se tlak na ničení národní historie a národních tradic nikterak nesnížil a dokonce mu současná karanténa C-19 ještě napomohla. Přesto jsme letos pietně za OO ČSBS Plzeň položili věnec 28. října k soše prezidenta Zakladatele státu T. G. Masaryka a zastavili se s kyticí u pamětní desky u Benešovy školy věnované prezidentu Budovateli. A na konci léta se ještě konala (před vyhlášením přísných karanténních opatření) s účastí asi třiceti členů pietní akce u našeho plzeňského a v republice jediného Památníku občanů vyhnaných z českého pohraničí v roce 1938.
Neustávají útoky opozice na dva politiky, a to prezidenta Zemana a premiéra Babiše, a jsou předkládány informace, že jim na úkor Pirátů a politické pravice klesají sympatie ze strany národa. Toto dovedou udělat agentury, které se („po americku“) věnují zjišťování veřejného mínění, a tím se (opět po americku) modeluje – a dokonce i úspěšně – veřejné mínění v našem státě. Od komunálních politiků se člověk dozví, že už jsme to všechno dávno mohli mít za sebou, (tu germanizaci) kdybychom si nezačali za okupace s tím odbojem. V Praze se uklízejí stopy o tom, že Prahu osvobodila Rudá armáda. A až odejdou generace, které tyto události pamatují, bude se vše vykládat úplně jinak.
Je dobře si připomenout slova prvního prezidenta T. G. Masaryka: „Evropa může být a musí být dohodou velkých i malých národů. Dospět k takové Evropě předpokládá, aby žádný stát se nepokusil zaujmout ono postavení, jaké mělo Německo v roce 1914. Nové uspořádání Evropy formou Evropské unie by mělo být zárukou bezpečnosti nejen velkým, ale především těm malým národům a státům na základě rovnoprávnosti.“ Tak daleko dopředu viděl tehdy Masaryk a podívejme se dnes na Evropskou unii, neschopnou a neochotnou řešit nelegální imigraci, jak se nedovedla postavit k pandemii C-19 apod. Takovou Evropu, která si s podporou imigrace podřezává vlastní větev, takovou si Masaryk nepředstavoval a takovou ji nechceme také ani my.
Z našich legií nejsložitějším vývojem prošly ruské legie, které musely složitě a ne vždy jednoznačně vojensky zasahovat do revolučního vývoje v Rusku, ale které si udržely vysoký kredit a pořádek v oblastech, kde působily. Byla to ruská ministerská rada v dubnu 1917, která vznik československých legií v Rusku povolila, a to vedlo v květnu k vytvoření Československé národní rady se sídlem v Petrohradě. Snahou Masaryka bylo tento vznikající početný vojenský útvar dostat do Francie, ale samotné zorganizování našich legií v Rusku se časově protahovalo, až pozitivní zlom vytvořila bitva u Zborova, kde se naše oddíly vyznamenaly nad rakousko-uherskou armádou. Tehdejší ruský ministr Kerenský podpořil dokončení náboru z českých zajatců a dobrovolníků a v létě 1917 vznikla První československá divize o síle 30 tisíc dobrovolníků. Na podzim vznikaly další záložní pluky – dělostřelecký a další technické oddíly. Celkově dosáhly československé legie v Rusku 50 tisíc bojovníků. Vytvoření takové armády dosud neexistujícího samostatného státu bylo silným argumentem k jeho budoucí politické podpoře.
Po bitvě u Zborova se začala vyvíjet v Rusku složitá situace – občanská válka a nepříznivý vývoj na válečné frontě ve střední Evropě pro rychlý přesun našich ruských legií do Francie. Bohužel. Již dříve Masaryk požadoval u našich legií přísnou neutralitu, kterou nebylo snadné dodržet. V srpnu 1918 vyhlásila Československá národní rada pro všechny naše zajatce mobilizaci a ruské legie byly posíleny o dalších 13 tisíc bojovníků, ale uvězněných na sibiřské magistrále, odkud se jen s obtížemi přepravovaly naše legie postupně do Vladivostoku. Transporty na lodích k přepravě do Evropy začínaly od srpna 1919 a končily až v září 1920.
