Kdo byl Reinhard Heydrich?
V brzké době z našich medií opět uslyšíme, že R. Heydrich byl zastupujícím říšským protektorem v Protektorátu, na kterého byl spáchán atentát. Bylo by dobré, kdyby nám však již nepovídali o tom, jak trávil R. Heydrich Vánoce s rodinou v r. 1941.
Protektorát Čechy a Moravy byl vyhlášen A. Hitlerem. Uznáván byl jen Německem a jeho souputníky. Anglie a Francie i další státy jej neuznaly. Československo sice fakticky přestalo existovat, ale de iure trvalo dále. Vzniklo londýnské prozatímní státní zřízení v čele s dr. E. Benešem a dr. J. Šrámkem, předsedou Prozatímní československé vlády. Československo bojovalo po boku Spojenců, kteří naše orgány uznávali, proti Němcům. Samozřejmě naše exilové vedení pojem protektorát neznalo a také neznalo funkci říšského protektora nebo zastupujícího říšského protektora.
Tyto skutečnosti však určitým českým médiím, např. České televizi, nevadí. Klidně a bez výčitek svědomí mluví a zřejmě zase budou mluvit o protektorátu a o protektorech. Má to snad znamenat, že dodatečně uznáváme protektorát i německé protektory nebo je snad uznává nedávno „na nebe vzatá ČT1“? Nebo jde jen o obyčejnou neznalost historických faktů? Vzhledem k letitému opakování je druhá možnost asi méně pravděpodobná.
Tak kdo tedy byl R. Heydrich?
R. Heydrich se zasloužil o vybudování nacistických potlačovatelských složek, které řídil. Po příchodu nacistů k moci v Německu došlo k masovému mučení i vyhlazování jejich odpůrců, zejména v nově budovaných koncentračních táborech. Nacistická vraždící mašinérie byla připravena zvládnout i další úkoly, které přinesla druhá světová válka, nejdříve v Polsku a později na území Sovětského svazu. A s tímto peklem budovaným na zemi i s jejich ďábly, k nimž patřil i R. Heydrich, se spojila již v předválečné době značná většina tzv. sudetských Němců, aby pomohla zničit Československo, aby mohla se podílet na jeho okupaci a bojovat za nadvládu německého panského národa nad slovanskými podlidmi. Postupem doby v důsledku neslýchaného teroru obyčejný český člověk již přestal vnímat rozdíl mezi slovem nacistický a německý. Tato skutečnost byla špatnou předzvěstí pro budoucnost.
31. července 1941 H. Göring zmocnil R. Hendricha, „aby podnikl veškeré přípravy pro celkové řešení židovské otázky v německé oblasti vlivu v Evropě.“
V tu dobu však již holokaust začal. Ještě před napadením Sovětského svazu Německem, začal R. Heydrich připravovat tzv. ensatzgruppen, které nebyly ničím jiným než mobilními vraždícími komandy. Ano, on byl jedním z duchovních otců těchto krvavých monster. Již na jaře r. 1941 byly ve škole pohraniční policie sestaveny čtyři tyto skupiny. Jejich personál se skládal z příslušníků gestapa, Sicherheitsdienstu, kriminální policie a z několika set mužů pořádkové policie. Skupiny podle potřeby posilovaly jednotky SS, kolaborantské vojenské či policejní jednotky složené z občanů pobaltských států.
17. června 1941 sám R. Heydrich připravil velitele těchto komand na nasazení v SSSR. Střetnutí dvou světových názorů je nutno rozhodnout s naprostou nelítostností, prohlásil instruující. Vražedný úkol směřoval proti „židobolševické vedoucí vrstvě“, zejména státním a stranickým funkcionářům. Především měli být postiženi muži ve vojenském věku. Masové vraždění Židů a komunistů bylo „prací“ těchto komand. V prvních týdnech vraždili jen muže, později pak i ženy a děti. Důležitost těchto aktivit vzrostla i tím, že Hitler si nechal přímo zasílat jejich hlášení. Einsaztgruppe A do 15. října 1941 zavraždilo přes 118 tisíc Židů a přes 3 tisíce komunistů. Komando 3 do 1. prosince 1941 zavraždilo přes 137 tisíc Židů. Hrdinové tohoto komanda do jednotlivých hlášení uváděli počty mužů a zvlášť pak počty zavražděných žen a dětí. Zásahové komando 4a einsatzgruppe C 29. a 30. září postřílelo v rokli Babij Jar u Kijeva 33 771 Židů.
Za pouhých pět měsíců od zahájení války stihli nacističtí zabijáci celkem zavraždit přes půl milionu sovětských Židů. Ve velkém byli zabíjení také komunisté. Ostatně podle nacistické rasové teorie byli Slované též podlidmi. Jejich počet bylo třeba podstatně redukovat. A Němci toto řemeslo ovládali. V Bělorusku, na Ukrajině a v Rusku vraždili zcela běžně civilní obyvatelstvo. Jeho zlomek, který měl být zachován při životě, měl sloužit německému panskému národu.
