České národní listy

Kde je dějinná spravedlnost?

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Když se po staletích němého odumírání českého a slovenského etnika podařilo několika generacím obětavých  buditelů a obrozenců vrátit je znovu mezi evropské národy, a když se po první světové válce pustili Češi a Slováci do budování nově ustaveného Československa jako samostatného, svobodného, demokratického státu, vynořil se nečekaně  zlověstný problém. Způsobili jej  mnozí němečtí spoluobčané, potomci přistěhovalců z minulých století. S novou situací se  nechtěli smířit. Ztratili hegemonii. A tak, jak se naskytla příležitost, zrádně otevřeli cestu expanzi soukmenovců ze zahraničí a horlivě se účastnili na rozbití československého státu. Vedle údajného „osamostatnění“  Slovenska zřídil  jimi obdivovaný „Vůdce“ nacistické říše  ze zbytku Československé republiky  potupný nesvéprávný „protektorát“ Čechy a  Morava.  Okleštěné vazalské území, které zbylo z naší vlasti, spravoval  tehdy nepřátelský režim, krutá poroba a hluboké ponížení pro Čechy.

Dnešní  přepisovači dějin v duchu nelidské  revanšistické  demagogie  ovšem hlásají, že se Čechům  nežilo špatně. Vždyť nemuseli rukovat na frontu, nebyli bombardováni a  koneckonců – měli co jíst.

Arogantně se zamlčuje perzekuce a vyhánění Čechů z pohraničí ještě před válkou, šest let   okupačního  teroru, zatýkání, každodenní popravy vlastenců, mučení v koncentračních táborech, likvidace inteligence, všemožné  každodenní deptání národa  a příprava na jeho „konečné řešení“, kterým měla být totální germanizace, částečná deportace a  úplná genocida.  V české zemi, v  naší vlasti,  v Máchově „zemi krásné, zemi milované,“ neměl zůstat ani jediný Čech.

Po nacisty prohrané válce  se stal  odsun Němců z českého pohraničí do Německa (podobně jako i z jiných postižených zemí) realizací   jednoho  ze závěrů mírových smluv, které uzavřely  vítězné mocnosti v Postupimi roku  1945. Bylo to opatření k demilitarizaci, denacifikaci a  k demokratizaci střední Evropy a  k její mírové stabilizaci  pro budoucnost.  Podvratnou obstrukci  národnostní menšiny nebylo  po odsunu  napříště již nikdy  možno využít pro výbojné  cíle. Čechům se  v historickém pohledu odsun  jeví jako  spravedlivé  odstranění dlouhodobé  zkázonosné hrozby.  Avšak pro některé Němce, kteří jsou ve vleku revanšistické  propagandy, je to zločin všech zločinů a neodpustitelné  příkoří ze strany Čechů. Jako by  Češi  po  nacisty prohrané válce o tom v Postupimi  sami  rozhodovali. Jako by nešlo o hlediska celoevropská i celosvětová. A jako by nešlo o alespoň  nepatrné odčinění  nenapravitelných hrůz  a ztrát,  které přinesla druhá světová válka.

Čtyři desítky  poválečných let se od  těch dob   převalily přes naše hlavy a  tu  došlo k pádu  nedemokratických sil v celém  poválečném mezinárodním kontextu.  U nás přišel  převrat  roku  1989. Vítali jsme jej s radostným očekáváním. Ale překvapil nás.  V lecčem přinesl nečekané zklamání. Dožili jsme se  mimo jiné i  protičeského přepisování dějin.  Jako by se „Podivenova“ obsáhlá   sbírka   pomluv a dehonestací českých národních dějin stala manuálem i pro  většinu našich médií a  pro nejednoho našeho politika.

Média ukapávají jedu při každé příležitosti, která se týká národních tradic. K dobrému tónu patří třeba  znevažování  obrození našeho národa. Proč? Jeden z bývalých disidentů to vyjádřil nepokrytě: „Kdyby nebylo Jungmanna a Šafárika, mohli jsme být Němci a umět aspoň jeden světový jazyk.“  A tak místo aby naši intelektuálové pěstovali opravdovou, všelidskou  kulturu, druží se s německými revanšisty, prohlašují se za „sudetské Čechy“ a projektují protičeskou fúzi  s Bavorskem. Místo aby pro smíření Čechů a Němců  hledali to, co nás spojuje s německou demokratickou kulturou, omlouvají se za odsun a dávají najevo, že by rádi  německou menšinu opět pozvali do naší vlasti.  Nezajímá je aktualizovat třeba vztah Martina Luthera k Janu Husovi,  vztah H.W.Leibnize k J.A.Komenskému, význam J.G.Herdera  a jiných  německých osvícenců  a  humanistů pro naše národní obrození. Místo toho se radějí zapomenou na své češství a dají se „rovnou  k Němcům“, jak se říkalo o  kolaborantech  za protektorátu.  Národní  identita, historická paměť a hrdost  se u nich prostě nenosí.

Za námi jsou již oslavy stého  výročí těch událostí, v nichž se našim předkům  podařilo překonat 300letou porobu a vytvořit nový stát, svobodné Československo. Vlast, pro kterou jsme i my  chtěli pracovat s úctou a láskou. Ale  nechybí nám  k tomu  dnes  příznivé  ovzduší veřejného prostoru?  Neměli bychom  vyhlásit druhé národní obrození  proti všemu, co oslabuje  naši národní identitu, co znevažuje úctu k paměti národa, co odmítá lásku k domovu, k rodné zemi, k mateřštině, co  hanobí kouzlo kulturních tradic?

Neměli bychom usilovat ze všech sil o to, aby se vrátila radost a hrdost historického  28. října roku 1918?