Ve Francii bojovala v průběhu velké války rota „Nazdar“ (300 legionářů), v Itálii postupně narůstal počet italských – československých legionářů. Bylo to v létě 1917, kdy francouzské ministerstvo obrany vytvořilo oddělení pro organizaci „národních armád“ (polské, rumunské a československé). Zde sehráli důležitou roli pro vznik našich legií vynikající diplomat Beneš a důstojník M. R. Štefánik. Naši legionáři byli zapojeni do vojenských operací v západní Evropě, kde utrpěli značné ztráty.
Konec velké války přinesla světu pařížská mírová konference, jejímž výsledkem bylo v létě 1919 podepsání smlouvy s Německem ve Versailles. Následoval návrat našich legií z Evropy do vlasti a byl značně jednodušší záležitostí než návrat ruských legií z Dálného východu.
V říjnu 1918 byla slavnostně vyhlášena v Praze Československá republika postavená na masarykovských principech jako v Evropě jediný státní a opravdu demokratický útvar s mírotvornou politikou. Ed. Beneš (vynikajícího československého diplomata s vysokou autoritou v bývalé Společnosti národů s koncepcí vybudování bezpečnosti ve střední Evropě na základě spolupracujících států) to na jedné straně, a po hospodářské stránce s ministrem Rašínem na straně druhé, jsme se vypracovali s naší životní úrovní na sedmé místo v Evropě. A především to byl výsledek několikasetletého úsilí podepřeného silným vlasteneckým motivem a národní hrdostí, která se nedá srovnávat se současnou národní lhostejností a pohodlností zhýčkaných našich současných generací.
Je třeba připomenout, že v počátcích mladé republiky – německé národnostní problémy při západních a severních českých hranicích, kde český požadavek, aby se čeští Němci stali rovnoprávnou občanskou součástí republiky – nebyly z jejich strany (českých Němců) vyslyšeny, ale naopak vznikaly odstředivé tendence a staly se pak v budoucnu zdrojem nespokojenosti, nesvárů a sabotáží vedoucích až k rozbití ČSR a vytvoření podmínek ke vzniku druhé světové války.
O to potřebnější bylo celou záležitost německých minorit řešit celoevropsky a preventivně po skončení druhé světové války, a to znamenalo odsunout je do německé majority na základě pařížské konference, která se zabývala touto problematikou i v konkrétní prováděcí rovině.
Bohužel, bylo to v době porevolučního nadšení na konci roku 1989, že jsme si zvolili prezidentem předem připravovaného a Německem podporovaného Václava Havla, který až nadměrně rozdmýchal již ustálené česko-německé vztahy a otevřel tuto celou záležitost v neprospěch naší země. To se odrazilo i v česko-německé deklaraci z roku 1997, která se stala naší velkou prohrou: Deklarace byla připravena textově v Německu, byla silně nevyvážená v náš neprospěch, a přesto byla bez jakékoliv textové změny přijata naším tehdejším parlamentem. Proč nedali naši politici na silně vyjádřený nesouhlas českých historiků s takto připravenou deklarací – protože již delší čas byli připravováni tito naši politici z německé strany vtíravou a podbízející se politikou, a tak dnes jsme zase naopak my – Česká republika – evropským a německým protektorátem a v silné ekonomické závislosti pod současným Německem.
A do tohoto připraveného chomoutu jsme vlezli dobrovolně. Havel kdysi prohlásil na adresu bývalého režimu – „všechno bylo za 40 let špatně“. A my jsme bourali a ničili v rámci ukvapených privatizací nejen vše, co pro tuto zemi pozitivního bylo vybudováno v poválečných letech, ale šli jsme v tom ničení i hluboko až do doby Rakousko-Uherska v tradičním českém strojírenství, ve sklářském i keramickém, textilním a obuvnickém průmyslu, i ničením našeho bývalého družstevního zemědělství… Byli jsme přece do této doby prakticky nezadluženým a soběstačným státem se zemědělskou nadvýrobou, dnes naopak všechno dovážíme.