Tento způsob vraždění však nemohl vyřešit židovskou otázku. Byl příliš pomalý. Aktivní R. Heydrich navrhl Hitlerovi evakuaci Židů ze staré říše, když u vůdce neuspěl, vypracoval plán na „dílčí evakuaci větších měst“. Nakonec se Hitler přiklonil k širšímu řešení, a to osvobodit říši a protektorát Čechy a Moravu od Židů. A tak začaly odjíždět transporty Židů na východ.
V Osvětimi, kde ještě sovětští zajatci byli „jen“ stříleni, vyzkoušeli 5. září 1941 novou metodu. 600 ruských zajatců a 300 těžce nemocných polských vězňů usmrtili pomoci cyklonu B. Průmyslové vraždění, jakmile byly postaveny likvidační koncentrační tábory, „sprchy“ a krematoria v nich, mohlo začít.
20. ledna 1942, kdy továrna na smrt v Chelmnu pracovala již na plné obrátky, přivítal R. Heydrich na konferenci ve Wannsee, jíž řídil, řadu vrcholných státních i nacistických činitelů, aby s nimi projednal naplnění příkazu Hitlera o vyvraždění všech Židů v Evropě. R. Heydrich uvedl: „Pro toto konečné řešení přichází v úvahu zhruba jedenáct milionů evropských Židů.“
Když R. Heydrich přišel do Prahy, měl již s masovým vražděním, které spoluorganizoval, velké zkušenosti. To zřejmě pro Hitlera byla potřebná kvalifikace. Jeho krvavá stvůra se měla vypořádat se vzrůstajícím odbojem českých vlastenců. Heydrich po svém příjezdu do Prahy vyhlásil stanné právo, které trvalo od 28. září 1941 do 20.1.1942. Nechal zatknout generála A. Eliáše, který jako předseda protektorátní vlády spolupracoval s našimi londýnskými představiteli, tedy i s dr. E. Benešem. Heydrich nechal popravit téměř 500 naších lidí. Několik tisíc vlastenců nechal uvěznit v koncentračních táborech.
Byl to on, kdo měl plamenný projev, v němž prohlásil pro vybrané německé publikum, že Čech koneckonců nemá v českomoravském prostoru co dělat. Tento prostor musí být, jak prohlásil, germanizován. Vše mělo začít po válce, z níž Německo mělo vyjít jako vítěz. Byl to tedy R. Heydrich, který otevřeně v uzavřené společnosti mluvil o likvidaci českého národa. Po boku tohoto krvavého kata stál K:H. Frank, sudetský Němec, který se na všech protičeských zločinech plně podílel. Jistě není bez zajímavosti, že to byli sudetští Němci, kteří si přáli urychlenou likvidaci tzv. protektorátu a zahájení bezodkladné germanizace jeho prostoru. Pražská organizace NSDAP navrhovala, aby Čech, který odmítne dobrodiní germanizace, byl bez dalšího postaven ke zdi. Byli to sudetští Němci, kteří asi z 50% tvořili nacistický potlačovatelský aparát. Zvláště úspěšně pracovali v gestapu, uměli česky a zuřivě nenáviděli vše české. Z těchto i dalších důvodů byli pro náš odboj zvlášť nebezpeční. Pro úplnost a v zájmu historické pravdy je třeba dodat, že tisíce sudetských sociálních demokratů i komunistů zaujalo protinacistický postoj ještě v době před anexí našeho pohraničí Německem, někteří z nich byli dokonce pohotoví bojovat za republiku, a proto značná část se později dostala do koncentračních táborů a nacistických věznic, kam je posílali jejich znacizovaní soukmenovci, kteří tvořili snad až téměř 90% většinu německé národnostní menšiny v Československu. Ano, prezident Miloš Zeman má pravdu, když říká, že „sudetští“ Němci byli pátou kolonou nacistického Německa.
Kdo mečem zachází, mečem schází. To se stalo i R. Heydrichovi. Měl na rukou příliš mnoho lidské krve. Začínal německými sociálními demokraty, komunisty, Židy. Pokračoval organizováním vraždění v SSSR, na našem území a zasahoval i do Francie. Hrozilo, že se stane katem dalších národů. Jeho život ukončili rtm. Josef Gabčík a rtm. Jan Kubiš. Za tento čin, oba si byli dobře vědomi toho, že při splnění uloženého úkolu mohou zemřít a přesto však do akce dobrovolně šli, si zasluhují naši hlubokou a stálou úctu. Vešli do dějin nejen našeho národa, ale i civilizované Evropy, jíž bránili a pomohli zachránit před nacistickým barbarstvím.
J. Skalský