Jak to kdysi prohlásil „nejoblíbenější ministr Čalfovy vlády“ – ministr Dlouhý: Oni jsou na nás tak hodní, že my nic dělat nemusíme, oni nám všechno dovezou. A my jsme mu za to tleskali. Až v současnosti jsme s koronavirovou krizí pochopili, že být aspoň v těch podstatných záležitostech soběstační, že to má svou velkou cenu. Oni se na nás vykašlou, až budeme na tom špatně. Tak toto jsme pochopili až teď. V mnohém je už pozdě: S privatizací, která měla prudký průběh a vypadala skutečně jako ve filmu „Hoří, má panenko“: Zhaslo se a každý mohl ukradnout ze státního, kolik měl odvahy. S tou privatizací jsme neměli jít pod Benešův znárodňovací dekret podepsaný krátce po skončení války v říjnu 1945, kde všechno nejpodstatnější patřilo státu a ne cizím majitelům. Jenom pro zopakování: státní bylo nerostné bohatství, těžký průmysl, energetika, doprava a bankovnictví. Kdyby toto všechno zůstalo v rukách státu, nebyla by příjmová část státního rozpočtu tak ubohá, protože teď ročně utíká z České republiky přes 400 miliard zisku do zahraničí a my státní rozpočet nepřetržitě každý rok vyrovnáváme dalšími a dalšími půjčkami.
Kdyby se mohl probudit první náš prezident T. G. Masaryk, Dr. Ed. Beneš a Antonín Rašín, ti by se museli divit! Kam jsme to až dovedli. Rozkrádačky bývalého národního majetku proběhly beztrestně, stejně jako privatizace, a to převážně do cizích a zahraničních rukou.
První republika měla až po atentátu na Antonína Rašína vytvořený a schválený zákon na ochranu republiky. Kdybychom ho obnovili, nemohly by beztrestně procházet až do současnosti rozkrádačky dnes už jen těch zbytků, které tu po bývalém Československu zůstaly.
Když si uvědomíme, že se stále pomalu, ale cíleně naplňuje program pangermanismu, že toto české území dlouhodobě chtějí germanizovat, a to dokonce s podporou řady českých politiků…? V době Rakouska to k tomuto cíli mířilo, vznik ČSR podpořen vlastenectvím a silným národním cítěním tyto snahy zastavil, ale nacismus vyhlazení českých zemí nejen plánoval, ale začal i v průběhu druhé světové války realizovat. Dnes jsme si podle předem připravených zahraničních scénářů současnou národní katastrofu sami naservírovali.
Nedávno jsme si v tichosti připomněli 102. výročí vzniku republiky. Nebylo to jen koronavirem – příliš se o vzniku Československa v médiích nemluvilo. Naproti tomu se 21. srpnu a jiným teď podporovaným a ne právě zásadním událostem věnuje podstatně více pozornosti.
Poslední volby prokázaly, že česká levice jde dolů, a o to drzeji se hlásí o slovo česká pravice, která je vesměs protičeská, a když se sjednotí, dokáže vytlačit stále ještě vítězné hnutí ANO. (O politické morální úrovni není raději vůbec třeba mluvit.)
Pokazilo se toho až dost. Doufejme, že snad brzy přijde období, které se bude umět kriticky postavit k naší současnosti – k vývoji za posledních třicet let, odhalovat chyby, kterých jsme se dopustili a začít je intenzivně napravovat. Bylo by nanejvýš dobře, kdyby se zvedla vlna nadšení pro podporu zanedbávaných státních a národních zájmů. Snad by bylo nejvhodnější, kdyby se proti té současné české pravici vytvořilo – něco jako NÁRODNÍ BLOK, který by sdružoval strany a hnutí, jejichž hlavním cílem by byla podpora státních a národních zájmů bez ohledu na pravá, nebo levá politická křídla. A aby tato snaha našla v řadových občanech silnou podporu a pochopení nutnosti… Pak může dojít k nápravě řady současných chyb a vést k vlastní záchraně zachování českého národa.
Mějme tyto informace podávané tímto textem stále v paměti a podle toho také jednejme pro udržení naší české národní svobody.
Tolik k výročí vzniku republiky, které jsme si nikde společně nemohli ani připomenout s ohledem na současná karanténní opatření.
Jaroslav Bukovský, OV ČSBS Plzeň
